29 Odo 1191/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně M. č. P. 11, zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. M., jako
správci konkursní podstaty úpadce M. b. p. v P. 4 J. M. – Ch., státního podniku
v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 24 Cm
126/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 28.
dubna 2005, č. j. 13 Cmo 288/2004-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 21. května 2004, č. j. 24 Cm 126/2001-61, Městský soud v P.
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Městská část P. 11), domáhala vůči
žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce M. b. p. v P. 4 J. M. – Ch.,
státního podniku v likvidaci) vyloučení objektu bydlení čp. 2140 a domu čp.
1861 (blíže specifikovaných výrokem) ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud dovodil, že hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním
majetkem ohledně objektu bydlení čp. 2140 (dále též jen „první smlouva“) i
hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem ohledně
domu čp. 1861 (dále též jen „druhá smlouva“), obě uzavřené 23. května 1991
bezúplatně a týkající se sporných nemovitostí, jsou neplatné. jelikož jsou
uzavřeny neexistujícími subjekty a za pozdějšího úpadce je podepsal V. V., jenž
k tomu nebyl oprávněn (ředitelem státního podniku byl v té době Ing. K. U.). V
souvislosti s jednáním V. V. soud poukazoval na ustanovení § 20 odst. 2 věty
druhé občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
I kdyby se žalobkyni podařilo prokázat, že na ni první smlouvou přešlo právo
hospodaření k nemovitostem, pak by vzhledem k datu uzavření této smlouvy
nemohla s majetkem reálně hospodařit, takže by nemohla splnit podmínku
stanovenou zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, k přechodu majetku státu na obec. Žalobkyně
nadto není obcí, takže podle uvedeného zákona nemohla nabýt vlastnictví.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 28.
dubna rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a
změnil jej co do výroku o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se v mezích své přezkumné činnosti vyslovil: 1/ k platnosti
hospodářských smluv co do jejich podepsání a označení účastníků, 2/ k platnosti
hospodářských smluv z hlediska práva disponovat s právem hospodaření nebo s
právem obdobným právu hospodaření a 3/ k platnosti hospodářských smluv ve
vztahu k podmínkám přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí. V tomto rámci formuloval následující závěry:
1/ K platnosti hospodářských smluv co do jejich podepsání a označení účastníků.
Potud odvolací soud - cituje ustanovení § 24, § 24f, § 24g a § 111 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) - korigoval
závěry soudu prvního stupně o neurčitosti označení žalobkyně v hospodářských
smlouvách, nemaje smlouvy z uvedeného důvodu za neplatné. Přisvědčil však
závěru soudu prvního stupně, že za pozdějšího úpadce podepsala smlouvy osoba
nezapsaná v podnikovém rejstříku (V. V.), z čehož dovodil neplatnost smluv
podle § 24g hosp. zák.
2/ K platnosti hospodářských smluv z hlediska práva disponovat s právem
hospodaření nebo s právem obdobným právu hospodaření.
V této souvislosti odvolací soud vyšel z ustanovení § 1 hosp. zák. a § 12 odst.
1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, § 1 zákona č.
367/1990 Sb., o obcích a § 21 hosp. zák. Na tomto základě uzavřel, že sporné
smlouvy uzavřela žalobkyně s pozdějším úpadcem se záměrem převést podle § 347
hosp. zák. právo hospodaření, tedy v rozporu s tímto předpisem.
3/ K platnosti hospodářských smluv ve vztahu k podmínkám přechodu některých
věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
V tomto směru odvolací soud citoval ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. a
závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 1996 sp. zn. IV.
ÚS 185/96, (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 6,
ročníku 1996, části I., pod pořadovým číslem 131). Konkrétně poukázal na
argumentaci Ústavního soudu, k výkladu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb. a k obsahu pojmu „právo hospodaření“, s tím, že jeho obsahem je
nejen majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat.
Přitom uvedl, že žalobkyně prokázala, že objekt bydlení čp. 2140 ještě 23.
května 1991 pronajala pozdějšímu úpadci a vykonávala tak k němu právo obdobné
právu hospodaření. Ohledně domu čp. 1861 však co do faktického žalobkynina
hospodaření s nemovitostí nic tvrzeno nebylo.
S přihlédnutím k době převodu nemovitostí (23. května 1991) pak odvolací soud
dospěl k závěru, že obě hospodářské smlouvy byly uzavřeny s cílem obejít zákon,
jelikož žalobkyně nemovitosti k zabezpečení své činnosti prokazatelně
nepotřebovala. Smyslem uzavření smluv bylo docílit toho, aby se žalobkyně stala
vlastnicí nemovitostí, v rozporu s ideou zákona č. 172/1991 Sb., poskytnout
obcím, jež nabyly formální samostatnosti jako právnické osoby, materiální
předpoklady pro jejich samostatné hospodaření tím, že na ně stát převede
majetek, který fakticky dlouhodobě užívaly a který pro svou činnost nadále
nezbytně potřebují. Proto měl odvolací soud smlouvy za neplatné podle
ustanovení § 21 hosp. zák. (pro obcházení zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu, že smlouvy uzavřené mezi ní a
pozdějším úpadcem jsou neplatné pro nedostatek jednatelského oprávnění osoby
(V. V.) jednající jménem pozdějšího úpadce. Dovolatelka uvádí, že v daném
případě je nesporné, že jmenovaný byl ke dni podpisu obou smluv jmenován
ředitelem státního podniku a že jako ředitel nemohl (do svého zápisu v
podnikovém rejstříku) činit úkony vůči třetím osobám jako ředitel, usuzuje
však, že tak nepochybně mohl činit jako osoba, jež měla k pozdějšímu úpadci
vztah založený jmenováním. Hospodářský zákoník - pokračuje dovolatelka -
nepředepisoval, aby smlouvy uzavírané v jeho režimu byly podepisovány
statutárními orgány a V. V. tedy jednal jako orgán organizace a nikoli jako
její zástupce. I kdyby však jmenovaný jednal bez jakéhokoli zmocnění, oba
účastníci smluvního vztahu následně jednali podle uzavřených smluv (konkrétně
téhož dne uzavřeli smlouvu o užívání týchž nemovitostí, na jejímž základě byly
nemovitosti také užívány).
Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud závěr, že dodatečný souhlas musí
mít stejnou formu jako úkon učiněný zástupcem, nezdůvodňuje, dodávajíc, že
podle hospodářského zákoníku takový závěr ani zdůvodnit nelze. Hospodářský
zákoník totiž neobsahoval ustanovení o formě dodatečného souhlasu; takový
souhlas je nutno chápat jako jednostranný právní úkon, který může mít i
konkludentní povahu, tj. povahu pouhého jednání, aniž by musel mít písemnou
formu. Odvolací soud tedy pochybil, vyložil-li jednání V. V. jako odporující
hospodářskému zákoníku a tedy jako úkon, který nemohl zavazovat organizaci,
jejímž jménem V. V. jednal.
Dalšího právního pochybení se odvolací soud dopustil při analýze právních
vztahů, které se řídí hospodářským zákoníkem ve vztahu k výkonu práva
hospodaření s národním majetkem. V době uzavírání smluv platil zákon č.
111/1990 Sb., o státním podniku, jenž dal státním podnikům - na rozdíl od
předchozí úpravy - značnou autonomii co do dispozice s majetkem, který jim byl
svěřen. Na hospodaření s národním majetkem nebylo možné aplikovat vyhlášku č.
119/1988 Sb. a opačná úvaha soudu tak neobstojí.
V době, kdy byl majetkový převod prováděn, bylo sice upraveno právní postavení
obcí (zákonem č. 367/1990 Sb., respektive zákonem č. 418/1990 Sb.), chyběla
však úprava vlastnického práva obcí, včetně možnosti městských částí s majetkem
samostatně hospodařit. Za této situace nelze podle dovolatelky dospět k závěru
o neplatnosti smlouvy o bezplatném převodu části národního majetku, se kterým
hospodařil státní podnik, ve prospěch obce.
Smluvním stranám nezbylo nic jiného než použít smlouvu upravenou v § 347 hosp.
zák., neboť jejich vztah se uvedeným předpisem řídil.
Dovolatelka rovněž oponuje závěru odvolacího soudu, že obě smlouvy jsou
neplatnými právními úkony ve smyslu ustanovení § 21 hosp. zák., jelikož byly
uzavírány se záměrem převést podle § 347 hosp. zák. právo hospodaření a nikoli
vlastnické právo. Má za to, že nejde o rozpor se zákonem, neboť zvláštní
smlouva o převodu vlastnického práva ze státu na obec nebyla upravena v
hospodářském zákoníku, jenž v té době neznal vlastnictví obce.
Podle dovolatelky též nelze - jak to učinil odvolací soud, uzavřel-li s odkazem
na nálezy Ústavního soudu, že cílem smluvních stran bylo obejít zákon, jelikož
k převodu došlo jediný den před účinností zákona č. 172/1991 Sb. - dělit
smlouvy, na jejichž základě obce nabyly majetek, na ty, které byly uzavřeny v
určitém delším časovém úseku před účinností zákona č. 172/1991 Sb. a na ty,
které se účinnosti zákona datem svého uzavření blížily.
V závěru dovolatelka upozorňuje, že pod sp. zn. 35 Cm 182/2001 probíhá u soudu
prvního stupně spor, jímž se vyloučení týchž nemovitostí domáhá z titulu
vlastnického práva obec hlavní město P..
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.
s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod
založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá z příčin níže
popsaných.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov.
shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 48/2006“/ nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Dovolatelka sice dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích
důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., posuzováno podle
obsahu je však dovolání kritikou správností právního posouzení věci odvolacím
soudem, jíž je vyhrazen (pro posouzení přípustnosti dovolání způsobilý)
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
V R 48/2006 Nejvyšší soud nicméně také uzavřel, že spočívá-li rozsudek, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více
právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné (jako
celek), jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno,
nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
K zamítnutí žaloby vede (sám o sobě) závěr odvolacího soudu, podle kterého jsou
posuzované hospodářské smlouvy neplatné (podle ustanovení § 21 hosp. zák. v
rozhodném znění), jelikož z doby jejich uzavření se podává, že jimi byl
obcházen účel zákona č. 172/1991 Sb. (smyslem jejich uzavření bylo docílit
toho, aby obec nabyla vlastnictví k uvedenému majetku k 24. květnu 1991, kdy
zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti).
Tomu dovolatelka oponuje tvrzením, že smlouvy, na jejichž základě obce nabyly
majetek, nelze dělit na ty, které byly uzavřeny v určitém delším časovém úseku
před účinností zákona č. 172/1991 Sb. a na ty, které se účinnosti zákona datem
svého uzavření blížily. Přitom ovšem v dovolací argumentaci sama vychází z
toho, že smlouva o převodu práva hospodaření byla uzavřena proto, že zvláštní
smlouva o převodu vlastnického práva ze státu na obec nebyla upravena v
hospodářském zákoníku, jenž v té době neznal vlastnictví obce.
Závěry, jež odvolací soud v dotčeném směru zformuloval, odpovídají
judikatorním závěrům Ústavního soudu.
Tak již v nálezu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 3, ročníku 1995, části I., pod
pořadovým číslem 13, Ústavní soud vysvětlil, že o obcházení zákona může jít i
tehdy, je-li takový zákon v době příslušného právního úkonu platný, leč nikoli
účinný. Z tohoto pohledu má význam právě časová souvislost právního úkonu s
dobou, kdy dotčený zákon nabyl účinnosti.
Právní předpisy v rozhodném období vskutku nedovolaly (jak správně rozpoznala i
dovolatelka), aby státní podnik převáděl majetek státu, k němuž má právo
hospodaření, do vlastnictví obcí (potud jde o závěry známé a ustálené, pro něž
důvod připustit dovolání dán není).
Označenému nálezu Ústavního soudu se neprotiví ani úsudek odvolacího soudu, že
v době uzavření obou smluv pak muselo být smluvním stranám zřejmé, že podle
zákona č. 172/1991 Sb., jímž stát určil, který majetek obcím přenechá, by se
obec (hlavní město P.) vlasnicí majetku nestala, jakož i to, že takto převedené
právo hospodaření se následujícího dne změní ve vlastnické právo obce. Záměr
obejít uzavřením hospodářských smluv úpravu tehdy platného (přijatého 24. dubna
1991), leč nikoli ještě účinného, zákona č. 172/1991 Sb., z řečeného logicky
ústí.
Důvod připustit dovolání pro zodpovězení otázky, jejíž řešení odvolacím soudem
za daného skutkového stavu odpovídá judikatorní závěrům obsaženým v nálezu
Ústavního soudu, proto Nejvyšší soud neshledal.
Není-li splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve
věci samé ohledně této otázky, jejíž řešení odvolacím soudem samo o sobě vede k
zamítnutí vylučovací žaloby, pak ve světle R 48/2006 není důvod připustit
dovolání pro řešení dalších otázek, na kterých napadené rozhodnutí samostatně
spočívá rovněž. To platí bez zřetele k tomu, že v řešení otázky, zda od 1.
května 1990 je vyhláška č. 119/1988 Sb. použitelná pro státní podniky, je
napadené rozhodnutí zjevně v rozporu s ustálenou soudní praxí.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2007
JUDr. Zdeněk K r č m
á ř
předseda senátu