NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1120/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně K. b., a. s., proti žalovaným 1) úpadci P.M., 2) D.H., 3) D. H., a
4) E.M., o zaplacení částek 2,228.110,89,- Kč a 1,040.082,92,- Kč, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 341/95, o dovolání druhého a třetí
žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č.j. 6
Cmo 147/2003-130, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č.j. 6 Cmo
147/2003-130, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května
2000, č.j. 51 Cm 341/95-71, uložil prvnímu,
druhému a třetí žalovaným zaplatit žalobkyni částku 2,228.110,89,- Kč, s tím,
že „plněním jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných“,
a prvnímu a čtvrté žalovaným zaplatit žalobkyni částku 1,040.082,92 Kč, s tím,
že „plněním jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnění druhého
žalovaného“. Přitom stanovil, že od druhého a třetí žalovaných je
žalobkyně oprávněna požadovat plnění pouze do výše ceny z prodeje zastavených
nemovitostí - obytného domu č. 63, parc. č. 277 a 51/35, díl 1, 2 v
katastrálním území S. H., zapsaných na listu vlastnictví 2648 u Katastrálního
úřadu v J., a od čtvrté žalované pouze do výše ceny z prodeje zastavených
nemovitostí - obytného domu čp. 65, na pozemku parc. č. 35, a pozemku parc. č.
35, 619/3 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví 183, u
Katastrálního úřadu v H. K. (výrok I.). Dále žalobu co do zaplacení částky
47,61 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně
uzavřela s prvním žalovaným dne 14. prosince 1992 smlouvu o úvěru č. 4218 (dále
jen „první smlouva o úvěru“), na základě které mu poskytla střednědobý provozní
úvěr na nákup zboží ve výši 1,200.000,- Kč, a dne 29. října 1993 smlouvu o
úvěru č. A 4346 (dále jen „druhá smlouva o úvěru“), kterou mu poskytla další
úvěr ve výši 1,000.000,- Kč. Splnění závazku z první smlouvy o úvěru bylo
mimo jiné zajištěno zástavní smlouvou č. 1330, uzavřenou mezi žalobkyní (jako
zástavní věřitelkou) a prvním a čtvrtou žalovanými (jako zástavci) a splnění
závazku z druhé smlouvy o úvěru bylo zajištěno zástavní smlouvou uzavřenou mezi
žalobkyní (jako zástavní věřitelkou) a druhým a třetí žalovanými (jako
zástavci). Jelikož první žalovaný „poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni
nevrátil v plné výši včetně úroků“ a „obě zástavní smlouvy byly platně uzavřeny
včetně registrace, resp. vkladu práva“, soud prvního stupně žalobě v rozsahu
shora uvedeném vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání druhý a třetí žalovaní (do vyhovujícího
výroku ve věci samé) a čtvrtá žalovaná (do výroku o nákladech řízení). V
průběhu odvolacího řízení odvolací soud usnesením ze dne 18. května 2004,
č.j. 6 Cmo 147/2003-130 - odkazuje na ustanovení § 107a občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) - rozhodl, že v řízení bude jako se žalobkyní
pokračovat s G. C. B., a. s., se sídlem v P., M., (po změně firmy G. M. B., a.
s. - dále jen „společnost“). V důvodech rozhodnutí uvedl, že žalobkyně vstup
společnosti do řízení na její místo navrhla podáním ze dne 23. dubna
2004, přičemž současně doložila, že pohledávka, o kterou v řízení jde,
byla na společnost postoupena smlouvou č. 1452-9534-03-A ze dne 26.
května 2003, a že společnost se vstupem do řízení souhlasí.
Proti usnesení odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní dovolání,
namítajíce, že zmíněnou smlouvou o postoupení pohledávky byla postoupena
pohledávka vyplývající z první smlouvy o úvěru (včetně zajištění), ze
které ovšem pro dovolatele nevznikl „žádný právní vztah“ vůči žalobkyni, pročež
ohledně této pohledávky nemohla do řízení jako žalobkyně vůči dovolatelům
společnost vstoupit.
Dále dovolatelé akcentují, že žalobkyně pohledávku z druhé smlouvy o úvěru
postoupila smlouvou ze dne 9. července 2001 U., a. s., přičemž
následně 13. července 2001 U., a. s. tuto pohledávku dále
postoupila druhému žalovanému. Ani z tohoto důvodu se společnost nemohla stát
nabyvatelkou pohledávky, o jejíž zaplacení v řízení jde.
Proto dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jelikož odvolací soud rozhodl o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka
podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001, rovněž dovolací soud dovolání žalovaných projednal a rozhodl o nich podle
občanského soudního řádu v tomto znění.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. a je i důvodné.
Přestože dovolatelé nepřiřazují dovolací námitky k žádnému z dovolacích důvodů
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., je z obsahu
dovolání nepochybné, že zpochybňují zejména správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V projednávané věci je z obsahu spisu nepochybné, že o žalobou uplatněném
nároku soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 23. května 2000, č.j. 51 Cm
341/95-71, a odvolání druhého, třetí a čtvrté žalovaných měl proto odvolací
soud - v souladu s bodem 15., hlavy I.,. části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - projednat a rozhodnout o nich
podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. prosince 2000.
Jestliže žalobkyně uplatnila procesní nástupnictví formou singulární sukcese v
průběhu odvolacího řízení, jež se - jak je uvedeno výše - řídí občanských
soudním řádem ve znění účinném do 31. prosince 2000, měl odvolací soud podle
dosavadních předpisů posoudit rovněž podmínky procesního nástupnictví (srov.
např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Došlo-li v průběhu občanského soudního řízení (podle právní úpravy
účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi,
přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v
občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 výslovně upraven) i
práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s
uplatněním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností
procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka
docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby
singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se sukcese
singulární lišila jen tím, že při ní na nabyvatele přecházela jednotlivá práva
a povinnosti vymezená předmětem sukcese. Z hlediska práv a povinností tak
universální sukcese vyjadřovala (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah
přechodu, nikoli jeho kvalitu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise č. 10, ročník 1997, pod
číslem 82, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I.
ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku
16, části I., pod číslem 171).
Oproti tomu právní úprava účinná od 1. ledna 2001 upravuje procesní
nástupnictví při singulární sukcesi v ustanovení § 107a o. s. ř., přičemž - jak
Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 31/2004 a 37/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - předmětem řízení o návrhu ve smyslu
ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které
mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku
svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno
(přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé.
Jelikož odvolací soud zkoumal podmínky procesního nástupnictví na straně
žalobkyně - nesprávně - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2001 a aplikoval tak nesprávný právní předpis, považuje Nejvyšší soud,
vzhledem k rozdílům v právní úpravě procesního nástupnictví v době do 31.
prosince 2000 a po tomto datu, pokud jde o právně významné skutečnosti, které
musí být doloženy, aby soud mohl dospět k závěru o procesním nástupnictví
formou singulární sukcese (viz argumentace shora), právní posouzení věci
odvolacím soudem (založené na aplikaci ustanovení § 107a o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2001) za neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud zejména posoudí, zda na straně žalobkyně
skutečně došlo k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese (ať již ve
vztahu k oběma uplatněným nárokům, popř. pouze k některému z nich), a pokud
ano, bude s procesním nástupcem v odvolacím řízení pokračovat, aniž by o změně
v osobě účastníka řízení rozhodoval (přitom není ani vyloučena možnost
rozhodnout o procesním nástupnictví usnesením, jímž se upravuje vedení řízení).
Zároveň neopomene zabývat se i výhradami, uplatněnými v dovolání, podle nichž
pohledávka z druhé smlouvy o úvěru byla postoupena druhému žalovanému a
pohledávka z první smlouvy o úvěru není pohledávkou za dovolateli.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu