29 Odo 1194/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Ing. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Mgr. L. S.,
advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „S.“ a 2) S., a. s.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 210/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2005, č.j. 56 Co
303/2004-152, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
likvidaci“ (dále též jen „úpadce“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a
přechodu poplatkové povinnosti (výroky XII. a XIII.).
Odkazuje na ustanovení § 4, § 13 odst. 2 a § 14 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, § 4 a § 33a
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 23
odst. 1 a § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“), soud prvního stupně uzavřel, že žalobce do konkursu vedeného na majetek
úpadce přihlásil pohledávky, z nichž část byla popřena (a je o nich vedeno
incidenční řízení) a část byla uznána. V situaci, kdy majetek v konkursní
podstatě nestačí na uspokojení „přiznané částky“, má žalobce naléhavý právní
zájem na určení vlastnictví úpadce ke sporným nemovitostem. Uspěje-li, bude
první žalovaný moci sporné nemovitosti zapsat „do soupisu konkursní podstaty a
zpeněžit“, čímž bude uspokojení nároku žalobce vůči úpadci „několikanásobně
vyšší“. Dále soud prvního stupně zdůraznil, že smlouvy o převodu sporných
nemovitostí z úpadce na druhou žalovanou jsou neplatné pro rozpor se zákonem
podle ustanovení § 39 obč. zák., když druhá žalovaná neměla „právo na
vypořádání majetkových podílů ve zkrácené tříleté lhůtě“, neboť žádná z
oprávněných fyzických osob, které na ni svůj nárok převedly, neprovozovala
zemědělskou výrobu. Druhá žalovaná tak po pozdějším úpadci nemohla požadovat
vydání majetkových podílů z transformace v této zkrácené lhůtě a došlo-li k
vydání majetkového podílu (uzavřením smluv o převodu sporných nemovitostí),
stalo se tak v rozporu se zákonem.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. března 2005,
č.j. 56 Co 303/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích
ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý, třetí, pátý a šestý výrok) a
druhé žalované neuložil povinnost k zaplacení soudního poplatku (čtvrtý výrok).
Odvolací soud - odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp.
zn. 29 Odo 10/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 19/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 19/2005“) - zdůraznil, že
osobou, které svědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby o určení
neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem je majetek náležející do konkursní
podstaty, respektive majetek, který by se v případě úspěchu tohoto sporu stal
majetkem náležejícím do konkursní postaty úpadce, je správce konkursní podstaty
a nikoli třetí osoba, která má vůči úpadci majetkové nároky, k jejichž
uspokojení má dojít z majetku úpadce. Za této situace se již nezabýval otázkou
existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, ani věcnou
správností závěru soudu prvního stupně ohledně neplatnosti smluv o převodu
sporných nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Dovolatel namítá, že v projednávané věci nelze aplikovat závěry R 19/2005, když
v daném případě žalobu nepodal úpadce, nýbrž jeho věřitel. Jelikož první
žalovaný pohledávky dovolatele přihlášené do konkursu částečně uznal a smlouvy
o převodu sporných nemovitostí uzavřené mezi úpadcem a druhou žalovanou jsou
absolutně neplatné, „obnovení původních vlastnických vztahů zásadně zvyšuje
jeho šanci dosáhnout uspokojení pohledávky“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Druhá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal zejména správnost právního
závěru odvolacího soudu ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce.
Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, podle kterého:
a) žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávky, které
byly správcem konkursní podstaty (prvním žalovaným) z části uznány a z části
popřeny; b) druhá žalovaná je podle výpisu z katastru nemovitostí vlastníkem
sporných nemovitostí a c) žalobce se domáhá určení vlastnického práva úpadce ke
sporným nemovitostem na základě tvrzení, že smlouvy o převodu nemovitostí jsou
absolutně neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., shledává Nejvyšší soud
konečný závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce
správným.
Je tomu tak již proto, že konkursní věřitel, který má za to, že do soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce měl správce konkursní podstaty zahrnout i
další majetek, který by byl následně v konkursu zpeněžen a výtěžek zpeněžení
byl použit k poměrnému uspokojení konkursních věřitelů, má k dispozici jiné
právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického
práva úpadce k takové věci (§ 80 písm. c/ o. s. ř.).
V prvé řadě má konkursní věřitel možnost navrhnout konkursnímu soudu, aby při
výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 1 a 2 ZKV) uložil správci konkursní
podstaty zapsat do soupisu majetku i další věci, o nichž se domnívá, že by tam
měly být zahrnuty (k tomu srov. § 18 odst. 1 ZKV a v rozhodovací praxi mutatis
mutandis rozhodnutí uveřejněné pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, popř. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2000, sp.
zn. 1 Ko 363/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod
číslem 62). Dále může požádat věřitelský výbor (byl-li ustaven), aby se k
otázce soupisu takových věci vyjádřil (viz opět § 12 a § 18 ZKV) a konečně v
situaci, kdy by jeho návrhům konkursní soud, popř. správce konkursní podstaty v
rozporu se zákonem nevyhověli, má konkursní věřitel k dispozici žalobu na
náhradu škody. Konečně nelze přehlédnout, že ani případné vyhovující rozhodnutí
by (samo o sobě) nemělo účinky soupisu podstaty ve smyslu § 18 ZKV.
Byť Nejvyšší soud shledal argumentaci odvolacího soudu, vycházející z R
19/2005, nepřípadnou, když v odkazovaném rozhodnutí šlo o spor o určení
neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem byl majetek sepsaný do konkursní podstaty
úpadce, a žalobu podal - v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) ZKV -
úpadce a nikoli věcně legitimovaný správce konkursní podstaty, považuje jeho
právní závěr o absenci věcné legitimace žalobce za správný.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k jejichž existenci u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a
žalovaným vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Účelně vynaložené
náklady druhé žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 5
písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 5.000,- Kč a z paušální
částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
účinném k témuž datu. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je nákladový
výrok odůvodněn tím, že procesně úspěšnému prvnímu žalovanému v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu