29 Odo 1146/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v
právní věci žalobce F. Ř., zastoupeného, advokátem, proti žalované A. a. s.,
zastoupené, advokátem, o zaplacení částek 676.142,- Kč a 159.829,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm
723/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.
června 2003, č.j. 11 Cmo 284/2002, 11 Cmo 119/2003-204, takto:
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. května
2001, č.j. 22 Cm 723/96- -158 zamítl
žalobu na zaplacení částky 835.971,90 Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky
676.142,- Kč od 11. července 1995 do zaplacení a žalobci uložil zaplatit
žalované na nákladech řízení 43.720,- Kč. Usnesením ze dne 12. září
2002, č.j. 22 Cm 723/96-184, dále uložil
žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „dalších 5.000,- Kč“ a
uhradit České republice - Krajskému soudu v Ústí nad Labem náklady řízení ve
výši 16.869,- Kč.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky
byla 20. dubna 1995 uzavřena platná kupní smlouva podle ustanovení §
409 a násl. obchodního zákoníku,
jejímž předmětem byl nákladní automobil AVIA …, přičemž kupní cena byla
žalobcem zaplacena a vozidlo mu bylo žalovanou předáno. Žalobce s vozidlem v
záruční době při druhé jízdě dne 27. dubna 1995 havaroval, když mu při jízdě
odpadla levá zadní dvojmontáž kol, o této havárii žalovanou bez zbytečného
odkladu informoval a „zákonným postupem“ u ní uplatnil nárok z vad. Jelikož
žalovaná „reklamaci“ jako nedůvodnou neuznala, žalobce od uzavřené kupní
smlouvy písemně odstoupil a uplatnil nárok na vrácení kupní ceny a na náhradu
škody, která mu v důsledku havárie vznikla.
Odkazuje na hodnocení provedených důkazů, soud prvního stupně
zdůraznil, že příčinou havárie nebyly vadné matice kol
levé zadní dvoumontáže, ale jejich postupné uvolňování z důvodu namazání
šroubového spoje konzervační látkou, k němuž došlo po
dodání vozidla žalobci. V této souvislosti považoval za účelová a neprokázaná
tvrzení žalobce, že „by spoje nikdy nepromazával“, a to i vzhledem ke
skutečnosti, že žalobce sám vyloučil možnost nakládání s vozidlem třetí osobou,
pročež nikdo jiný než samotný žalobce nemohl prokázané promazání šroubů provést.
V situaci, kdy v okamžiku přechodu nebezpečí škody na vozidle na žalobce, tj. v
době převzetí vozidla žalobcem, na vozidle nevázla žádná vada materiálu, a kdy
žalobce neunesl důkazní břemeno, že by „případná“ vada, vzniklá po tomto
okamžiku, byla způsobena porušením povinnosti žalované, a naopak měl za
prokázáno, že příčinou havárie bylo jednání samotného žalobce, soud prvního
stupně uzavřel, že „odpovědnost žalované za vady nevznikla“ a žalobce nemá vůči
žalované nárok z vad zboží, tudíž ani nárok na vrácení kupní ceny, ani nárok na
náhradu vzniklé škody.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června
2003, č.j. 11 Cmo 284/2002, 11 Cmo 119/2003-204, rozsudek soudu
prvního stupně „ve spojení“ s doplňujícím usnesením ve věci samé změnil tak, že
žalované uložil zaplatit žalobci 676.142,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 11.
července 1995 do zaplacení, a co do částky 159.829,90 Kč a ve výrocích o
nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu rozsudek zrušil a
věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního
stupně přezkoumal v systému tzv. neúplné apelace, a to i z důvodů, které nebyly
v odvolání výslovně uplatněny a přihlédl k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž poté, co částečně zopakoval
dokazování, dospěl k závěru, že žaloba je co do částky 676.142,- Kč
představující „kupní cenu vozidla“ důvodná.
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 261 odst. 1, § 344, § 436 odst. 1
obchodního zákoníku, akcentoval, že kupní smlouva byla mezi účastníky uzavřena
20. dubna 1995, žalovaná provedla téhož dne předprodejní servis a žalobce s
vozidlem při druhé jízdě dne 27. dubna 1995 havaroval. Příčinou havárie bylo
odpadnutí levých zadních kol (dvojmontáže) v důsledku samovolného uvolnění
matic, příčinou kterého „mělo být promazání spojů“. Podle smluvního ujednání
účastníků - pokračoval odvolací soud - obsahem záruky za jakost zboží (§ 429
obchodního zákoníku) bylo, že výrobce ručil odběrateli po celou dobu
záruky za konstrukci, funkci a provedení dodaného vozidla
v mezích určených záručními podmínkami, přičemž nositelem odpovědnosti vůči
žalobci je prodejní organizace, tj. žalovaný (skutečnost, že k odpadnutí levých
zadních kol a havárii došlo v záruční době nebyla mezi účastníky sporná).
Argumentuje ustanovením § 120 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
odvolací soud dále zdůraznil, že bylo na žalované, aby prokázala, že žalobce do
bezvadného výrobku zasáhl tím, že v rozporu se smlouvou a pokyny pro obsluhu
vozidla „spoje“ promazal; ta ale důkazní břemeno v tomto směru neunesla.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud při hodnocení důkazů poukázal
zejména na část výpovědi svědka J. S., podle níž „mu žalobce neřekl,
že matice kol promazal“, jakož i na opětovnou svědeckou výpověď J. Č., který
vozidlo prohlížel krátce po havárii a na šroubech stopy namazání nenalezl.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že vozidlo dodané žalovanou jako bezvadné
nebylo po dohodnutou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému účelu, když za
sedm dní po koupi „s ním bylo havarováno z důvodu promazání
spojů“ a v řízení nebylo prokázáno, že to byl žalobce jako
kupující, který zasáhl do bezvadného výrobku tím, že spoje promazal. Proto
žalobce po právu od uzavřené kupní smlouvy odstoupil a vznikl mu nárok na
vrácení poskytnutého plnění podle ustanovení § 351 obchodního zákoníku (pokud
jde o vrácení vozidla, toto se od havárie nachází u žalované, kam bylo
odtaženo).
Co do částky 159.829,90 Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, když uvedená částka představuje
náhradu škody, sestávající z řady dílčích položek, kterou se soud prvního
stupně s ohledem na odlišný právní názor nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci
samé podala žalovaná dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíc
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že nikdy netvrdila, že promazání kolových spojů provedl
žalobce, a naopak poukazuje na svá tvrzení, podle nichž žalobce neprokázal, že
příčinou havárie byla technická závada, ze kterou by odpovídal prodejce nebo
výrobce automobilu. Odkazujíc na ustanovení § 101 o. s. ř. dovolatelka
akcentuje, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně existence vad vozidla,
když v řízení nebyl prokázáno, zda vada existovala v době přechodu nebezpečí
škody na zboží, popř. že vznikla v důsledku porušení povinnosti žalované,
pročež žalobce „nebyl oprávněn uplatnit nároky z vad zboží“ podle ustanovení §
436 obchodního zákoníku.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolatelka spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou
platnosti odstoupení od smlouvy učiněného dopisem ze dne 3. července 1995. Sama
hodnotí tento právní úkon žalobce jako neplatný, když dodáním zboží nebyla
porušena smlouva podstatným způsobem, odstoupení nebylo učiněno určitě a
srozumitelně ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku a žalobce
již předchozím dopisem z 25. května 1995 uplatnil požadavek na dodání
náhradního zboží, pročež nemohl bez souhlasu žalované uplatněný nárok změnit.
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „neodpověděl na zásadní problém
celé věci“, a to kdo promazal „spoje“, což bylo dle znaleckého posudku důvodem
havárie a v této souvislosti rovněž poukazuje na „neúplné“ hodnocení výpovědi
svědka S.
Podáním datovaným 23. února 2004 dovolatelka „dále specifikuje“ již uplatněné
dovolací důvody, přičemž s odkazem na ustanovení § 431 obchodního zákoníku
zdůrazňuje, že ani ona, ani jí pověřené osoby promazání matic nezpůsobily, v
důsledku čehož, pokud tak neučinil žalobce, musela toto provést třetí osoba, za
jejíž úkony žalovaná ani v rámci záruční odpovědnosti neodpovídá. Navíc -
pokračuje dovolatelka - nelze v daném případě vůbec hovořit o vadě, nýbrž pouze
o škodě v důsledku nahodilého poškození věci.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhuje, aby dovolání žalované bylo „odmítnuto“, když závěry
odvolacího soudu považuje za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumal především z pohledu správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 425 odst. 1 obchodního zákoníku (ve znění účinném k datu
uzavření kupní smlouvy a k datu odstoupení od smlouvy) prodávající odpovídá za
vadu, kterou má zboží v okamžiku, kdy přechází nebezpečí škody na zboží na
kupujícího, i když se vada stane zjevnou až po této době.
Povinnosti prodávajícího vyplývající ze záruky za jakost
zboží tím nejsou dotčeny.
Zárukou za jakost zboží přijímá prodávající písemně závazek, že dané zboží
bude po určitou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému, jinak
k obvyklému účelu, nebo že si zachová smluvené,
jinak obvyklé vlastnosti (§ 429 odst. 1 obchodního zákoníku).
Ustanovení § 436 odst. 1 obchodního zákoníku dále určuje, že je-li dodáním
zboží s vadami porušena smlouva podstatným způsobem (§ 345 odst. 2), může
kupující:
a) požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží za zboží vadné, dodání
chybějícího zboží a požadovat odstranění právních vad,
b) požadovat odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou
opravitelné,
c) požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
d) odstoupit od smlouvy.
Volba mezi nároky uvedenými v odstavci 1 kupujícímu náleží, jen
jestliže ji oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez
zbytečného odkladu po tomto oznámení. Uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez
souhlasu prodávajícího. Jestliže se však ukáže, že vady
zboží jsou neopravitelné nebo že s jejich opravou by byly spojené nepřiměřené
náklady, může kupující požadovat dodání náhradního zboží, požádá-li o to
prodávajícího bez zbytečného odkladu poté, kdy mu prodávající oznámil tuto
skutečnost. Neodstraní-li prodávající vady zboží v přiměřené dodatečné lhůtě
nebo oznámil-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující
odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny.
Záruční odpovědnost prodávajícího za vady je (stejně jako zákonná
odpovědnost za vady - viz ustanovení § 425 obchodního
zákoníku) odpovědností objektivní a její vznik není podmíněn existencí zavinění
prodávajícího. Přesto ale nejde o odpovědnost absolutní, když ustanovení § 431
obchodního zákoníku upravuje liberační důvody, při jejichž splnění odpovědnost
prodávajícího za vady, na něž se vztahuje záruka za jakost, nevzniká.
V daném případě je z obsahu spisu nepochybné (a ostatně mezi účastníky
nesporné), že 27. dubna 1995 došlo u automobilu (tj. na zboží, které bylo
předmětem kupní smlouvy účastníků z 20. dubna 1995) k odpadnutí levých zadních
kol (dvojmontáže), které byl příčinou následné havárie.
Výše popsaná vada (odpadnutí kol) je z pohledu ustanovení § 429 odst. 1
obchodního zákoníku (vzhledem k obvyklému účelu použití automobilu) bez
jakýchkoli pochybností vadou podstatnou, zakládající, při splnění dalších
zákonem stanovených podmínek, nároky z vad zboží ve smyslu ustanovení § 436
obchodního zákoníku, tj. mimo jiné i právo kupujícího odstoupit od smlouvy.
Dovolací argumentace žalované, podle které žalobce neprokázal, že by příčinou
havárie byla technická závada, za kterou by odpovídal prodejce nebo výrobce
automobilu, a že by vozidlo mělo vady, proto opodstatněná není. Právně
nevýznamné jsou rovněž dovolací výhrady, podle nichž mělo být v soudním řízení
prokázáno, že vada existovala v době přechodu nebezpečí škody na zboží nebo že
vznikla v důsledku porušení povinnosti žalované, když okamžik přechodu
nebezpečí škody na zboží na kupujícího je významný pouze z hlediska zákonné
odpovědnosti za vady ve smyslu ustanovení § 425 odst. 1 obchodního zákoníku, a
nikoli pro záruku za jakost podle ustanovení § 429 obchodního zákoníku. Pokud
jde o „porušení povinností žalované“, tímto bylo nepochybně dodání zboží, jež
nebylo způsobilé po dobu záruky pro použití ke smluvenému, jinak k obvyklému
účelu.
Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná, jak je ostatně patrno i z podaného
dovolání, netvrdila (ani neprokazovala), že by příčinou vady bylo chování
žalobce (v poměrech projednávané věci, že by žalobce promazal spoje matic),
mohla být odpovědnost žalované za vady vyloučena pouze při
splnění podmínek určených ustanovením § 431 obchodního zákoníku, tj., jestliže
vady byly způsobeny po přechodu nebezpečí škody na zboží vnějšími událostmi a
nezpůsobil je prodávající nebo osoby, s jejichž pomocí prodávající plnil svůj
závazek.
Protože žalovaná v průběhu řízení před soudy obou stupňů svou procesní obranu
vůči žalobou uplatněnému nároku založila na jiných argumentech, než je naplnění
liberačního důvodu podle ustanovení § 431 obchodního zákoníku, a odvolací soud
se proto správně důvodností žaloby z pohledu tohoto ustanovení nezabýval (jeho
rozhodnutí na aplikaci a výkladu ustanovení §
431 obchodního zákoníku nespočívá), nemohl ani dovolací soud k uvedené námitce
při přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem přihlédnout.
Navíc stav, kdy v řízení nebylo zjištěno, kdy a kdo spoje matic promazal (tento
závěr odpovídá - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - provedenému dokazování a
výsledku hodnocení důkazů), by, a to i vzhledem k nepatrnému časovému odstupu
mezi předáním automobilu a vznikem vady, jakož i k době a intenzitě užívání
automobilu žalobcem, ani v případě posuzování vzniku
odpovědnost za vady podle ustanovení § 431 obchodního zákoníku nemohl vést k
jinému závěru, než že žalovaná důkazní břemeno v tomto směru neunesla.
Za opodstatněné Nejvyšší soud nepovažuje ani výhrady dovolatelky k platnosti
odstoupení od kupní smlouvy. Byť dovolatelka správnost závěrů odvolacího soudu
napadá s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., i v tomto směru ve skutečnosti napadá správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Pokud jde o námitku žalované, že žalobce nemohl bez jejího souhlasu od smlouvy
odstoupit, když uplatnil nárok na dodání náhradního zboží (§ 436 odst. 2
obchodního zákoníku), tuto nelze považovat za důvodnou již proto, že k
odstoupení od smlouvy žalobce přikročil až poté, kdy žalovaná vadu odstranit
odmítla.
Zbývá se vypořádat s otázkou, zda nastaly účinky odstoupení od smlouvy ve
smyslu ustanovení § 351 odst. 1 obchodního zákoníku a zda žalované vznikla
povinnost vrátit žalobci poskytnuté plnění podle ustanovení § 351 odst. 2
obchodního zákoníku, a to z pohledu dovolatelkou vytýkané neurčitosti a
nesrozumitelnosti odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1
občanského zákoníku. Soudy obou stupňů při zjišťování obsahu tohoto právního
úkonu co do jeho určitosti a srozumitelnosti neměly pochybnosti o
tom, že jde o odstoupení od kupní smlouvy z 20. dubna 1995,
přičemž pochybnosti dovolatelky v tomto směru nesdílí ani Nejvyšší soud.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž dovolací soud
neshledal ani existenci vad, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (a
řízení nebylo již dříve skončeno) - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu