29 Odo 1183/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní
věci žalobce Š. M., proti žalovaným 1) ú. O. P., 2) L. P., obou zastoupeným
advokátkou a 3) O. P., zastoupenému advokátem o zaplacení 550.000,- Kč ze
směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 1/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j.
5 Cmo 107/2006-150, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozsudek
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 29 Odo 1202/2004-135,
zrušil) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2003, č. j. 50 Cm
1/2002-82, kterým tento soud zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 17.
srpna 2001, č. j. Sm 426/2001-7, ve vztahu ke třetímu žalovanému a přiznal mu
náhradu nákladů námitkového řízení (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok
II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud především uvedl, že vyšel ze zjištění,
která učinily soudy obou stupňů v průběhu dosavadního řízení. Poté, co zčásti
doplnil dokazování doklady o čerpání z účtu žalobce u Československé obchodní
banky, a. s. a výslechem účastníků a svědků, vzal za prokázáno, že jednání
účastníků ve S. nebylo předem připraveno a nebylo tedy výsledkem úmluvy
žalovaných. Nešlo tedy o vylákání žalobce na toto jednání, manželé P. o něm
předem nevěděli, nebyli na ně připraveni, jednání proběhlo improvizovaně.
Jednání v domě manželů P. nemohlo být nevzrušené, a to již vzhledem k tomu, že
při něm šlo o nezanedbatelné částky. Odvolací soud nevzal za prokázáno, že by
byl na žalobce podniknut přímý fyzický útok. Prokázáno nebylo ani přímé nebo
nepřímé vyhrožování ze strany svědka O. P. Zpochybňování dluhu, a to ani za
situace, kdy mohl třetí žalovaný skutečně pronášet výroky o obtížích s
dokazováním, žádnou výhružkou není. Překážkou hladkosti jednání nebyl ani pes
(plemene velkého vzrůstu), o němž odvolací soud vyslovil přesvědčení, že byl po
celou dobu jednání v domě P. bezpečně uzavřen v kotci. Považuje rovněž za
prokázáno, že bylo dohodnuto, že bude vydána směnka nová, nahrazující směnku
původní a nikoli stojící vedle ní. Tomu především odpovídá směnečná suma
následné směnky, která zahrnuje celý nedoplatek původní směnky zvýšený o
30.000,- Kč, což rámcově odpovídá úrokům do nové splatnosti směnky z dlužné
částky.
Odvolací soud dále uvedl, že oba svědci (manželé Polívkovi) zcela logicky
vypověděli, že kdyby mělo být určení směnky jiné, než je potvrzeno v prohlášení
na rubu „směnečné doložky“, nebyli by bývali směnku podepsali. Odvolací soud
považuje za neuvěřitelné, že by souhlasili s prakticky zdvojnásobením dluhu.
Konečně samo zmíněné prohlášení přesně odpovídá situaci, kdy je dohodnuta
náhrada směnky dosavadní, ta není k dispozici, a dlužníci podepsaní na nové
směnce chtěli mít jistotu, že se budou moci ubránit směnce původní, kdyby byla
oproti dohodě proti nim uplatněna. Plně v souladu s tím spatřuje odvolací soud
i předání listiny s prohlášením třetímu žalovanému, aby ten si mohl nechat
vyhotovit ověřený opis listiny. I kdyby bylo prokázáno, že žalobce ponechal
prohlášení v rukách prvního žalovaného, jak uvedl, pak smysl nemohl by být opět
jiný, než je pořízení opisu a bylo by stejně pro rozhodnutí ve věci nerozhodné,
zda mu je pak vrátil první žalovaný přímo nebo prostřednictvím třetího
žalovaného.
Odvolací soud naopak nevzal za prokázáno, že by k sepsání prohlášení byl
žalobce jakkoli nucen. Opis listiny v rukou třetího žalovaného pak vysvětluje i
to, proč se dlužníci ze směnky nedomáhali vydání původní směnky ani dodatečně.
Konečně má odvolací soud za skutečně nepředstavitelné, že žalobci bude v
podstatě vnucena nová směnka a on ji přesto uplatní v soudním řízení. Žaloba z
druhé směnky odpovídá také ujednání o náhradě směnky směnkou. Žalobce na toto
řešení přistoupil jednak proto, že nová směnka zahrnovala vyšší částku, než byl
nedoplatek původní, a také proto, že na místě samém usoudil, že manželé
Polívkovi jsou dostatečně majetní. Z toho plyne i přesvědčení odvolacího soudu,
že žalobce neměl vůbec v úmyslu směnku použít. Důvodem návratu k původní směnce
nepochybně byla až skutečnost, že následně zjistil, že dobytnost manželů P.
není taková, jak se domníval, ba dokonce, že ti mezitím zcizili i své
nemovitosti ve S.
Rovněž tak nevzal soud za prokázáno, že následně dohodou žalobce s O. P. došlo
ke změně dohody tak, že směnky budou stát vedle sebe. I kdyby k takové dohodě
došlo, nemohla by se ovšem týkat druhé a třetího žalovaných. Pokud ti by k
dohodě o změně nepřistoupili, stejně by mohla vůči nim platit jen dohoda
původní.
Odvolací soud tak uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalobce byl jakýmkoli
nátlakem, tím méně nátlakem nepřípustným, přinucen kterýmkoliv ze žalovaných k
tomu, aby vyznačil na rubu listiny označené jako „směnečná doložka“ prohlášení
o záměně směnek, podepsal je a vydal je třetímu nebo prvnímu žalovanému.
Žalobce a všichni žalovaní se tak svobodně dohodli. Dohoda tedy netrpí
nedostatkem svobodnosti a není proto ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku
(dále téže jen „obč. zák.“) neplatná. Jiná dohoda prokázána nebyla. Nedává
skutečně smysl, aby účastníci jednání se dohodli o tom, že bude vydána nová
směnka vedle směnky původní, směnku podepsali a přinutili žalobce k jinému
prohlášení o smyslu směnky, když bylo daleko jednodušší prostě žádnou novou
směnku, navíc na vyšší částku, než byl nedoplatek směnky původní, nepodepsat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“). Co do důvodů dovolatel napadá nesprávné hodnocení věcných důkazů a
dále brojí proti neprovedení důkazů jím navrhovaných.
Dovolatel především obsáhle popisuje jednání Otto Polívky, který ho, podle jeho
tvrzení, nutil k sepsání směnečné dohody. Dále pak zpochybňuje hodnocení
svědeckých výpovědí odvolacím soudem. Závěrem uvádí, že v dané kauze jsou obě
směnky platné a řádně podepsané. Poukazuje na ustanovení § 32 odst. 2 zákona č.
191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále též jen „směnečný zákon“), dle
kterého závazek směnečného rukojmího (zde O. P.) je platný i tehdy, je-li
závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy.
Rovněž poukazuje na § 559 odst. 2 obč. zák. dle kterého, podle jeho názoru, je
dlužník ze směnky povinen plnit majiteli směnky, aniž by mohl zkoumat právní
důvod jeho nároku. Dovolatel vyslovuje názor, že tzv. doložka, které „se Páral
zákeřným a lstivým způsobem zmocnil, ověřil a poté prostřednictvím P. vrátil,
nemá oproti směnce vyšší právní význam“.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně
jmenovanému k novému projednání a rozhodnutí.
Třetí žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěru, že
napadené rozhodnutí je správné a navrhuje dovolání zamítnout s tím, že má právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu byl závěr dovolacího
soudu, že se odvolací soud nezabýval námitkou dovolatele o neplatnosti tzv.
směnečné doložky z důvodu nesvobody vůle. V následném rozhodnutí se odvolací
soud s touto námitkou poté, co opakoval některé dříve provedené důkazy a
doplnil dokazování výslechem svědků, podrobně zabýval. K tomu zhodnotil
provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení dospěl k závěru, že se žalobci
nepodařilo prokázat, že by při sepisování a podpisu tzv. směnečné doložky
jednal pod nátlakem.
Dovolatel brojí především proti tomu, že odvolací soud nevyslechl jím navržené
svědky, s jejichž pomocí hodlal prokázat, že třetí žalovaný zprostředkoval pro
prvního žalovaného poskytnutí úvěru.
Takové zjištění by však, i kdyby je soudy učinily, nemělo vliv na závěr
odvolacího soudu podle něhož nemá třetí žalovaný povinnost ze směnky plnit.
Dále pak dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů a tvrdí, že na základě vadného
hodnocení důkazů nemá skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že dovolatel
nejednal pod nátlakem, oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá v důsledku vadného hodnocení důkazů oporu v provedeném
dokazování tehdy, je-li v hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti nebo věrohodnosti logický rozpor. Takový
rozpor dovolací soud v projednávané věci neshledal. Odvolací soud zhodnotil
provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a logicky vysvětlil,
které důkazy a z jakého důvodu považuje za věrohodné a které nikoli. Jeho
závěru, že se dovolateli nepodařilo prokázat, že byl pod nátlakem přinucen k
vyznačení prohlášení o záměně směnek na rubu listiny označené jako směnečná
doložka, nelze proto ničeho vytýkat.
Na tento závěr nemůže ničeho změnit ani poukaz dovolatele na ustanovení § 32
odst. 2 směnečného zákona a ustanovení § 559 odst. 2 obč. zák., která se ve
vztahu ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu v projednávané věci uplatnit
nemohla
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a třetímu žalovanému dle obsahu spisu
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu