Nejvyšší soud Usnesení občanské

29 Odo 1202/2005

ze dne 2005-11-30
ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1202.2005.1

29 Odo 1202/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci

žalobkyně JUDr. T. Z., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně

Ch. a. s., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu pro Prahu 10, o

zaplacení částky 7.673,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze

pod sp. zn. 35 Cm 220/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 28. února 2005, č.j. 13 Cmo 15/2005-25, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2004, č.j. 35 Cm

220/2003-10, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. listopadu 2004,

č.j. 35 Cm 220/2003-21, odkazuje na ustanovení § 7 a § 104 odst. 1

občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), řízení ve věci zastavil (výrok

I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu

pro Prahu 10 (výrok II.) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení

(výrok III.). Přitom zdůraznil, že podle ustanovení § 1 odst. 3 a § 64 zákona

č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“)

není k rozhodnutí o vrácení přeplatku daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)

dána pravomoc soudů, nýbrž správce daně.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. února 2005, č.j.

13 Cmo 15/2005-25, shora uvedené rozhodnutí potvrdil. Přitakal soudu prvního

stupně v jeho závěru, že při řešení otázky pravomoci soudu je nutné vycházet z

ustanovení § 7 o. s. ř. S poukazem na ustanovení § 1 odst. 3 zákona o správě

daní a na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001,

sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek) a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98,

uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek shledal

odvolací soud právní názor soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudů k

projednání a rozhodnutí věci správným.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že

předmětem řízení je požadavek na vydání vykázaného nadměrného odpočtu DPH do

podstaty podle zákona o správě daní, a poukazujíc přitom na rozhodnutí Vrchního

soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č.j. Ncp 102/2004-14. Na podporu

svých tvrzení doplnila žalobkyně dovolání podáním ze dne 17. srpna 2005 o nález

Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02 (dále jen „nález“).

Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a

věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby je

Nejvyšší soud „potvrdil“.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; není

však důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým

vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu

zejména co do správnosti právního posouzení věci, tj. prověřil, zda obstojí

závěr odvolacího soudu o tom, že k projednání a rozhodnutí dané věci není dána

pravomoc soudů, nýbrž správce daně.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný stav nesprávně

aplikoval.

Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a

rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,

pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona

neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné

právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než

soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek

uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a

rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec

3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon

(odstavec 4).

Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně se domáhá po žalované, aby do konkursní

podstaty úpadkyně Ch. a. s. vydala částku 7.673,- Kč s příslušenstvím, s

odůvodněním, že podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc

listopad 2002, přičemž jí „z tohoto daňového přiznání“ vznikl nárok na vrácení

nadměrného odpočtu DPH ve výši žalované částky. Žalovaná, která je povinna „ze

zákona“ a bez žádosti nadměrný odpočet DPH vrátit, tak ani přes výzvu neučinila.

Argumentace dovolatelky, podle níž se domáhá „vydání vykázaného nadměrného

odpočtu DPH do konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání“ a nežádá

„o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní“ je tak bez právního

významu, když jednak odporuje žalobním tvrzením, jednak je pro posouzení, zda

je ve věci dána pravomoc soudů, irelevantní.

Otázkou pravomoci k rozhodnutí sporu o vrácení nadměrného odpočtu

DPH se Nejvyšší soud zabýval (jak ostatně správně uvedl i

odvolací soud) již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek. Přitom dospěl k závěru, jehož správnost ostatně

nezpochybnil ani Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu, od nějž nemá důvod se

odchýlit ani v projednávané věci, že nejde o spor vyvolaný konkursem a že

pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale ve smyslu ustanovení §

1 odst. 3 zákona o správě daní správci daně. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež

ze shora uvedeného závěru vychází, je proto správné.

Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost

právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž

Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání

přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části

věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.

5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání

žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení

náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu