29 Odo 1202/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně JUDr. T. Z., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně
Ch. a. s., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu pro Prahu 10, o
zaplacení částky 7.673,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 35 Cm 220/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 28. února 2005, č.j. 13 Cmo 15/2005-25, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2004, č.j. 35 Cm
220/2003-10, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. listopadu 2004,
č.j. 35 Cm 220/2003-21, odkazuje na ustanovení § 7 a § 104 odst. 1
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), řízení ve věci zastavil (výrok
I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu
pro Prahu 10 (výrok II.) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III.). Přitom zdůraznil, že podle ustanovení § 1 odst. 3 a § 64 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“)
není k rozhodnutí o vrácení přeplatku daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)
dána pravomoc soudů, nýbrž správce daně.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. února 2005, č.j.
13 Cmo 15/2005-25, shora uvedené rozhodnutí potvrdil. Přitakal soudu prvního
stupně v jeho závěru, že při řešení otázky pravomoci soudu je nutné vycházet z
ustanovení § 7 o. s. ř. S poukazem na ustanovení § 1 odst. 3 zákona o správě
daní a na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001,
sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98,
uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek shledal
odvolací soud právní názor soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudů k
projednání a rozhodnutí věci správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že
předmětem řízení je požadavek na vydání vykázaného nadměrného odpočtu DPH do
podstaty podle zákona o správě daní, a poukazujíc přitom na rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č.j. Ncp 102/2004-14. Na podporu
svých tvrzení doplnila žalobkyně dovolání podáním ze dne 17. srpna 2005 o nález
Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02 (dále jen „nález“).
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby je
Nejvyšší soud „potvrdil“.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu
zejména co do správnosti právního posouzení věci, tj. prověřil, zda obstojí
závěr odvolacího soudu o tom, že k projednání a rozhodnutí dané věci není dána
pravomoc soudů, nýbrž správce daně.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné
právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než
soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek
uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a
rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec
3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon
(odstavec 4).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně se domáhá po žalované, aby do konkursní
podstaty úpadkyně Ch. a. s. vydala částku 7.673,- Kč s příslušenstvím, s
odůvodněním, že podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc
listopad 2002, přičemž jí „z tohoto daňového přiznání“ vznikl nárok na vrácení
nadměrného odpočtu DPH ve výši žalované částky. Žalovaná, která je povinna „ze
zákona“ a bez žádosti nadměrný odpočet DPH vrátit, tak ani přes výzvu neučinila.
Argumentace dovolatelky, podle níž se domáhá „vydání vykázaného nadměrného
odpočtu DPH do konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání“ a nežádá
„o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní“ je tak bez právního
významu, když jednak odporuje žalobním tvrzením, jednak je pro posouzení, zda
je ve věci dána pravomoc soudů, irelevantní.
Otázkou pravomoci k rozhodnutí sporu o vrácení nadměrného odpočtu
DPH se Nejvyšší soud zabýval (jak ostatně správně uvedl i
odvolací soud) již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Přitom dospěl k závěru, jehož správnost ostatně
nezpochybnil ani Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu, od nějž nemá důvod se
odchýlit ani v projednávané věci, že nejde o spor vyvolaný konkursem a že
pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale ve smyslu ustanovení §
1 odst. 3 zákona o správě daní správci daně. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež
ze shora uvedeného závěru vychází, je proto správné.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž
Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu