29 Odo 1148/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně V., a. s., proti žalované Ž. Š., spol. s r. o., o zaplacení částky
50.742,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 444/97, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května
2003, č. j. 8 Cmo 350/2001 100, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 20. května 2003, č. j. 8 Cmo 350/2001
100, jímž Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dále
v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2003, č. j. 8 Cmo
350/2001 100 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2001, č. j. 22
Cm 444/97-71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. dubna 2001, č. j. 22 Cm 444/97-71,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky
50.742,- Kč (bod I. výroku) a uložil žalobkyni uhradit žalované na nákladech
řízení částku 5.820,- Kč. (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. května 2003,
č. j. 22 Cm 444/97-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
7.490,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru,
že žalobkyně prokázala, že má vůči žalované splatnou pohledávku ve výši
50.742,- Kč a stejně jako soud prvního stupně se dále zabýval již jen tím, zda
žalovaná mohla 3. dubna 2001 proti této pohledávce započíst pohledávku, kterou
nabyla od věřitelky žalobkyně, společnosti P. P.M.L., a. s. (dále též jen
„PML“) na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. dubna 2001 (dále
též jen „postupní smlouva“). Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že
společnost PML mohla v době po povolení vyrovnání na majetek žalobkyně (k němuž
došlo 15. září 2000), avšak ještě před rozhodnutím o potvrzení vyrovnání (to
bylo vydáno 3. srpna 2001 a nabylo právní moci 14. prosince 2001), postoupit
pohledávku přihlášenou k vyrovnání žalované a že žalovaná tuto pohledávku mohla
v téže době jednostranným úkonem započíst proti pohledávce žalobkyně. Podle
odvolacího soudu postoupení pohledávky a jejímu započtení nebránilo ani
ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
též jen „ZKV“) ani ustanovení § 52 odst. 2 ZKV. Uvedl, že zákon o konkursu a
vyrovnání sice věřitelům v § 56 odst. 1 ukládá přihlásit pohledávky za
dlužníkem do vyrovnání, připouští však současně, (v § 63 odst. 1) že zde budou
i věřitelé, kteří tak neučiní a jejichž vztah dlužníkem tak (s výjimkou § 63
odst. 1 ZKV) nebude zákonem o konkursu a vyrovnání dotčen. Podle odvolacího
soudu by bylo proti logice a smyslu vyrovnacího řízení, kdyby věřitelé, kteří
své pohledávky přihlásí do vyrovnání a tím dlužníkovi umožní se oddlužit pouze
částečnou úhradou těchto pohledávek, byli za svou vstřícnost vůči dlužníkovi
stiženi omezením dispozice s takovými pohledávkami (co do převodu nebo
započtení pohledávek). Věřitel, který pohledávku přihlášenou do vyrovnání před
rozhodnutím o potvrzení vyrovnání postoupí nebo započte, tedy nejedná v rozporu
se zákonem ani zákon neobchází. Určuje-li ustanovení § 52 odst. 2 písm. e/ ZKV,
že po povolení vyrovnání nelze vést výkon rozhodnutí pro pohledávky, které
nemají přednost, neznamená to, že by mělo jít o pohledávky, které nelze
postihnout výkonem rozhodnutí ve smyslu § 581 občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“); ustanovení (§ 354, § 358) obsažená v obchodním zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“) jinou úpravu též neobsahují.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala
žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je
dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně
dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká nesprávnost závěru, že v průběhu
vyrovnání dlužníka mohou jeho věřitelé dále postupovat pohledávky, které
přihlásili do vyrovnání a že takové pohledávky lze v průběhu vyrovnání započíst
proti pohledávce dlužníka. V řešení této otázky spatřuje dovolatelka zásadní
význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Podle jejího přesvědčení v
průběhu vyrovnání dlužníka nelze postupovat pohledávky přihlášené do vyrovnání.
I kdyby to možné bylo, pohledávku přihlášenou do vyrovnání lze použít k
jednostrannému započtení až poté, co se stane splatným závazek dlužníka z této
pohledávky vůči věřiteli vyplývající z rozvrhového usnesení (správně z usnesení
o povolení vyrovnání) a pouze ve výši odpovídající tomuto závazku.
Na podporu tohoto závěru odkazuje dovolatelka na ustanovení § 52 odst. 2 písm.
e/ ZKV ve spojení s ustanovením § 581 odst. 1 větou druhou obč. zák. Spojením
„postihnout výkonem rozhodnutí“ (ve smyslu § 52 odst. 2 písm. e/ ZKV) je míněno
- pokračuje dovolatelka - dle ustanovení § 303 a násl. o. s. ř. i přikázání
pohledávky. Pakliže tedy věřitelé nemohou v rozhodném období vést výkon
rozhodnutí vůči dlužníku, nemohou být výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky
postiženy pohledávky dlužníka (dovolatelky) za jeho dlužníky a dle § 581 obč.
zák. pak věřitelé nemohou proti těmto „nepostižitelným“ pohledávkám dlužníka
jednostranně započítávat. Překážka jednostranného započtení tkví v tom, že v
rozhodném období v podstatě neexistují pohledávky dlužníka „za věřiteli“, proti
kterým by bylo možné jednostranně započítávat. Fakt, že jednostranné započtení
ze strany věřitelů vůči dlužníku není v § 52 odst. 2 ZKV výslovně zakázáno,
není důvodem k odmítnutí tohoto závěru.
Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem, že jednostranné započtení bylo možné
podle ustanovení § 358 obch. zák.
Konečně dovolatelka zdůrazňuje, že tím, že věřitel přihlásí svou pohledávku do
vyrovnání, akceptuje též jeho podmínky, tj. zejména skutečnost, že jeho
pohledávka bude uspokojena poměrně do výše 30 % a ve lhůtě stanovené v
usnesení o povolení vyrovnání. Původní dlužníkův závazek je tak změněn na
závazek nový, z označeného usnesení vyplývající. Převést lze pouze takto
modifikovaný nárok, jehož splatnost je dána usnesením o povolení vyrovnání,
takže jej nelze započíst dříve, než se stane splatným. Převedení celé
pohledávky je podle dovolatelky též v rozporu s ustanovením § 525 odst. 2 obč.
zák. Výkladem, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, by podle dovolatelky byl
zcela popřen ekonomický i právní smysl vyrovnání, jehož cílem je oddlužení
subjektu při poměrném uspokojení pohledávek věřitelů. Připuštění jednostranných
zápočtů by vedlo ke zvýhodnění věřitelů, kteří mají vůči dlužníku i závazky. V
této souvislosti dovolatelka odkazuje i na historický výklad, uvádějíc, že
podle zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní,
vyrovnací a odpůrčí, konkrétně podle článku I., § 21 a § 22 pro konkurs a podle
článku II., § 22 a § 23 pro vyrovnání, byl zápočet (oproti dnešní úpravě)
výslovně povolen.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním v obou výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání
je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému
výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají
povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z
ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., a to pro posouzení všech právních otázek dovoláním
otevřených a v dovolacím řízení dosud neřešených.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 52 ZKV, účinky povolení vyrovnání nastávají dnem vyvěšení
usnesení na úřední desce soudu (odstavec 1). Povolení vyrovnání má tyto
účinky: a/dlužník nesmí samostatně provádět právní úkony, kterými by byly
zkracovány zájmy věřitelů; vyrovnací správce je oprávněn určit právní úkony
dlužníka, k nimž je potřebný jeho souhlas, a může si vyhradit, že bude vyplácet
a přijímat platby nebo plnit jiné závazky mimo dlužníka; b/ soud může
dlužníkovi nařídit, aby určité právní úkony nečinil vůbec nebo jen s předchozím
souhlasem vyrovnacího správce; může rozhodnout i o jiných opatřeních potřebných
k zajištění dlužníkova majetku; c/ právní úkony dlužníka, odporující ustanovení
pod písmeny a/ a b/ jsou vůči věřitelům neúčinné; d/ dlužník nemůže po dobu
vyrovnání navrhnout prohlášení konkursu; e/ věřitelé nemohou navrhnout na
dlužníkův majetek konkurs, ani vést výkon rozhodnutí pro pohledávky, které
nemají přednost (§ 54 ZKV); f/ u pohledávek zahrnutých do vyrovnání nastávají
účinky uznání závazku dlužníkem (odstavec 2).
Ustanovení § 53 odst. 1 ZKV pak určuje, že ve vyrovnání je za věřitele pokládán
každý, kdo přihlásí na základě výzvy soudu ( § 50 odst. 3 písm. c/ ZKV) svůj
nárok. Způsob, pořadí a míra uspokojení nároků se určí až v potvrzeném
vyrovnání (§ 60 ZKV), nebude-li možné dosáhnout uspokojení mimo vyrovnání podle
dalších ustanovení.
Dle § 56 ZKV, věřitelé musí přihlásit své pohledávky ve lhůtě stanovené v § 50
odst. 3 písm. c/ ZKV (odstavec 1). Přihlásit pohledávku k vyrovnání musí i
přednostní věřitelé (§ 54 odst. 2 ZKV) (odstavec 2).
V této podobě platila citovaná ustanovení jak v době povolení vyrovnání na
majetek dovolatelky, tak v době potvrzení tohoto vyrovnání.
Z ustanovení § 63 odst. 1 ZKV ve znění účinném v době potvrzení vyrovnání i v
době, kdy usnesení o potvrzení vyrovnání nabylo právní moci, se podává, že
nabylo-li usnesení o potvrzení vyrovnání právní moci a dlužník úplně a včas své
povinnosti podle něho splnil, zaniká jeho povinnost splnit věřitelům část
závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, a to i tehdy,
jestliže hlasovali proti přijetí vyrovnání nebo se hlasování nezúčastnili. Ve
stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči
věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle § 56 odst. 1 nebo § 58
odst. 1 ZKV.
Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že žádné z ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání vskutku nebrání tomu, aby věřitel, který přihlásil pohledávku za
dlužníkem do vyrovnání, v době po povolení vyrovnání a před potvrzením
vyrovnání pohledávku postoupil na jiného postupem předjímaným v ustanoveních §
524 a násl. obč. zák. Odvolací soud ovšem při svých úvahách přehlédl, že takový
hmotněprávní úkon nemá bez dalšího procesní průmět. Jinak řečeno, tím, že
pohledávku v uvedeném období postoupí na jiného, přihlášený věřitel nepřestává
být účastníkem vyrovnacího řízení, přichází ale (nejde-li o případ podle § 530
odst. 1 věty první obč. zák., což v řízení nebylo /se zřetelem k tomu, že
obranu započtením uplatnil postupník, logicky/ tvrzeno) o hmotněprávní
legitimaci k vymožení postoupené pohledávky. K tomu, aby se postupník stal
účastníkem vyrovnacího řízení namísto postupitele, je pak nutný návrh
postupitele (jako dosavadního účastníka vyrovnacího řízení) na vydání usnesení
podle § 107a o. s. ř., jež je v takovém případě přiměřeně aplikovatelné (§ 66a
odst. 1 písm. a/ ZKV) i pro vyrovnací řízení (srov. k tomu mutatis mutandis
např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dokud usnesení podle § 107a o. s. ř. nenabude právní
moci, zůstává účastníkem vyrovnacího řízení přihlašovatel pohledávky
(postupitel). Otázkou, zda a kdy se žalovaná stala účastnicí vyrovnacího řízení
namísto společnosti PML, se odvolací soud nezabýval a příslušná skutková
zjištění k prověření této okolnosti si neopatřil. Za této situace ovšem stěží
obstojí argumentace odvolacího soudu založená na tom, že pohledávku, kterou
nabyla postoupením 2. dubna 2001, započetla žalovaná vůči dovolatelce již 3.
dubna 2001 jako věřitel s pohledávkou přihlášenou ve vyrovnacím řízení.
Nebylo-li zde totiž k 3. dubnu 2001 pravomocné rozhodnutí o procesním
nástupnictví žalované ve vyrovnacím řízení, vydané podle § 107a o. s. ř., pak k
uvedenému datu bylo nutné na žalovanou pohlížet jako na věřitele s pohledávkou
za žalobkyní stojícího mimo vyrovnací řízení. Již proto je právní posouzení
věci odvolacím soudem neúplné a tedy i nesprávné.
Nejvyšší soud shledává úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí nesprávnými i v
řešení otázky, zda v době od povolení vyrovnání do potvrzení vyrovnání může
přihlášený věřitel svou pohledávku započíst proti pohledávce, kterou vůči němu
má dlužník. V právní teorii se řešením uvedeného problému zabývá dílo Steiner,
V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha a. s., Praha
1996. Tam se na straně 269 jednoznačně uzavírá, že kompenzace vzájemných
pohledávek je nepřípustná, jestliže věřitel nebo dlužník nabyl vzájemnou
pohledávku teprve po povolení vyrovnacího řízení. Již na základě tohoto závěru
by pro danou věci bylo možné uzavřít, že úkon směřující k započtení pohledávky,
učiněný žalovanou 3. dubna 2001, k zániku dovolatelčiny pohledávky nevedl,
neboť žalovaná tuto pohledávku nabyla až po povolení vyrovnání (2. dubna
2001). Nejvyšší soud je ovšem názoru, že vzájemné započtení pohledávky
přihlášeného věřitele proti pohledávce dlužníka je poté, co nastaly účinky
povolení vyrovnání (§ 52 odst. 1 ZKV), u věřitelů, jejichž pohledávky mohou být
vyrovnáním dotčeny, nepřípustné obecně. Je tomu tak proto, že ustanovení § 53
odst. 1 věty druhé ZKV výslovně určuje, že způsob, pořadí a míra uspokojení
nároků (rozuměj přihlášených nároků) se určí až v potvrzeném vyrovnání (§ 60
ZKV), nebude-li možné dosáhnout uspokojení mimo vyrovnání podle dalších
ustanovení. Logikou věci je dáno, že „dalšími ustanoveními“ se rozumí jiná
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání upravující přednostní pohledávky (§
54 ZKV), jakož i další pohledávky, jež potvrzením vyrovnání ani nemohou být
dotčeny (srov. § 60 odst. 1 písm. a/ a b/ ZKV). Kdyby mělo platit, že v době
od povolení vyrovnání do potvrzení vyrovnání mohou přihlášení věřitelé,
jejichž pohledávky mohou být vyrovnáním dotčeny, přistoupit k započtení svých
pohledávek proti pohledávkám dlužníka za nimi, byl by tím fakticky zmařen účel
vyrovnání, jelikož takto nastávají změny v majetkové sféře dlužníka oproti
stavu, který zde byl v době, kdy dlužník činil nabídku na vyrovnání (srov. § 46
odst. 2 ZKV).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tak ani v tomto ohledu správné není a
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (opět
včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu