ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Z.
d. „A.“, zastoupeného JUDr. I. K., advokátem, proti žalovanému JUDr. P. L.,
advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Ing. A. S., , o určení
pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 99/2003,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února
2006, č. j. 6 Cmo 189/2004-44, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 10. srpna 2004, č. j. 9 Cm 99/2003-22. ve znění opravného
usnesení ze dne 8. září 2004, č. j. 9 Cm 99/20003-28, Krajský soud v Ostravě
zamítl žalobu, kterou se žalobce (Z. d. „A.“ se sídlem v B.) domáhal vůči
žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně Ing. A.S. určení, že u
pohledávky vůči úpadkyni ve výši 597.130,- Kč, podle vykonatelného směnečného
platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2000,
č. j. 15 Cm 93/99-16, a podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Bruntále
ze dne 2. srpna 2001, č. j. E 469/2001-14, má právo na oddělené uspokojení ze
zpeněžení v rozsudku označených nemovitostí.
Soud uzavřel - odkazuje na ustanovení § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - že zákaz převodu nemovitostí uložený
(pozdější úpadkyni coby povinné, k návrhu žalobce jako oprávněného) v usnesení
o nařízení exekuce prodejem nemovitostí nezakládá žalobkyni právo na oddělené
uspokojení ze zpeněžení nemovitosti.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně,
dodávaje, že ustanovení § 28 odst. 1 ZKV je kogentní normou, přičemž na
„omezení“ převodu nemovitostí (usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí), které má svůj původ v normě procesní povahy, se nevztahuje.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, vytýkaje soudům
nižších stupňů, že nesprávně vyhodnotily důkazní situaci a v důsledku toho
nesprávně rozhodly (obsahově tak uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s.
ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. pro řešení otázky (dovolacím soudem dosud neřešené), zda „omezením převodu
nemovitosti“ ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 ZKV se rozumí i omezení založené
usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní podstata sporu tkví v odpovědi na výše formulovanou otázku. Skutkový
základ má v tom, že před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně (k němuž
došlo 28. února 2003) soud výkonu rozhodnutí nařídil výše označeným usnesením z
2. srpna 2001 k návrhu dovolatele jako oprávněného výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí pozdější úpadkyně jako povinné, pro vykonatelnou pohledávku
dovolatele z výše označeného směnečného platebního rozkazu. Tutéž pohledávku
přihlásil dovolatel do konkursu vedeného na majetek úpadkyně s právem na
oddělené uspokojení, jež opíral o usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (o
zákaz nakládání s nemovitostmi z něj plynoucí).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Podle § 28 odst. 1 ZKV, věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním
právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §
553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 občanského
zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla
uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna.
V této podobě platilo označené ustanovení již v době prohlášení konkursu na
majetek úpadkyně a později nedoznalo změn.
Jak správně vystihl odvolací soud, úprava obsažená v § 28 odst. 1 ZKV je
úpravou kogentní a výčet situací, kdy lze konkursnímu věřiteli přiznat
postavení odděleného věřitele, je taxativní.
Výklad podávaný právní teorií u § 28 odst. 1 ZKV ke slovnímu spojení „omezením
převodu nemovitosti“ je pak jednotný v tom, že se jím rozumí hmotněprávní
institut omezení převodu nemovitostí, vzniklý podle již zrušených ustanovení §
58 až § 61 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“) ve znění účinném do 31. prosince 1991 (srov. např. Zoulík, F.: Zákon o
konkursu a vyrovnání. - Komentář, 3. vydání. Praha C. H. Beck 1998, str. 163,
Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a.
s., Praha 1996, str. 162, Pohl, T.: Zákon o konkurzu a vyrovnání. Krok za
krokem. 2. vydání. Praha, Prospektrum 2000, str. 150 nebo Zelenka, J. -
Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2.
vydání, Praha, Linde 2002, str. 720).
To se podává i z toho, že o „omezení převodu nemovitosti“ hovoří § 28 odst. 1
ZKV od doby přijetí zákona o konkursu a vyrovnání. Zákon č. 328/1991 Sb. byl
přijat Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky dne 11.
července 1991 a účinnosti nabyl 1. října 1991, tedy v době, kdy občanský
zákoník znal označený institut jako stále platný.
Ani Nejvyšší soud pak nemá žádných pochyb o tom, že zkoumané slovní spojení se
vztahuje pouze k institutu obsaženému do 31. prosince 1991 v ustanoveních § 58
až § 61 obč. zák. a že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí dovolateli právo na oddělené uspokojení v konkursu nezakládá.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
Výtky, které dovolatel snáší k postupu soudu v doplnění dovolání (č. l. 53),
konkrétně, že soud vrátil předčasně přílohy (po rozhodnutí odvolacího soudu,
ale před uplynutím lhůty k podání dovolání), že soud prvního stupně nepromítl
do výroku svého rozhodnutí označení usnesení soudu výkonu rozhodnutí, že se
nikdo nezabýval jeho odvolací výtkou stran postupu žalovaného při požadavku na
doložení práva na oddělené uspokojení a že nejde o „určení práva“, nýbrž o
určení pořadí pohledávky, jsou pro výsledek dovolacího řízení bez právního
významu. Postup soudu ohledně příloh projednání dovolání neovlivnil a podoba
výroku rozsudku soudu prvního stupně byla napravena opravným usnesením.
Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že o popření pořadí pohledávky jde i
tehdy, je-li popírající přesvědčen, že věřiteli (přihlašovateli) nenáleží jím
uplatněné právo na oddělené uspokojení pohledávky v konkursu. Označení věci v
záhlaví rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyvolává žádné pochyby o tom, o čem
je rozhodováno a pro rozhodování o dovolání je tato námitka bezvýznamná.
To, jestli měl být dovolatel v souvislosti s přihláškou žalovaným žádán o
předložení listin a to, že v odvolání měl popření pořadí (popření práva na
oddělené uspokojení) žalovaným za účelové (srov. č. l. 25), nemělo pro výsledek
odvolacího řízení žádný význam, jestliže odvolací soud - jak rozvedeno výše -
správně uzavřel, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí z dovolatele nečiní
odděleného věřitele.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání zamítl jako nedůvodné (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem
o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 a § 142
odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo
(srov. § 25a odst. 1 ZKV) a u procesně úspěšného žalovaného žádné prokazatelné
náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu