29 Odo 1206/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci navrhovatele K. M., , zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, , za účasti D.
A., , zastoupeného JUDr. T. U., advokátem, , o neplatnost rozhodnutí členské
schůze, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 306/2002, o
dovolání D. A. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2006,
č. j. 14 Cmo 478/2005-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
družstva, za neplatné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že navrhovatel se stal
členem D. A.(dále jen „družstvo“) v roce 1998 jako jeden z jeho zakládajících
členů. Dopisem ze dne 2. dubna 2002 družstvo znovu upozornilo navrhovatele, že
trvá na svém požadavku zrušení hřiště na balkoně a odstranění kovové konstrukce
se sítí, kterou postavil „bez souhlasu majitele“, a to do 15. dubna 2002.
Současně dalo navrhovateli na vědomí, že řešení problémů s balkonem a s jeho
neukázněným chováním předloží k řešení členské schůzi konané 17. dubna 2002
(dále jen „členská schůze“).
K důvodu vyloučení navrhovatele z družstva soud prvního stupně uvedl, že podle
článku 19 odst. 1 stanov družstva může být rozhodnutím členské schůze vyloučen
z družstva člen, který přes výstrahu, danou doporučeným dopisem, porušuje
závažným způsobem členské nebo zákonné povinnosti zejména tak, jak je uvedeno v
tomto článku stanov pod písmeny a) až e). Členská schůze byla svolána s
programem uvedeným na pozvánkách pod body 1 až 8, žádný z těchto bodů se
netýkal projednání vyloučení navrhovatele z družstva.
V době konání členské schůze mělo družstvo 97 členů, na počátku členské schůze
bylo podle zápisu přítomno 59 členů. Záležitosti, které nebyly uvedeny v
programu, lze podle ustanovení § 239 odst. 2 věta třetí obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“) ve spojení s ustanovením § 182 odst. 1 písm. a) a §
185 odst. 4 obch. zák. projednat a rozhodnout jen za účasti a se souhlasem
všech členů družstva. Všichni členové družstva se však členské schůze
nezúčastnili. Ze zápisu z členské schůze vyplývá, že program uvedený na
pozvánkách pod body 1 až 8 byl schválen beze změn, členská schůze projednala
všech osm bodů programu a pod bodem 9 zápisu se uvádí, že Přiklopil přednesl
zprávu představenstva o problémech s navrhovatelem, pokud jde o užívání
balkonu, a návrh představenstva vyloučit navrhovatele z družstva. Podle zápisu
poté došlo k hlasování o vyloučení, proti se vyslovilo pouze 6 členů, pod
bodem 10 bylo přijato usnesení, „proti jehož znění nikdo nevznesl svůj hlas“.
Není tak zřejmé - pokračoval soud prvního stupně - kolik členů z těch, kteří
byli přítomni, hlasovalo pro vyloučení navrhovatele, kolik hlasovalo proti a
kolik členů se hlasování zdrželo.
S odkazem na ustanovení § 231 odst. 4 a odst. 5 obch. zák. soud prvního stupně
uzavřel, že rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva je v
rozporu s právními předpisy i stanovami, neboť navrhovateli nebyla dána
výstraha před vyloučením z družstva. Dopis družstva ze dne 2. dubna 2002
výstrahu o možnosti vyloučení z družstva neobsahuje. Oznámení, že řešení
problému s balkonem a s neukázněným chováním navrhovatele bude předloženo „k
řešení členské schůzi 17. dubna 2002“, nelze považovat za výstrahu o možnosti
vyloučení z družstva. Členská schůze jednala a rozhodovala o vyloučení
navrhovatele nad rámec svého programu, neboť vyloučení navrhovatele nelze
podřadit pod žádný z bodů programu schváleného členskou schůzí. O změně
programu hlasováno nebylo, všichni členové družstva se členské schůze
nezúčastnili, program tak nebylo možné změnit či doplnit ani postupem podle §
239 odst. 2 věta třetí obch. zák. Již tyto dva důvody, tj. nedoručení výstrahy
před vyloučením a nedodržení programu členské schůze, postačují k závěru, že
rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva je v rozporu s
právními předpisy a stanovami. Kromě toho bylo prokázáno, že hlasování o
vyloučení navrhovatele z družstva bylo zmatečné a s ohledem na zápis z členské
schůze by tato zmatečnost nemohla být odstraněna ani družstvem navrhovaným
výslechem svědků.
Vrchní soud v Praze k odvolání družstva rozsudkem ze dne 10. května 2006,č. j.
14 Cmo 478/2005-142, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po opakování dokazování listinami považoval za správná skutková
zjištění i závěr soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodnutí členské schůze o
vyloučení navrhovatele z družstva.
Námitku družstva, že dopis ze dne 2. dubna 2002 je výstrahou před
vyloučením,když je v něm obsaženo upozornění na možnost vyloučení tím, že
záležitost bude předložena k řešení členské schůzi, nepovažoval za důvodnou,
neboť o vyloučení se v dopise nehovoří.
Neakceptoval ani námitku, že vyloučení navrhovatele z družstva bylo uvedeno v
avizovaném programu členské schůze pod bodem 5. Uvedl, že pod bod 5 programu -
změny v členské základně - by záležitost dle svého charakteru spadat mohla, ale
nespadala, protože podle zápisu pod tímto bodem projednána nebyla.
Za nedůvodnou považoval i námitku, podle níž navrhovatel nebyl věcně
legitimován k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze
o vyloučení, když nepodal odvolání proti tomuto rozhodnutí znovu k členské
schůzi. Zdůraznil, že navrhovatel postupoval v souladu s článkem 19 bodu 3
stanov a podle stanov postupovalo i družstvo, když v dopise ze dne 5. května
2002 k námitkám navrhovatele proti vyloučení sdělilo, že má možnost podat
žalobu u soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu
(dále jen„o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť se nezabýval
všemi odvolacími důvody a „odbyl“ je odkazem na rozsudek soudu prvního stupně
a na své předchozí usnesení. Tím porušil ústavní právo dovolatele na
spravedlivý proces. Rozhodnutí tak zatížil vadami, které měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Další vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje
dovolatel v tom, že odvolání navrhovatele proti v pořadí prvnímu rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 3 Cm 306/2002-18,
nebylo odmítnuto pro opožděnost podle § 208 odst. 1 o. s. ř. Na výzvu soudu
navrhovatel doplnil odvolání po uplynutí soudem určené lhůty. Namítá, že
rozhodnutím o odvolání navrhovatele bez nařízení jednání a bez vyzvání k
vyjádření se k tomuto odvolání bylo rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý
proces.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spatřuje v
závěru, podle něhož tam, kde je rozhodnutí o vyloučení člena svěřeno členské
schůzi a ani stanovy projednání opětovně členskou schůzí nevyžadují, může se
vyloučený člen obrátit s návrhem podle § 235 odst. 5 obch. zák. (správně § 231
odst. 5 obch. zák.) přímo na soud. Obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že
návrh lze u soudu podat pouze proti takovému rozhodnutí členské schůze, které
potvrdí vyloučení člena z družstva, nikoli proti usnesení členské schůze, které
rozhodne o samotném vyloučení. Z tohoto důvodu má za to, že navrhovatel není
aktivně věcně legitimován k podání návrhu.
Za nesprávný považuje i závěr o neplatnosti rozhodnutí členské schůze, neboť
vyloučení navrhovatele z družstva nebylo uvedeno v programu členské schůze.
Konečně odvolacímu soudu vytýká i nesprávné posouzení dopisu družstva ze dne 2.
dubna 2002 a zdůrazňuje, že tento dopis je výstrahou před vyloučením z
družstva. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není
však důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem dle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Otázkou, který orgán družstva je příslušný rozhodnout o vyloučení člena, se
Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo
428/2004, uveřejněném pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž dospěl k závěru, že proces vyloučení člena družstva je v
ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák. koncipován jako dvouetapový, přičemž
stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo
členské schůzi. V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března
2003, č. j. 14 Cmo 429/2003, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 156, se kterým se Nejvyšší soud
ztotožňuje, pak byl formulován závěr, podle něhož rozhoduje-li o vyloučení
člena z družstva přímo členská schůze, odpadá povinnost vyloučeného člena
družstva odvolat se před podáním návrhu k soudu proti rozhodnutí o vyloučení k
členské schůzi. Závěr odvolacího soudu, pokud jde o výklad ustanovení § 231
odst. 4 a odst. 5 obch. zák. a posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele
k podání návrhu o neplatnost vyloučení z družstva, je s těmito rozhodnutími v
souladu.
Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu o neplatnosti rozhodnutí členské
schůze o vyloučení navrhovatele z družstva z toho důvodu - kromě jiného - že
vyloučení navrhovatele z družstva nebylo v programu členské schůze uvedeném na
pozvánce, přesto bylo členskou schůzí projednáno a o něm rozhodnuto, považuje
dovolací soud za správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K této
otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 1. února 2000, sp. zn.
32 Cdo 2637/1999, v němž uzavřel, že z ustanovení § 239 odst. 8 obch. zák. lze
dovodit povinnost družstva předem určit program členské schůze a oznámit jej
předem členům. Pouze takový postup odpovídá jedné ze základních zásad, na které
spočívá obchodní zákoník, totiž zásadě ochrany společníků či členů právnických
osob, jejichž úpravu obsahuje obchodní zákoník, před zneužitím funkce
statutárních či jiných orgánů. Na členskou schůzi družstva nelze proto bez
souhlasu všech členů zařadit do programu další bod nad rámec programu uvedeného
v pozvánce na členskou schůzi.
Dalšími důvody nesprávného právního posouzení věci se dovolací soud již
nezabýval, neboť je-li rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z
družstva neplatné z výše uvedeného důvodu, nemůže na tomto závěru ničeho změnit
ani případná nesprávnost dalších právních závěrů odvolacího soudu (k tomu srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem
17).
K dovolatelem vytýkaným vadám řízení Nejvyšší soud uvádí, že dovolatel se mýlí,
pokud má za to, že odvolání navrhovatele proti prvnímu rozsudku soudu prvního
stupně mělo být odmítnuto pro opožděnost, bylo-li doplněno po uplynutí soudem
určené lhůty. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v
rozhodnutí ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 2936/99, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 89.
Neobstojí ani domněnka dovolatele, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud
o odvolání navrhovatele rozhodl bez jednání a aniž by dovolatele vyzval k
vyjádření se k odvolání. Postup soudu byl zcela v souladu s ustanovením § 214
odst. 2 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. března 2005. Odvolání
navrhovatele bylo zástupci družstva doručeno dne 4. března 2004 (srov.
doručenku u č. l. 39 spisu).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že rozsudek řádně neodůvodnil, dovolací
soud považuje tento rozsudek, byť je stručný, za řádně odůvodněný, mající
náležitosti vyžadované v § 157 odst. 2 o. s. ř.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani
jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 9 odst.
3 písm. b) o. s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti
rozhodnutí členské schůze rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně
i soudu odvolacího mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena.
Proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení
rozhodnutí však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání družstva bylo
zamítnuto a navrhovateli podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. srpna 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu