29 Odo 1157/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce P. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. S., jako
správci konkursní podstaty úpadce P. H., zastoupenému, advokátkou, o
vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 903/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2003, č.j. 4 Cmo 142/2002-147, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. března 2002,
č.j. 13 Cm 903/00-133, vyloučil ze soupisu konkursní podstaty
úpadce P. H. nemovitosti „zahrnuté do soupisu konkursní podstaty konkursu
vedeného pod č.j. 11 K 37/98“, a to a) obytný dům B. P. čp. 2243 na
stavební parcele č. 4201 - zastavěná plocha, objekt bydlení, a b) stavební
parcelu č. 4201 - zastavěná plocha, objekt k bydlení o výměře 101 m2 , a
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že provedeným dokazováním bylo
zjištěno, že 30. června 1995 byla uzavřena smlouva o zřízení
zástavního práva č. 84/95 mezi … spořitelnou, a. s. jako zástavní věřitelkou, a
L. K., P. P. a Z. P., jako zástavci a „v rámci této zástavní
smlouvy zajistil“ žalobce úvěry poskytnuté úpadci na základě úvěrových smluv
předmětnými nemovitostmi, a to do doby zániku zajištěné peněžité pohledávky
zástavní věřitelky. Tyto nemovitosti byly pojaty do soupisu
konkursní podstaty úpadce, přičemž žalobce ve lhůtě určené konkursním soudem
podal žalobu na jejich vyloučení, a to s odkazem na tvrzení, že je jejich
vlastníkem, a že zástavní smlouva je neplatná.
Maje za splněné ostatní předpoklady, za nichž je možno vyhovět žalobě
na vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě),
zabýval se soud prvního stupně zejména řešením otázky platnosti zástavní
smlouvy.
V tomto směru, s odkazem na zjištění učiněná ze svědeckých výpovědí P.
H. a Z. P., dospěl k závěru, že svědek žalobce informoval, že bude
poskytnutý úvěr zajišťovat pouze „do doby výstavby autosalonu“, s tím, že
posléze bude závazek z úvěrových smluv zajištěn zřízením zástavního práva „k
novému areálu autosalonu“, o čemž byl pracovníky „… spořitelny“ ujištěn. Proto
- pokračoval soud prvního stupně - žalobce uzavřel „smlouvu“ (rozuměj zástavní
smlouvu obsahující ujednání, podle kterého zástavní právo zanikne, zanikne-li
peněžitá pohledávka zástavní věřitelky) v omylu.
Jelikož úmyslem žalobce nebylo zajistit poskytnutý úvěr až do doby
jeho splacení, ale pouze do doby dokončení výstavby autosalonu, nebyl právní
úkon (zástavní smlouva) učiněn ani vážně.
Odkazuje na ustanovení § 49a a ustanovení § 37 občanského zákoníku a
zastávaje právní názor o neplatnosti zástavní smlouvy, soud prvního stupně
žalobě zcela vyhověl.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, s tím, že „skutková zjištění soudu
prvního stupně neodpovídají jeho skutkovým závěrům a tudíž ani právní závěry v
nich nemají oporu“.
Odvolací soud zdůraznil, že ze zjištěných skutečností nelze dospět k
právnímu závěru o relativní či absolutní neplatnosti zástavní smlouvy.
Nedostatek vážnosti vůle - dle odvolacího soudu - se zpravidla
„připouští“ tehdy, jde-li o simulaci či jednání nezpůsobilých osob, což se v
projednávané věci nestalo. Podstatné pro hodnocení vážnosti vůle je, že
nedostatek vážné vůle je obvykle zřejmý i druhé straně, vůči níž se projev
činí, respektive jiným osobám, a proto druhá strana i tyto jiné osoby chápou
projev tak, že nebyl učiněn za tím účelem, aby vznikl právní úkon a nastaly
právní následky s takovým úkonem spojené.
V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že zástavní věřitelka
(poskytovatelka úvěru zajištěného předmětnou zástavou) takto písemnou zástavní
smlouvu chápat nemohla.
Pokud jde o omyl ve vůli, tento spočívá v nesprávné nebo nedostatečné
představě o právních následcích, které nastanou z právního úkonu.
Omyl ve vůli není právně významný, nebyla-li na jeho vzniku a uplatnění
účastna druhá strana žádným ze způsobů uvedených v zákoně. V případě „omylu v
projevu“, který spočívá v neshodě vůle a jejího projevu, jde o to, že
jednající učinil projev směřující k jinému právnímu úkonu, než k jakému
směřovala jeho vůle. Takovým omylem ale není výslovné a písemné vyjádření
vůle, kdy k „omylu“ dochází v důsledku nedostatku kontroly „jeho
obsahu“ (obsahu právního úkonu) projevující se osobou, které nutno přičítat k
tíži této osoby. V projednávané věci tak zástavní věřitelka nebyla v žádném
případě účastna na vzniku „omylu“ žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3
o. s. ř.
Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť „jeho
odůvodnění obsahuje pouze právní hodnocení, nikoli však hodnocení provedených
důkazů, tedy ani jiná skutková zjištění“, a to přesto, že odvolací soud dospěl
k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně neodpovídají jeho skutkovým
závěrům a tudíž ani závěrům právním. Dospěl-li odvolací soud skutečně k jiným
skutkovým zjištěním a závěrům, na základě kterých věc právně hodnotil jinak,
měl ve svém rozhodnutí odůvodnit, které důkazy hodnotil a jak jejich hodnocení
provedl, popř. které důkazy považoval pro své závěry za nepodstatné. Jestliže
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tyto náležitosti zcela postrádá, je
nepřezkoumatelné a „tento způsob rozhodnutí“ je porušením práva
dovolatele na spravedlivý proces.
Dále dovolatel zdůrazňuje, že nikdy s pracovníky … spořitelny, a. s.
nejednal ani o podmínkách úvěrových smluv uzavřených s úpadcem, ani o
podmínkách zástavních smluv uzavřených k zajištění poskytnutých úvěrů, když vše
projednával pouze s úpadcem, s tím, že zástavní právo bude na
předmětných nemovitostech váznout pouze do doby, než bude „autosalon postaven a
zřízeno zástavní právo k tomuto autosalonu“.
Odkazuje na výsledky provedeného dokazování (zejména výpovědi svědků
H. a P.) dovolatel akcentuje, že v době uzavření zástavní smlouvy „byl
svolný“ pouze k zastavení nemovitostí do okamžiku dokončení autosalonu.
Dovozuje, že v situaci, kdy poskytovatelka úvěrů (a současně zástavní
věřitelka) jednala pouze s úpadcem (a ten dále jednal se „zástavci“), nelze
uzavřít jinak, než že úpadce jednal s vědomím a souhlasem zástavní věřitelky,
tj. jednal za ni. Předložil-li následně úpadce dovolateli smlouvu, která svým
obsahem byla projevem jiné vůle, než jakou na základě jednání s úpadcem
dovolatel skutečně měl, omyl na straně dovolatele vyvolal.
Dovolatel proto požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval řešením otázky, zda řízení
před odvolacím soudem netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, popř. dalšími
zmatečnostními či jinými vadami řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží,
i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Existence vad vyjmenovaných v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiných, než dovolatelem
namítaných, vad řízení se z obsahu spisu nepodává. Oproti očekávání dovolatele
dovolací soud rovněž neshledává rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným,
jelikož obsahuje řádné a srozumitelné odůvodnění právního posouzení věci, jakož
i pro toto posouzení významná skutková zjištění. Odvolací soud sice v rozporu s
ustanovením § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. dospěl k jiným skutkovým závěrům než
soud prvního stupně (srov. jeho závěr, že zástavní věřitelka nebyla „v žádném
případě“ účastna na vzniku omylu žalobce), aniž zopakoval důkazy výslechem
svědků P. H. (úpadce) a Z. P. (s odkazem na zjištění učiněná z těchto výpovědí
soud prvního stupně uzavřel, že úpadce informoval žalobce o ujištění, jehož se
mu dostalo od pracovníků „… spořitelny“, podle kterého žalobce
bude zajišťovat „poskytnutý úvěr“ pouze do doby výstavby autosalonu), nicméně
tato vada řízení nemohla mít (a neměla) za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem totiž obstojí (jak
je odůvodněno níže) i s ohledem na skutková zjištění a závěry učiněné soudem
nalézacím.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze
soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku
pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu
nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu,
který konkurs prohlásil;
3) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věcí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.),
trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v
mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
4) osoba, která se domáhá vyloučení věcí ze soupisu, prokázala nejen to,
že věci neměly (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemají) být do soupisu
zařazeny, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věcí do soupisu
majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
uveřejněné pod čísly 58/1998 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo
604/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod
číslem 185).
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z
vypočtených podmínek, konkrétně, že věc neměla být do soupisu zařazena, když o
splnění zbývajících podmínek účastníci řízení ani soudy nižších stupňů
pochybnosti neměli.
Nejvyšší soud proto - v hranicích právních otázek formulovaných v
dovolání - přezkoumal správnost právního závěru odvolacího soudu o
(ne)platnosti zástavní smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku pro
omyl žalobce.
Podle ustanovení § 49a občanského zákoníku právní úkon je neplatný,
jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež
je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen,
tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný,
jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon
neplatným nečiní.
Citované ustanovení obsahuje úpravu právních následků pro případ, že
právní úkon byl učiněn omylem (tzv. omyl ve vůli neboli volní - vnitřní omyl).
Omyl, který je kvalifikován jako speciální vada vůle ve vztahu k ustanovení §
37 občanského zákoníku, spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou, respektive
nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu. Omyl ve vůli je
právně významný, tj. má za následek relativní neplatnost právního úkonu (§ 40a
občanského zákoníku) jen tehdy, jestliže jej jednak jednající osoba učinila v
omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující a bez níž
by k právnímu úkonu v podobě, v jaké je uzavřen, nedošlo, a dále zároveň osoba,
které byl právní úkon určen, tento omyl buď vyvolala (např. uvedením nepravdivé
okolnosti, která byla rozhodující pro jednání druhé strany), anebo když jej
nevyvolala, o něm věděla či musela vědět, a přesto druhou stranou na omyl
neupozornila. Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), týká-li se jeho
právního důvodu, jeho předmětu, osoby, popř. jiné skutečnosti, která byla pro
uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu právně rozhodující (v
právní teorii srov. shodně např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, str. 246).
V „ujištění“ zástavní věřitelky učiněném vůči osobnímu dlužníku
(úpadci) a tímto reprodukovaném zástavnímu dlužníku (žalobci), podle něhož měl
žalobce zajišťovat „poskytnutý úvěr“ pouze do doby výstavby autosalonu, podle
přesvědčení dovolacího soudu, jednání, jímž by zástavní věřitelka omyl
zástavního dlužníka o době, po kterou bude zajišťovat „poskytnutý úvěr“,
vyvolala, spatřovat nelze.
Shora popsaný ústní „úkon“ především nebyl učiněn vůči zástavnímu
dlužníku (viz tvrzení samotného žalobce, že se zástavní věřitelkou nikdy
nejednal, akceptované i soudem prvního stupně), nýbrž pouze ve
vztahu k osobnímu dlužníku (úpadci), přičemž za této situace nemá
samotná existence takového „ujištění“, z pohledu zástavní věřitelky,
vypovídací schopnost ani o tom, zda musela o omylu žalobce vědět.
Naopak, byl-li v písemně uzavřené zástavní smlouvě výslovně vázán
zánik zástavního práva na zánik zajištěné peněžité pohledávky zástavní
věřitelky, čehož si žalobce, který tuto smlouvu podepsal, musel být vědom, lze
jen stěží dovozovat existenci omylu žalobce o této skutečnosti. Výše uvedené a
sebemenší výkladové pochybnosti nevzbuzující ujednání totiž vylučuje, aby
kterákoli ze smluvních stran smlouvu uzavřela v omylu týkajícím se doby trvání
zajištění (zástavního práva), a to bez ohledu na to, zda disponuje právním
vzděláním či nikoli. Přitom nejde o situaci, kdy by se žalobci dostalo od
budoucí zástavní věřitelky (popř. osoby za ni jednající) ubezpečení, že k
podpisu předložená smlouva obsahuje ujednání o časovém omezení smlouvou
zřizovaného zástavního práva, které by bylo nepravdivé.
Případnou lehkomyslnost s jakou žalobce přistoupil k podpisu
zástavní smlouvy, aniž se s jejím obsahem seznámil, pak v kontextu s ostatními
okolnostmi významnými pro právní posouzení věci [pro přijetí závěru o
(ne)existenci omylu žalobce] nutno přičíst k jeho tíži. Opačný právní názor by
totiž dotčené smluvní straně umožnil dovolat se relativní neplatnosti smlouvy
pro omyl (§ 49a občanského zákoníku) navzdory její příležitosti se s obsahem
smlouvou zakládaných práv a povinností seznámit, a to i tehdy, pokud by při
náležitém přístupu smluvních stran byla případná disproporce mezi předsmluvními
vyjednávacími pozicemi a „uzavřenou smlouvou“ zcela zřejmá. Závěr odvolacího
soudu, podle kterého zástavní smlouva není neplatná ve smyslu ustanovení § 49a
občanského zákoníku, je proto správný.
Jelikož se žalobci prostřednictvím v dovolání uplatněných
dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit
nepodařilo, a vzhledem k tomu, že tyto závěry obstojí, i když se ponechají
stranou skutkové závěry, jež odvolací soud učinil (v porovnání se soudem
prvního stupně odlišně) z výpovědí svědků H. a P., Nejvyšší soud dovolání jako
nedůvodné podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem a odst. 6
o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl s
dovoláním úspěšný a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu