29 Odo 1126/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a
JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně I. V., a.s., zastoupené,
advokátem, proti žalovanému V. U., zastoupenému, advokátem, o zaplacení
částky 160.442,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 15 C 28/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2003, č.j. 15 Co
276/2002-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2003, č.j. 15 Co
276/2002-110, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 11. října
2001, č.j. 15 C 28/2000-61, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku
- Místku k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne
11. října 2001, č.j. 15 C 28/2000-61, kterým Okresní soud ve Frýdku - Místku
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 160.442,60 Kč s 18 % úrokem z prodlení z
částky 1.009,30 Kč od 22. listopadu 1994 do zaplacení, z částky 88.659,30 Kč od
17. listopadu 1994 do zaplacení a z částky 70.774,- Kč od 22. listopadu 1994 do
zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (první výrok).
Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně se po žalovaném
domáhala zaplacení částky 160.442,60 Kč s příslušenstvím s odkazem na tvrzení,
že žalovaný odebral zboží v celkové hodnotě 360.809,30 Kč a tento odběr
potvrdil v dodacím listu. Cena zboží byla vyúčtována fakturami č. 23502, č.
432362 a č. 432716 na celkovou částku 360.809,30 Kč, z níž po částečné úhradě
žalovaným zbývá k zaplacení 160.442,60 Kč.
Odvolací soud po zopakování důkazů listinou z 18. února 1998, z níž
zjistil, že žalovaný uznal závazek ve výši 160.442,60 Kč vůči
žalobkyni v plné výši a tento se zavázal uhradit do konce června
1998, uzavřel, že soud prvního stupně z provedených důkazů „provedl“ správná
skutková zjištění a tato zjištění správně posoudil.
Ve shodě se soudem prvního stupně považoval uznání závazku ve výši 160.442,60
Kč za platný právní úkon, který má náležitosti stanovené v § 323 obchodního
zákoníku. Těmito náležitostmi, které byly v daném případě splněny, jsou písemná
forma uznání a uznání určitého závazku, s tím, že určitost závazku je dána
částkou, která byla uznána. Odvolací soud zdůraznil, že obchodní zákoník k
platnosti uznání závazku nevyžaduje uznání i co do důvodu, tj.
uvedení, z jakého právního titulu závazek vznikl, popř. jak a čím byl
vyúčtován. Námitka žalovaného, že v uznání jsou uvedeny jen dvě ze tří faktur,
k nimž se částka 160.442,60 Kč vztahuje, proto není důvodná, když
uvedení faktur není k platnosti uznání závazku nutné a zákonný požadavek
určitosti je naplněn uvedením částky dluhu. Odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně měl rovněž za prokázané, že uznání závazku podepsal žalovaný.
Proto s odkazem na ustanovení § 407 odst. 1 obchodního zákoníku shledal
odvolací soud námitku promlčení uplatněnou žalovaným nedůvodnou.
Výhrady žalovaného, podle kterých žalobkyně neprokázala dodání zboží, považoval
odvolací soud vzhledem k principu neúplné apelace za nevýznamné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odvozuje jeho
přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) a důvodnost z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za správné z důvodu, že soud prvního
stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v důsledku
čehož dospěl i k nesprávnému skutkového a právnímu závěru, a odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolatel polemizuje se závěrem soudů obou stupňů, podle něhož zboží dle
dodacího listu č. 3207 ze 31. října 1994 v částce 289.026,- Kč skutečně
převzal, a současně akcentuje, že žalobkyně neprokázala, že po úhradě částky
200.000,- Kč na doplacení faktury č. 432362 urgovala žalovaného o zaplacení
„ještě nějaké další dlužné částky“.
Ve vztahu k uznávacímu prohlášení z 18. února 1998 na částku 160.442,60 Kč
namítá, že popřel pravost uvedené soukromé listiny, a současně odkazuje na
závěry znaleckého posudku, podle kterých ani znalec nevyloučil, že podpis
žalovaného mohla vyhotovit i jeho manželka.
Podle dovolatele současně nelze přehlédnout, že na uznávacím prohlášení jsou
uvedeny jen dvě nezaplacené faktury, a to č. 23502 a č. 432362, tj. faktury
znějící na částky 1.009,30 Kč a 88.659,30 Kč, v důsledku čehož jde o právní
úkon neurčitý, jelikož z něj není patrné, ze kterých nezaplacených částek
uznávací prohlášení na částku 160.442,60 Kč „sestává“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání není založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
když rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé měnícím, ani ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když
dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu
nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení otázky právní, ať již jde o výklad hmotného práva nebo
procesních norem (jiné otázky, zejména posouzení správnosti a úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují), a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
spatřuje a dovolání tak má podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. za přípustné, ve výkladu ustanovení § 323 obchodního zákoníku, zejména
pokud jde o právní závěr odvolacího soudu, že určitost uznaného závazku je dána
částkou, která byla uznána, a že obchodní zákoník k platnosti uznání závazku
nepožaduje uznání i co do důvodu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 323 obchodního zákoníku uzná-li někdo písemně svůj určitý
závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání
již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i
právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2).
Výše citované ustanovení určuje náležitosti uznání závazku, přičemž vedle
písemné formy tohoto právního úkonu vyžaduje, aby byl uznán „určitý“ závazek.
Požadavek „určitosti závazku“ je pak nutno vykládat ve smyslu jeho
identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek,
jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem
na listinu, ve které je dále specifikován, a podobně. Určitost závazku tudíž
nelze ztotožňovat s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu
účinků předvídaných ustanovením § 323 odst. 1 obchodního zákoníku.
Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, podle něhož je určitost uznaného
peněžního závazku dána uvedením jeho výše, je jeho právní posouzení věci
nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. tak byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty
za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu