29 Odo 1114/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobkyně S. spol. s r. o., proti žalované A. P., o 3,000.000,- Kč
s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm
196/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.
dubna 2004, č. j. 5 Cmo 57/2004-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve
výši 38.325,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne
4. listopadu 2003, č.j. 50 Cm 196/2002-54, kterým tento soud zrušil směnečný
platební rozkaz ze dne 2. dubna 2002, č. j. Sm 749/2001-8. V odůvodnění
rozsudku odvolací soud především uvedl, že vyšel ze zjištění, která na základě
jím provedeného dokazování učinil soud prvého stupně.
K rozhodné otázce konstatoval, že ustanovení článku I. § 16 zákona č. 191/1950
Sb. (dále jen „směnečný zákon“) stanoví, jak je majitel směnky, vydané ve formě
cenného papíru na řad, legitimován pro výkon práv ze směnky ve vztahu ke
směnečným dlužníkům. Nejde přitom o jediný a výlučný způsob, jak je možné se
pro výkon těchto práv legitimovat. Slovo „lze“ použité v článku I. § 11 odst. 1
směnečného zákona znamená, že indosace je jen jednou z možností, jak se může
změnit věřitel ze směnky ve formě cenného papíru na řad.
Není pochybností ani o tom, že dříve se cese směnek na řad užívala a v
literatuře i judikatuře připouštěla. Ani dnes nejsou mimosměnečné záměny
věřitelů ze směnky na řad vyloučeny. Je však nutno rozlišit případy, kdy podle
§ 7 zákona č. 591/1992 Sb. (dále jen „zákon o cenných papírech“) cenné papíry,
a to včetně směnek, přecházejí, jak je tomu třeba při dědění směnky, a kdy k
přechodu směnky není skutečně indosace třeba a případy převodu cenného papíru
na řad, kdy se uplatní ustanovení § 18 zákona o cenných papírech, které k
převodu cenného papíru na řad vyžaduje vyznačení rubopisu. Předpisy práva
směnečného neupravují jiný způsob záměny majitele směnky na řad, než právě
indosaci. Jak uvedeno, samy nevylučují jiné možnosti takové záměny, ale také je
nezakládají. Proto k ní lze použít jen instituty obecného závazkového práva. V
současné době přichází v úvahu jen postoupení pohledávky podle občanského
zákoníku. Protože však je ustanovení § 18 zákona o cenných papírech speciálním
ustanovením k obecné občanskoprávní úpravě, je tímto ustanovením obecná úprava
postoupení pohledávek ve vztahu k cenným papírům na řad vyloučena. To platí
plně i pro směnky. Podle současné právní úpravy tedy nelze směnku ve formě
cenného papíru na řad převést jinak než rubopisem.
Jestliže sporná směnka nebyla na žalobkyni vydána ani indosována a tato směnka
na ni ani jinak nepřešla, nemůže být žalobkyně vlastníkem směnky, ale jen jejím
detentorem, a nemůže mít tedy aktivní legitimaci k výkonu práv z ní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
i b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda lze
převádět práva ze směnky na řad cesí bez současně učiněného rubopisu a zda se
na převod směnečných práv (nikoli směnky jako takové) vztahují ustanovení
zákona o cenných papírech.
Dovolatelka dovozuje, že pokud jde o tzv. rektasměnky, neobsahuje směnečný
zákon zvláštní úpravu převodu směnky formou cese. Změna v osobě směnečného
věřitele, jehož pohledávka vyplývá z rektasměnky či z jakékoli směnky na řad,
se realizuje v souladu s § 524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) postoupením pohledávky. V této souvislosti se podle dovolatelky „dle
autorit směnečného práva nevyžaduje předání směnky, není tedy předpokladem
účinného postoupení směnečné pohledávky, při výkonu směnečného práva by však
mělo dojít k prezentaci směnky.“ Dovolatelka dovozuje, že není-li třeba k
převodu směnečných práv předání směnky, pak není třeba ani indosamentu na
směnce. V případě, že by byl na směnce učiněn indosament, pokud by byl platný a
neznehodnotil by směnku, negoval by tím garanční účinky postupní smlouvy,
zejména co se týče možností dlužníka uplatnit námitky z předchozího vztahu.
Dovolatelka má za to, že ustanovení § 18 odst. 1 a ustanovení § 2 odst. 2
zákona o cenných papírech je nutné aplikovat zejména při „absolutním převodu“
cenných papírů jako takových, včetně papíru, v němž jsou inkorporována, zejména
na akcie apod., nikoli však na postoupení pohledávky, jak bylo učiněno v daném
případě. Proto se dovolatelka domnívá, že na postoupení pohledávky podle
občanského zákoníku, nelze ustanovení zákona o cenných papírech použít, když se
vztahuje na cenné papíry jako takové, resp. prodej cenného papíru, naproti tomu
postoupení směnečné pohledávky je záměnou věřitele.
Žalobkyně též poukazuje na ustanovení § 20 odst. 1 věta druhá, směnečného
zákona, dle které „byla-li směnka indosována teprve po protestu pro neplacení
nebo po uplynutí lhůty protestu, má indosament jen účinky obecného postupu“.
Jestliže však odvolací soud zaujal shora uvedený výklad, pak lze polemizovat,
zda pokud je vyloučen převod směnečných práv ze směnky na řad cesí, lze vůbec
po splatnosti převádět směnku indosamentem, když na druhé straně jsou účinky
cese vyloučeny.
Dále žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že
je-li nutné aplikovat na postoupení směnečných práv shora uvedená ustanovení
zákona o cenných papírech, pak v souladu s ustanovením § 175 odst. 1 o. s. ř.
poslední věta, soud prvního stupně pochybil, když vydal směnečný platební
rozkaz a lze tedy uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. Odvolací soud pouze v rámci ústního jednání konstatoval, že došlo k
pochybení soudu prvního stupně, když vydal směnečný platební rozkaz, v písemném
odůvodnění se však s touto námitkou dovolatelky nevypořádal. Dovolatelka
navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího
soudu .
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde
zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud
nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu
nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v
souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné)
v řešení otázky, zda lze směnku na řad a práva z ní plynoucí převést smlouvou o
postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o cenných papírech se tento zákon vztahuje
mimo jiné i na směnky. Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o cenných papírech
se ustanovení tohoto zákona vztahují, nevyplývá-li z nich nebo ze zvláštních
zákonů něco jiného, na všechny druhy cenných papírů.
Z uvedeného lze dovodit, že pro jednotlivé druhy cenných papírů se použije
především úprava zvláštního zákona upravujícího příslušný druh cenného papíru a
nelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona, použije se úprava
zákona o cenných papírech. Použití obecné úpravy závazků v občanském a
obchodním zákoníku připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-li určitou otázku ani
zákon o cenných papírech. V tom směru je tedy zákon o cenných papírech ve
vztahu k občanskému a obchodnímu zákoníku předpisem speciálním, což ostatně pro
smlouvu o převodu cenných papírů výslovně určuje ustanovení § 13 odst. 1 a 3
zákona o cenných papírech.
Z ustanovení § 18 zákona o cenných papírech vyplývá, že k převodu listinného
cenného papíru na řad se kromě uzavření smlouvy o jeho převodu vyžaduje i
rubopis. Rubopisem přecházejí veškerá práva spojená s cenným papírem na řad,
pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Z ustanovení § 18 zákona o
cenných papírech a z poměru tohoto zákona k občanskému zákoníku tedy, za
situace, kdy směnečný zákon neupravuje možnost převodu směnky na řad cesí,
vyplývá, že směnku na řad smlouvou o postoupení pohledávky převést nelze.
Z obecné teorie cenných papírů plyne, že práva inkorporovaná do cenného papíru
nelze uplatnit a převést na jiného bez cenného papíru (viz např. Randa, A. O
cenných papírech, obzvláště o skripturních obligacích. Právník 1889, s. 1,
Dědič, J. v Dědič, J. Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektrum, 1994, s. 19).
Právo spojené s cenným papírem lze od cenného papíru oddělit a převádět
samostatně jen tehdy, připouští-li takový postup zákon výslovně. Tak je tomu
např. v ustanovení § 156a obchodního zákoníku.
Z uvedeného pak plyne, že ani práva spojená se směnkou nelze převést na jiného
cesí, neboť ani směnečný zákon ani zákon o cenných papírech a ani žádný jiný
zákon neumožňují oddělit práva spojená se směnkou a převádět je samostatně.
Závěr odvolacího soudu je tedy správný.
K námitce dovolatelky týkající se pochybení soudu prvního stupně při vydání
směnečného platebního rozkazu a odvolacího soudu při odůvodnění rozhodnutí,
dovolací soud uzavřel, že je nedůvodná. To, že soud prvního stupně rozhodl v
projednávané věci směnečným platebním rozkazem a teprve k námitkám žalované
svolal jednání k projednání věci, nelze považovat za vadu, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř., neboť toto pochybení soudu prvního stupně se do výsledku sporu
nepromítlo a ani promítnout nemohlo. Omezilo pouze žalovanou uplatněním zásady
koncentrace řízení, což za situace, kdy se žalovaná ubránila směnečnému
platebnímu rozkazu, nemělo vliv na výsledek sporu. Vadou řízení která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není ani to, že odvolací soud
nezačlenil do písemného odůvodnění svého rozhodnutí závěry o tomto pochybení
soudu prvního stupně, neboť ani tato skutečnost nemohla mít vliv na výsledek
sporu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 38.250,- Kč podle ustanovení
§ 3 odst. 1 bod 6 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu
nákladů řízení 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 14. září 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu