29 Odo 1156/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně Ing. V. S., zastoupené advokátem, proti žalované Mgr. I. Č. –
P., advokátce jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně D. 7 s. r. o.,
zastoupené advokátkou, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 31 Cm 78/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 21. dubna 2005, č. j. 13
Cmo 75/2005-90, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 21. dubna 2005, č. j. 13 Cmo 75/2005-90,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 31 Cm 78/2000-73, Městský soud v P.
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Ing. V. S.), domáhala vůči žalované
(správkyni konkursní podstaty úpadkyně D. 7 s. r. o.) vyloučení označeného
osobního automobilu značky H. S. ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně
(bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že neplatnou ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) je jak kupní
smlouva ze dne 31. ledna 1997 (dále též jen „první kupní smlouva“), kterou
pozdější úpadkyně uzavřela (jako prodávající) s kupujícím P. C. (v režimu
ustanovení § 409 obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“), tak kupní
smlouva ze dne 10. února 1997 (dále též jen „druhá kupní smlouva“), ze které
dovozuje žalobkyně své vlastnické právo k osobnímu automobilu. Soud měl obě
kupní smlouvy za neplatné proto, že jako smluvní strana je jak v záhlaví, tak
při podpisu smluv označen neexistující subjekt - „P. C.“. Dále uvedl, že jinak
by bylo nutné usuzovat na neplatnost kupních smluv pro rozpor s ustanovením §
196a obch. zák. Potud citoval ustanovení § 196a odst. 3 obch,. zák., dodávaje,
že žalobkyně nepředložila zápis z valné hromady pozdější úpadkyně, na které by
bylo rozhodnuto o prodeji osobního automobilu žalobkyni - manželce jednatele a
společníka pozdější úpadkyně. Rovněž nebyl prokázán prodej osobního automobilu
za cenu určenou znaleckým posudkem.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 21.
dubna 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - cituje ustanovení § 8, § 9 a § 13 obch. zák. a § 2 odst. 1 a §
18 obč. zák. - přitakal soudu prvního stupně v závěru, že kupní smlouvy
uzavíral (v prvním případě jako kupující, ve druhém jako prodávající a
lhostejno, zda podle občanského zákoníku nebo podle obchodního zákoníku)
subjekt („P. C. se sídlem v P., zastoupený I. P.“), který neexistuje ani jako
právnická osoba ani jako fyzická osoba.
Není totiž uveden dodatek označující právní formu právnické osoby a použité
označení nelze ztotožnit s kteroukoli fyzickou osobou, neboť chybí
identifikační číslo nebo sídlo fyzické osoby. Na adrese uvedené u tohoto
subjektu se nachází provozovna fyzické osoby D. P., přičemž I. P. je na
smlouvách označena pouze jako zástupce onoho neexistujícího subjektu. Odtud
podle odvolacího soudu plyne, že kupní smlouvy jsou neplatné. Uzavřel je totiž
neexistující subjekt odlišný od fyzické osoby, uvedené označení je zcela
neurčité a výkladem nelze dovodit o koho jde. Svědkyně P. - pokračoval odvolací
soud - nevyloučila ani to, že při podpisu kupních smluv jednala jako
zástupkyně společnosti P. c., spol. s r. o. Na tomto základě měl odvolací soud
závěry soudu prvního stupně za správné.
Nad rámec uvedeného odvolací soud upozornil, že soud prvního stupně podřadil
režimu obchodního zákoníku jen první kupní smlouvu a že závěr o neplatnosti
druhé kupní smlouvy pro rozpor ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. byl pro
rozhodnutí soudu prvního stupně bez významu. Kdyby kupní smlouvy byly platné,
bylo by podle posledně označeného ustanovení nutné případně zkoumat
disimulovaný právní úkon, jehož cílem bylo převést sporný osobní automobil z
pozdější úpadkyně na osobu blízkou (na žalobkyni jako manželku společníka
pozdější úpadkyně).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, odkazujíc na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní otázkou je podle dovolatelky „právní posouzení skutkového stavu,
kdy kupní smlouvu prokazatelně podepíše existující fyzická osoba, která v
průběhu řízení svědecky potvrdí svůj vlastnoruční podpis na kupní smlouvě“.
Kupní smlouvu - pokračuje dovolatelka - tedy podepíše existující fyzická osoba,
kterou nelze pokládat za „non subjekt“.
Rozhodující otázkou pro daný případ podle dovolatelky bylo, zda mezi ní a
druhým subjektem vznikla kupní smlouva podle občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“), který se na jejich vztah nepochybně vztahoval. Dovolatelka přitom
má za nesporné, že kupující nebyl označen identifikačním číslem a že ke svému
označení použil slova „P. C., “.
Se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná, jelikož jde o právní
úkon uzavřený na straně kupujícího neexistujícím subjektem a že dovolatelce
nesvědčí aktivní věcná legitimace, dovolatelka nesouhlasí. Podle ní bylo v
daném případě mimo vší pochybnost prokázáno, že za kupujícího jednala
existující fyzická osoba (I. P.), která měla jak způsobilost mít práva a
povinnosti, tak plnou způsobilost k právním úkonům a která se podle své
svědecké výpovědi zabývala mimo jiné koupí a prodejem motorových vozidel.
Dovolatelka, která vstoupila s I. P. do občanskoprávního vztahu, nemůže trpět
tím, že se jmenovaná nepřesně označila. Dovolatelka měla vůči jmenované
postavení spotřebitele, jehož právní úkony by měly být hodnoceny jinak než
jednání podnikatele a jehož povinností není zkoumat, zda druhá smluvní strana,
která je podnikatelem (ve vztahu ke spotřebiteli dodavatelem), užila správný
obchodní název či obchodní firmu.
Odvolací soud tedy svým právním názorem dovolatelku poškodil, neboť ji odsoudil
do postavení osoby, která má odpovídat za právní nedostatky či omyly
podnikatele, se kterým jako spotřebitelka uzavřela kupní smlouvu.Takový postoj
je v rozporu s ustanovením § 3 obč. zák. (na které dovolatelka odkazuje proto,
že režim spotřebitelských smluv byl vtělen do občanského zákoníku až od 1.
ledna 2001).
Za rozhodující dovolatelka pokládá, že I. P. smlouvu vlastnoručně podepsala.
Za takového stavu nelze dovodit, že smlouvu podepsal někdo, kdo neexistuje.
Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř., pro posouzení otázky identifikace účastníka smlouvy,
jelikož potud se napadené rozhodnutí odchyluje od judikatury Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 8 obch. zák., obchodním jménem se rozumí název, pod kterým
podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti.
Ustanovení § 9 obch. zák. pak určuje, že obchodním jménem fyzické osoby je její
jméno a příjmení (dále jen „jméno“). Obchodní jméno fyzické osoby může
obsahovat dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání (odstavec
1). Obchodní jméno obchodních společností a družstva je název, pod kterým jsou
zapsány v obchodním rejstříku. To platí i pro právnické osoby, které se
zapisují do obchodního rejstříku na základě zvláštního zákona. Součástí
obchodního jména právnických osob je i dodatek označující jejich právní formu
(odstavec 2). Obchodním jménem právnické osoby, která se nezapisuje do
obchodního rejstříku, je název, pod kterým byla zřízena (odstavec 3).
V této podobě (pro výklad věci rozhodné) platila citovaná ustanovení obchodního
zákoníku v době uzavření obou kupních smluv (leden a únor 1997); změny doznala
až k 1. lednu 2001.
K zásadám, z nichž je nutno vyjít při posouzení, zda právní úkon (zde kupní
smlouvy) uzavřel někdo, kdo nemá způsobilost mít práva a povinnosti (právní
subjektivitu), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil.
Tak v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 9/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že jsou obecně možné dvě
základní situace:
První se pojí se stavem, kdy označení účastníka smlouvy je formálně bezvadné
(zahrnuje všechny potřebné identifikační znaky) a právní úkon tak má nutné
náležitosti, avšak příslušná smluvní strana není způsobilá k právním úkonům.
Takový nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle § 38 odst. 1
obč. zák.
Ve druhém případě je účastník smlouvy označen vadně (nesprávně, či neúplně). O
typicky nesprávné označení účastníka smlouvy jde, je-li některý z jej
identifikujících znaků použit vadně (zkomoleně, vynecháním slova ve víceslovném
názvu, apod.); typicky neúplné je označení, v němž některý z těchto znaků
chybí. Vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, však nezpůsobuje
sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu
jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových
okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem
smlouvy. O absolutně neplatné smlouvě by se zřetelem k tomu bylo možné hovořit,
jen bylo-li by označení účastníka natolik neurčité či nesrozumitelné, že
pochybnosti o tom, kdo jím je, nebylo možno odstranit ani výkladem právního
úkonu (srov. § 37 obč. zák.).
Již na tomto základě lze uzavřít, že úvahy odvolacího soudu neobstojí, jestliže
možnost identifikovat označení „P. C., “ jako nepřesné a neúplné označení
obchodní společnosti P. c., spol. s r. o., vyloučil s poukazem na absenci
dodatku označujícího právní formu právnické osoby.
Označení užité v kupních smlouvách ve spojení s označením zástupkyně takto
označeného subjektu a s výsledky provedeného dokazování nutně omezilo úkol
soudů identifikovat podle něj smluvní stranu, na posouzení, zda jako kontrahent
vystupovala obchodní společnost P. c., spol. s r. o. nebo I. P. anebo D. P. Z
rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom plyne, že takto svůj úkol také chápaly,
leč beze zbytku se jej nezhostily, což platí tím více, že zákon pro kupní
smlouvy nepředepisuje písemnou formu.
Při právním posouzení skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů
(jenž s přihlédnutím k obsahu spisu měl být doplněn výslechem D. P.), se
nabízela především úvaha, podle níž z jednání osoby označené jako zástupce
kontrahenta (I. P.) neplyne záměr způsobit vady v označení zastoupeného. Z
tohoto pohledu se předestírá především možnost poměřovat osoby možných
smluvních partnerů dovolatelky rozsahem odchylek od zákonem předjímaného stavu.
Podle textu § 9 odst. 2 obch. zák. k tomu, aby bylo možné uzavřít, že smlouvy
uzavřela obchodní společnost P. c., spol. s r. o. (jak i podle odvolacího
soudu tvrdí osoba, která smlouvy podepisovala), postačí doplnění chybějícího
dodatku označujícího právní formu společnosti (spol. s r. o.). Absence takového
dodatku v označení právnické osoby pak typově patří k těm vadám v označení
smluvní strany, které následnou identifikaci smluvní strany s příslušnou
obchodní společností bez větších obtíží dovolují.
Měly-li soudy nižších stupňů za to, že zkoumané označení může být fantazijním
dodatkem odlišujícím u obchodního jména fyzické osoby osobu podnikatele nebo
druh podnikání (§ 9 odst. 1 obch. zák.) a přetrvávaly-li tak u nich
pochybnosti o identitě označeného subjektu, pak se jim vedle výslechu D. P.
nabízely (opět s přihlédnutím k obsahu spisu) i další – nepřímé – důkazy, jež
tyto pochybnosti mohly rozptýlit. Tak bylo možné zkoumat, na čí účet byla v
obou případech předána kupní cena (uhrazená podle kupních smluv při jejich
podpisu) nebo na jméno kterého podnikatele byl případně vystaven doklad o
přijetí kupní ceny. Jinak řečeno, nebylo-li z dosavadních výsledků řízení
patrno, zda kontrahentem je obchodní společnost P. c., spol. s r. o. nebo I.
P. anebo D. P. a bylo-li naopak zjevné, že jím musela být právě některá z
těchto osob, pak bylo žádoucí za účelem rozptýlení pochybností v dotčeném
směru především prověřit, účetnictvím které z těchto tří osob zkoumané
transakce procházejí.
Právní posouzení věci, jež se za výše popsaného skutkového stavu omezilo na
závěr, že kupní smlouvy uzavřel neexistující subjekt (P. C.), je z pohledu
výše formulovaných závěrů neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu