29 Odo 1175/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobců a) Ing. V. D., a b) V. D., obou zastoupených, advokátem,
proti žalovanému Z. d. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky
243.349,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn.
8 C 207/94, o dovolání obou žalobců a žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. července 2003, č.j. 57 Co
710/2002-332, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. července 2003, č.
j. 57 Co 710/2002-332 se v rozsahu, v němž tento
soud potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 27. června
2001, č.j. 8 C 207/94-250, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. září 2002,
č.j. 8 C 207/94-312 a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se
dovolání žalovaného zamítá.
III. Žalobkyně b) a žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Přerově
ze dne 27.6.2001, č.j. 8 C 207/94-250, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne
9.9.2002, č.j. 8 C 207/94-312. Rozsudkem ze dne 27.6.2001, č.j. 8 C
207/94-250 soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci Ing. V. D.
14.854,- Kč za náhradu inventáře s 10 % úrokem z prodlení od 1.11.1999
do zaplacení a 147.935,- Kč za majetkový podíl z transformace s 10 % úrokem z
prodlení od 1.11.1999 do zaplacení (výrok I) a ve zbývající části, a to v
částce 12.511,- Kč za náhradu inventáře s 18 % úrokem z prodlení od 24.10.1994
do 31.10.1999 a s 8 % úrokem z prodlení od 1.11.1999 do zaplacení, a dále v
části úroku z prodlení z částky 147.935,- Kč ve výši 18 % od 24.10.1994 do
31.10.1999 a s 8 % z prodlení od 1.11.1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok
II). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni V. D. 58.761,- Kč za majetkový
podíl z transformace s 10 % úrokem z prodlení od 1.11.1999 do zaplacení (výrok
III). Ve zbývající části, a to v úroku z prodlení ve výši 18 % z částky
58.761,- Kč od 24.10.1994 do 31.10.1999 a dále v úroku z prodlení ve výši 8 %
od 1.11.1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok IV). Doplňujícím rozsudkem soud
prvního stupně zamítl žalobu ohledně 10 % úroku z prodlení z částky 12.511,-
Kč od 1.11.1999 do zaplacení, 18 % úroku z prodlení z částky
14.854,- Kč od 24.10.1994 do 31.10.1999 a 8 % úroku z prodlení z
částky 14.854,- Kč od 1.11.1999 do zaplacení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že odvoláním
žalobců a žalovaného byl otevřen odvolacímu přezkumu
rozsudek ve všech výrocích. Dále uvedl, že především zopakoval důkaz
výpisem z LV 262 a LV 155 k.ú. B. u P., přičemž z LV 262 zjistil, že
žalobci vlastní společně nikoli 26/40, ale jen 20/40 a žalobce a) 7/40 pozemků
p. č. 851 a 939/2 o výměře 1,0419 ha. Rovněž zopakoval důkaz prohlášením
žalobců ze dne 12.4.1992 a výzvou žalobce a) ze dne 30.11.1992 s připojenou
výzvou k vrácení půdy. Po zopakování důkazů považuje odvolací soud (s výše
uvedenou výjimkou zjištění z LV 262) zjištění okresního soudu z provedeného
dokazování za správné, souhlasí i se závěry o skutkovém stavu, k nimž
soud prvního stupně dospěl.
Odvolací soud uzavřel, že oba žalobci jsou oprávněnými osobami podle §
14 písm. b) zák. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“) a žalobce
a) oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) transformačního zákona. Odvolací soud
vzal za prokázáno, že žalobce a) požádal žalovaného o uspokojení nároku dle
zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) a přes určitou
nepřesnost v terminologii považoval žalovaný jeho požadavek za
uplatnění nároku dle § 14 písm. c) transformačního zákona, o čemž svědčí to, že
žalovaný propočetl jeho majetkový podíl včetně této složky, tedy podíl na jmění
družstva podle zvláštních předpisů. Žalobce a) s tímto postupem projevil
souhlas nejen uzavřením dohod o plnění nároku z transformace v
průběhu roku 1994 (teď následně posouzených jako neplatné), ale výslovně tak
učinil i v průběhu řízení u jednání odvolacího soudu.
Oba žalobci po výzvě ze dne 13.4.1992 průběžně jednali s žalovaným o urychleném
uspokojení svých nároků, přičemž dle vyjádření žalovaného v průběhu soudního
jednání tento považoval za žádost žalobců k vydání majetkového podílu ve
zkrácené lhůtě již přípis žalobců z 30.9.1992 (zřejmě má být 30.11.1992),
doručený mu 1.12.1992. Na základě těchto požadavků jednal s žalobcem a) o
uspokojení uplatněných nároků a uzavřel v průběhu roku 1994 dohodu z 28.1.1994
a její dodatky, na základě které poskytl žalobci a) věcné plnění a
plnění formou služeb a v říjnu 1994 další dohodu, na základě které vyčíslil
zbývající pohledávky žalobců částkou 219.669,18 Kč, kteréžto plnění mělo být
poskytnuto z fondu „restituent“. Uvedené dohody shledal odvolací soud
neplatnými podle § 37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro jejich
neurčitost, nelze z nich proto vycházet ani při posuzování
splatnosti uplatněných nároků. Jsou-li dohody neplatné, nemůže se soud opírat
ve svém rozhodnutí o jejich obsah, tedy vycházet z výše nároků, které byly v
těchto dohodách sjednány a závěry soudu prvního stupně vycházející z toho, že
dohody jsou platné v části týkající se dohodnuté výše plnění, jsou nesprávné.
Výše majetkového podílu je odvislá jednak od výměry půdy vnesené do družstva,
jednak od výše náhrady dle zvláštních předpisů. Žalobce a) zpochybňoval
propočet majetkového podílu žalovaným z hlediska výměry půdy, kterou jeho matka
vnesla do družstva, neprokázal však v řízení, že do družstva
bylo vneseno více než 4 ha, neboť listiny jím předložené k důkazu o tom, na
jakých pozemcích matka hospodařila, k takovému závěru nepostačovaly.
Výpisy z katastru nemovitostí bylo prokázáno, že žalobce a) a oba žalobci
společně vlastní 6,4 ha pozemku a na tuto výměru byl také propočten jejich
majetkový podíl dne 14.1.1994. Tyto pozemky však podle výpisu z LV č. 262 a LV
č. 155 pro k.ú. B. u P. byly žalobci nabyty nejen dědictvím po
matce žalobce a) F. D., ale i kupními a darovacími smlouvami od dalších
osob. Za této situace lze považovat výši náhrady dle zvláštního předpisu za
správně vyčíslenou ve vztahu ke čtyřem hektarům a při použití náhradového
předpisu dle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. tak, jak bylo uvedeno v
transformačním projektu žalovaného a odůvodněno tím, že se v účetnictví
družstva nezachovaly doklady o tom, kolik a jakého majetku bylo do družstva
vneseno jeho členy. Odvolací soud na rozdíl od žalovaného zastává názor, že za
situace, kdy byl tento způsob stanovení výše základního podílu osob oprávněných
dle § 14 písm. c) transformačního zákona v transformačním projektu schválen, je
třeba z něj vycházet.
Pokud jde o výši uplatněného nároku rozhodl soud prvního stupně v souladu s
vyčíslením majetkových podílů žalobců provedených žalovaným dne 14.1.1994 pro
žalobce a) ve výši celkem 281.846,- Kč, který sestával ze základního podílu
133.911,- Kč a podílu na majetku družstva 147.935,- Kč a byl propočten na
výměru 4,0883 ha. U žalobkyně b) se jednalo rovněž o vyčíslení
ze dne 14.1.1994 částkou 58.761,- Kč představující její podíl na majetku
družstva z výměry 1,986 ha.
Žalobce ale zpochybňoval i správnost výpočtu majetkového podílu se zřetelem k
výši podílu na majetku družstva tím, že hodnota bodu byla stanovena při
propočtu majetkových podílů z 23.11.1992, 19.8.1993 a 14.1.1994 odlišně.
Důvody, které vedly ke změně propočtu, byly dle názoru odvolacího soudu
uspokojivým způsobem vysvětleny v průběhu řízení ekonomem žalovaného F. D.,
slyšeným jako svědek. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že provedení
znaleckého posudku na přepočtení podílu by bylo nadbytečné.
Námitku žalovaného ohledně splatnosti majetkového podílu žalobců shledal
odvolací soud důvodnou. Ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona
jednoznačně stanoví, že pokud se oprávněná osoba nestane
účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a provozuje
zemědělskou výrobu, musí být majetkový podíl vydán do 90 dnů ode dne, kdy
oprávněná osoba o vydání písemně požádala. Žalobci požádali o vydání
majetkového podílu přípisem ze dne 30.11.1992, došlým dne 2.12.1992, přičemž
ke dni dojití žádosti nepochybně zemědělskou výrobu neprovozovali. Z hlediska
právního posouzení je zcela bez významu, proč tomu tak nebylo, neboť
rozhodnou skutečností je pouze to, zda ke dni podání žádostí žadatelé
provozovali zemědělskou výrobu. Protože žalobci zemědělskou výrobu ke dni
21.12.19992 neprovozovali, vznikl jim zákonný nárok ve smyslu § 13 odst. 3
transformačního zákona po sedmi letech od schválení transformačního projektu,
tedy po sedmi letech od 30.10.1992. V tom směru okresní soud
rozhodl správně a na část odůvodnění jeho rozhodnutí vztahující se ke lhůtě
splatnosti a výši úroků z prodlení ve smyslu vyhlášky 142/1994 Sb. lze odkázat.
Na správnosti těchto závěrů nic nemění to, že účastníci v roce 1994 uzavřeli
dohody, kterými se dohodli na plnění v jiných lhůtách ve smyslu § 13 odst. 3
transformačního zákona. Vzhledem k tomu, že tyto dohody byly neplatné, nemohly
založit splatnost plnění dříve než uplynutím sedmi let od schválení
transformačního projektu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný i žalobci dovolání.
Žalovaný odkázal co do přípustnosti dovolání na § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §
241a odst. 2 písm. a), písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
V odůvodnění dovolání uvedl, že v řízení opakovaně tvrdil, že žalobci jsou
oprávněnými osobami podle ustanovení § 14 písm. b) transformačního zákona a
žalobce a) je osobou oprávněnou podle zákona o půdě. Žalobci však v žádném
případě nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 14 písm. c)
transformačního zákona. Nároky žalobců na vypořádání náhrad za živý a mrtvý
inventář podle zákona o půdě i nároky na vypořádání majetkových podílů byly již
splněny plněním, které obě strany označily za nesporné. Nárok žalobců na
vypořádání majetkového podílu podle transformačního zákona byl uplatněn
předčasně, neboť žalobci nemají nárok na vypořádání majetkových podílů podle
ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona, nýbrž podle odstavce 3
tohoto zákona.
Jak žalovaný v řízení již dříve uváděl, judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu
se opakovaně vyjadřovala k otázce, kdo je oprávněnou osobou podle ustanovení §
14 písm. c) transformačního zákona. Konkrétně odkázal na nález Ústavního soudu
č. 83/1998 Sb. r. ÚS., ze dne 11.8.1998 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu R
51/99 a 24 Cdo 818/98. Jednoznačným závěrem všech těchto rozhodnutí je, že aby
se osoba oprávněná podle zákona o půdě stala oprávněnou osobou podle ustanovení
§ 14 písm. c) transformačního zákona, musí být mezi touto osobou a
transformovaným družstvem shoda, že náhrada podle zvláštních předpisů má být
poskytnuta podílem na jmění.
Jak výslovně uvedl v obdobném případě Ústavní soud ve shora citovaném nálezu,
nezakládá skutečnost, „že družstvo k výzvě žadatele vyčíslilo z toho titulu…
určité majetkové nároky v rámci tzv. základního podílu oprávněné osoby na
majetku družstva podle § 7 odst. 4 věty první transformačního zákona, že by
taková osoba získala postavení oprávněné osoby podle § 14 písm. c)
transformačního zákona“. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že bere za prokázáno, že žalobce a) požádal žalovaného o
uspokojení nároku podle zákona o půdě a ten považoval požadavek žalovaného za
uplatněný nárok podle § 14 písm. c) transformačního zákona, o čemž svědčí to,
že propočetl majetkový podíl žalobce a) včetně této složky, odůvodňuje své
rozhodnutí přesně tím, co Ústavní soud ve svém nálezu označuje za nedostatečné.
Ve svém dřívějším rozsudku odvolací soud své skutkové zjištění o existenci
dohody nezbytné ke vzniku oprávněné osoby podle § 14 písm. c) transformačního
zákona opřel o účastnickou výpověď žalobce před odvolacím soudem,
„že vyzval žalovaného k náhradě za živý a mrtvý inventář písemně a
souhlasil s tím, aby náhrada byla vypořádána v procesu transformace
žalovaného“, uvádí se dále v dovolání. Soud však přehlédl základní skutečnost,
totiž že výzvu k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář učinil žalobce
poprvé až přípisem ze dne 30.11.1992, doručeným žalovanému
dne 2.12.1992, tedy až více než za měsíce poté, kdy se konala druhá
transformační valná hromada (31.10.1992), která schválila transformační
projekt, a že tedy tvrzený souhlas žalobce s vypořádáním náhrady za
živý a mrtvý inventář v rámci majetkového podílu v době schválení
transformačního projektu nemohl vůbec existovat.
Naopak z textu výzvy žalobce ze dne 30.11.1992 přímo explicitně vyplývá
nesouhlas žalobce a) s vypořádáním náhrady za živý a mrtvý inventář v rámci
majetkového podílu, neboť jinak by jeho souhlas s takovým zahrnutím nutně musel
v sobě obsahovat alespoň jeho srozumění s vypořádáním majetkového podílu v
termínech uvedených v § 13 transformačního zákona. Toto srozumění žalobce a) v
provedených důkazech zcela absentuje. Uzavření dohody mezi žalobcem a) a
žalovaným o vypořádání nároku za náhradu živého a mrtvého inventáře v rámci
majetkového podílu z transformace nebylo v řízení vůbec prokázáno.
Dále dovolatel tvrdí, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že při výpočtu
majetkových podílů žalobců zejména v části tzv. základního podílu, žalovaný
vycházel z tzv. náhradového předpisu, z nařízení vlády č. 20/1992 Sb. Tento
způsob výpočtu majetkového podílu byl stanoven ve schváleném transformačním
projektu žalovaného. Žalovaný tvrdí, že transformační projekt byl v
části, v níž stanovil shora naznačený postup, v rozporu s platným právem.
Nařízení vlády č. 20/1992 Sb. je totiž možno použít pouze tam, kde nelze
prokázat odnětí živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, nebo jejich vnesení
do zemědělského družstva v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, nebo nelze-li určit
jejich současnou hodnotu (§ 1 citovaného nařízení vlády, § 20 odst. 6 zákona o
půdě).
I touto otázkou se již zabýval jak Ústavní soud tak Nejvyšší soud, a to se
závěry opačnými, než k jakým dospěl odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Jak
Ústavní tak Nejvyšší soud v této otázce dospěli k závěrům, které mají oporu v
zákoně, totiž že schválený transformační projekt je pro oprávněné osoby a
orgány družstva závazný, ovšem jen za předpokladu, že není v
rozporu s platným právem. Podle dovolatele je přitom zřejmé, že výše
nároků žalobců určená za použití náhradového předpisu je diametrálně
odlišná od výše těchto nároků určených v souladu s právními
předpisy. Soud prvního stupně přitom odmítl k určení skutečné výše nároků
žalobců provést důkaz navrhovaný oběma stranami sporu. Takový postup soudu
zatěžuje podle dovolatele řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť skutečná výše nároků žalobců
nebyla v řízení vůbec zjištěna.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci odkázali co do přípustnosti dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění
dovolání uvádějí, že jediným důvodem, pro který podávají
dovolání, je to, že nesouhlasí s právním posouzením splatnosti jejich
majetkových podílů. Závěr, že se na ně nevztahuje ustanovení § 13 odst. 2
transformačního zákona, protože ke dni 2.12.1992 neprovozovali zemědělskou
výrobu, považují za nesprávný. Podle jejich názoru nelze tvrdit, že zemědělskou
výrobu provozuje pouze ten, kdo je držitelem osvědčení o zápisu do evidence
soukromě hospodařících rolníků. Kromě toho byl žalobce a) do této evidence
zapsán dne 30.7.1993 u Obecního úřadu v B. u P. pod pořadovým číslem 28/1993.
Protože jsou žalobci manželé, je nutno i na žalobkyni
b) pohlížet jako na osobu provozující zemědělskou výrobu, neboť je
spolupracující osobou a také v tom smyslu podává daňová přiznání.
Žalobci tvrdí, že ke dni 2.12.1992 zemědělskou výrobu provozovali,
protože za provozování zemědělské výroby je možno považovat
jakékoli obděláváni půdy, sloužící k tomu, aby na ní byly produkovány
zemědělské plodiny. Protože žalovanému skončilo jakékoli právo hospodařit s
pozemky, které vydal žalobcům na základě zákona o půdě ke dni 1.10.1992 v
důsledku jejich výpovědi, mohli tak již od tohoto data na pozemcích hospodařit.
Žalobci navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný uplatňuje přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b), o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil.
V projednávané věci soud prvního stupně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne
25.6.1998, č.j. 8 C 207/94 žalobu zamítl s odůvodněním, že vydání majetkového
podílu z transformace v penězích není po právu, neboť účastníci uzavřeli dne
21.10.1994 dohodu o způsobu vydání tohoto podílu prostřednictvím
fondu restituent. K tomu odvolací soud ve svém zrušujícím rozsudku
ze dne 19.9.2000, č.j. 40 Co 1004/98-206 uzavřel, že účastníci uzavřeli platnou
dohodu o věcné formě vydání pouze o části základního podílu na majetku družstva
v hodnotě 113.323,20 Kč, která již byla splněna. Ve zbývající části nebyla
dohoda platně uzavřena, neboť nebyla určitá a srozumitelná. To platí i o dohodě
uzavřené dne 21.10.1994. Z tohoto stavu vyplývá vypořádání v penězích.
K námitce žalovaného, že nárok žalobce podle § 14 písm. c) transformačního
zákona nebyl podle zápisu o převzetí živého a mrtvého inventáře od matky
žalobce a) správně vypočten, odvolací soud uzavřel, že podle ustanovení § 2
odst. 2 transformačního zákona je schválený transformační projekt v rozsahu
schváleném valnou hromadou oprávněných osob pro oprávněné osoby a družstva
závazný. Závazná jsou přitom kriteria pro výpočet majetkového podílu, nikoli
sám výpočet. Jestliže tedy žalobce provedl dodatečně výpočet majetkového podílu
žalobce a) podle kriterií, která nemají oporu ve schváleném transformačním
projektu, postupoval v rozporu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud ve svém zrušujícím rozsudku zavázal soud
prvního stupně svým právním názorem a dovolání je proto přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá, že žalobce a) není oprávněnou osobou podle
ustanovení § 14 písm. c) transformačního zákona, a to především proto, že
nedošlo k dohodě o tom, že žalobci a) má být poskytnuta náhrada za
živý a mrtvý inventář podílem na jmění družstva. Odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 11.8.1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98 uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 83/1998 (dále jen „nález“)
dovozuje, že pouhým vyčíslením náhrady v rámci tzv. základního podílu
oprávněné osoby nedochází k tomu, že by osoba oprávněná podle zákona o půdě,
získala postavení osoby oprávněné podle § 14 písm. c) transformačního zákona.
Takový závěr však odvolací soud neučinil, neboť dovodil, že k dohodě ve smyslu
nálezu došlo tím, že žalovaný projevil s uvedeným postupem družstva souhlas, a
to nejen uzavřením dohod o plnění nároků z transformace, které shledal soud
neplatnými, ale i výslovně v průběhu jednání před odvolacím soudem. Závěr
odvolacího soudu o tom, že žalobce a) projevil při jednání před odvolacím
soudem souhlas s poskytnutím náhrady podle zákona o půdě v rámci transformace
družstva, žalovaný nezpochybňuje.
Za tohoto stavu již není významné, kdy žalobce a) vyzval žalovaného k
poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, neboť dohodu o způsobu vypořádání
nároku lze uzavřít kdykoli.
Dále žalovaný napadá závěr odvolacího soudu, že stanovil-li transformační
projekt, že náhrada za živý a mrtvý inventář se určuje na základě
nařízení vlády č. 20/1992 Sb. (dále jen „nařízení“), je tento způsob výpočtu
pro žalovaného závazný. Tvrdí, že podle nařízení lze vypočíst náhradu
podle zákona o půdě jen tehdy, nelze-li prokázat odnětí živého a mrtvého
inventáře nebo jejich vnesení do družstva v rozhodném období nebo nelze-li
určit jejich současnou hodnotu. Tento právní názor žalovaného shledal dovolací
soud správným. Stane-li se náhrada podle zákona o půdě součástí majetkového
podílu z transformace jako tzv. základní vklad, je výše
tohoto základního vkladu dána výší náhrady, na kterou vznikl nárok podle zákona
o půdě. Stanoví-li transformační projekt pro určení výše základního vkladu jiný
postup, než vyplývá ze zákona o půdě, je v rozporu se zákonem, a tedy je v této
části neplatný a družstvo má povinnost vypořádat základní vklad ve výši
vyplývající ze zákona o půdě. V tom směru je tedy právní
posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, a proto Nejvyšší soud, aniž
ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu v části týkající se
přiznaného nároku žalobce a) podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za
středníkem a odst. 3 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V
části týkající se žalobkyně b) dovolací soud dovolání zamítl, neboť žalobkyni
b) družstvo nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář nevyčíslilo.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s. ř.).
Dovolání žalobců není přípustné.
Žalobci uplatňují přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se
jedná zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud
dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují
rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným
právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního
významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí
řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal. Otázku, co lze považovat za
splnění podmínky provozování zemědělské výroby, již dovolací soud vyřešil a
vyřešil ji i Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 132/98 a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7.11.2000, sp. zn. 29 Odo 1915/2000).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné
není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a
dovolatelé jej ostatně ani netvrdí, dovolání žalobců podle ustanovení § 243b
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalovaným rozhodl
dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 o. s. ř.,
neboť žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobkyní b) náklady dovolacího
řízení ve vztahu k dovolání žalovaného nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu