NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 121/2002- 55
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně JUDr. H. U., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně K.
spol. s r. o., zastoupené JUDr. L. N., advokátem, proti žalované Č. s., a.s., o
zaplacení částky 580.324,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8
Cm 371/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8.
listopadu 2001, č. j. 13 Cmo 268/2000 - 40, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2001, č. j. 13 Cmo
268/200040, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2000, č. j. 8 Cm
371/9622, uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
rozhodnutí částku 580.324,- Kč. Soud prvního stupně – cituje ustanovení § 14
odst. 1 písm. c/, d/ a e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
též jen „ZKV“), ve znění účinném před 1. červnem 1996 a ustanovení § 14 odst. 1
písm. e/ ZKV ve znění účinném od 1. června 1996 – dospěl k
závěru, že žalovaná odepsala žalovanou částku dne 1. února 1996 z účtu úpadkyně
(na jejíž majetek byl prohlášen konkurs usnesením Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 14. prosince 1994, sp. zn. 94 K 44/94) v rozporu s příslušnými
ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. listopadu
2001, č. j. 13 Cmo 268/2000 - 40, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, nikoliv však s jeho právními závěry. Především poukázal na to,
že o nařízení výkonu rozhodnutí rozhodl soud, který byl povinen příslušné
usnesení doručit mimo jiné do vlastních rukou žalované. Pouze soud, který
nařídil výkon rozhodnutí, byl oprávněn jej zastavit jako nepřípustný (§ 269 a §
268 odst. 1 písm. h/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“).
Provedením nařízeného výkonu rozhodnutí plnila žalovaná pouze povinnost
uloženou jí ustanovením § 307 odst. 2 o. s. ř. (jež nebyla ustanoveními zákona
o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění dotčena) a pravomocným usnesením
exekučního soudu byla vázána, aniž mohla odmítnout jeho provedení.
Zákon o konkursu a vyrovnání v rozhodné době dopadal na
úkony, které v řízení o výkon rozhodnutí činil soud (srov. jeho § 14 odst. 1
písm. d/ a e/), nikoliv na úkony žalované, jež pouze plnila povinnost uloženou
jí ustanovením § 307 odst. 2 o. s. ř. Jiným způsobem by bylo lze hodnotit
postup žalované, kdyby k němu došlo poté, co nabyl účinnosti zákon č. 94/1996
Sb. (od 1. června 1996), který mimo jiné novelizoval i
ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV (tak, že nadále je zakázáno po prohlášení
konkursu provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty). S
ohledem na rozhodné znění zákona o konkursu a vyrovnání posoudil odvolací soud
nárok žalované ve smyslu ustanovení § 420 a násl. občanského zákoníku, přičemž
dovodil, že její jednání nemělo charakter jednání protiprávního;
postupovala totiž dle § 307 odst. 2 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání
namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá dle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. (správně dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) na nesprávném právním
posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval toliko posouzením toho,
zda žalovaná porušila povinnosti při provádění výkonu rozhodnutí, nikoli však
otázkou, zda neporušila jiné, např. i obecné, povinnosti
upravující její činnost při poskytování peněžních služeb a vedení vkladových
účtů. Potud zdůrazňovala, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí stejně jako
uvědomění o tom, že nabylo právní moci, obsahovalo nesprávné označení povinné a
tím, že přes nesprávné označení povinné provedla výkon rozhodnutí, žalovaná své
povinnosti porušila. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí a vrátil věc k dalšímu řízení
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem
2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc –
ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. –
rovněž projednal a rozhodl podle dosavadních předpisů.
Dovolání je ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady, vyjmenované v § 237
odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, jestliže mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o.
s. ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu
nevyplývají, předmětem dovolacího přezkumu je tudíž přezkoumání správnosti
právního posouzení věci odvolacím soudem v závěru, že žalovaná shora popsaným
postupem neporušila žádnou povinnost.
Skutkový základ sporu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, nebyl dovoláním
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Pro posouzení věci je určující výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění
účinném ke dni 1. únoru 1996, to jest ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č.
42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb.
a č. 84/4995 Sb.
56
Pro výsledek dovolacího řízení je – vzhledem ke kritice správnosti postupu
žalované dovolatelkou – významné především zhodnocení dopadu zákona o
konkursu a vyrovnání do poměrů vykonávacího řízení, v němž žalovaná
realizovala povinnosti odvíjející se z rozhodnutí a postupu soudu výkonu
rozhodnutí.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 ZKV prohlášení konkursu má (mimo jiné) tyto
účinky:
a/ oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony
úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné.
Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době
jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu.
...
c/ řízení týkající se nároků na oddělené uspokojení (§ 28) nebo na vyloučení
věci z podstaty lze zahájit a v něm pokračovat jen proti správci;
d/ jiná řízení než uvedená pod písmenem c/ se přerušují. V těchto řízeních se
však pokračuje na návrh správce, úpadcova odpůrce nebo nerozlučného účastníka
řízení. Úpadce může tento návrh podat jen neučiní-li tak správce ve lhůtě
určené soudem;
e/ pro pohledávku proti úpadci nelze nařídit výkon rozhodnutí postihující
majetek náležející do podstaty ani nabýt na něm právo na oddělené uspokojení (§
28).
Výkladem ustanovení § 14 odst. 1 písm. d/ a e/ ZKV v rozhodném znění se
zabývalo již usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 1993, sp.
zn. 12 Co 646/93, jehož uveřejněním pod číslem 68/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek byla rozhodovací praxe soudů sjednocena v
závěru, že peněžní prostředky na účtu povinného náležejí do majetkové podstaty,
která je předmětem prohlášeného konkursu, takže proti úpadci nelze nařídit
soudní výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného, a že dříve
zahájené řízení o tento soudní výkon rozhodnutí se prohlášením konkursu - v
intencích § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV - přerušuje. Přitom podle své dikce není
ustanovení § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV omezeno jen na soudní výkon rozhodnutí (na
soudní exekuci), nýbrž i na daňovou či správní exekuci.
Podstata sporu tkví v tom, zda ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání
v rozhodné době bránila provedení (dokončení) exekuce nařízené po prohlášení
konkursu na majetek dlužníka, a zda žalovaná, která výkon rozhodnutí odepsáním
z účtu povinné (úpadkyně) fakticky provedla, je povinna částku, kterou z účtu
úpadkyně odepsala ve prospěch účtu oprávněné, vrátit do majetku konkursní
podstaty.
Dle ustanovení § 2 odst. 3 ZKV cílem konkursu nebo vyrovnání je
dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku.
Pro konkursní řízení je typické, že je zde více věřitelů, kteří
uplatňují více majetkových nároků společně (v jediném řízení) vůči jedinému
dlužníku, a kteří se z dlužníkova majetku (případně z majetku, na nějž se pro
tyto účely hledí, jako na dlužníkův majetek, ač je vlastníky připsán osobám
jiným) uspokojí poměrně. Podstatu konkursního řízení ostatně vystihuje samo
slovo „konkurs“, jež pochází z latinského termínu „concursus creditorum“,
odrážejícího fakt, že jde o souběh věřitelů formou přihlašování pohledávek za
účelem jejich uspokojení z konkursní podstaty. Má-li být v tomto rámci naplněn
účel zákona o konkursu a vyrovnání a cíl konkursu, pak nemůže po prohlášení
konkursu dojít (nestanoví-li zákon výslovně jinak) k uspokojení pohledávek
úpadcových věřitelů jiným způsobem než prostřednictvím konkursu, a to bez
zřetele k tomu, zda pohledávky budou zcela nebo zčásti uhrazeny až
prostřednictvím rozvrhu (§ 30 ZKV) nebo (např. jako pohledávky za podstatou)
již v průběhu konkursního řízení (srov. § 31 odst. 1 ZKV). Proto také zákon o
konkursu a vyrovnání na dalších místech označuje plnění, jichž by se
(nad rámec v výslovně vymezený) po prohlášení konkursu dostalo od dlužníka jen
některým věřitelům, za právně neúčinná nebo odporovatelná a zabraňuje tomu, aby
si věřitelé vynutili úhradu svých pohledávek v soudních sporech mimo konkurs;
takovým jednáním by totiž bylo mařeno částečné uspokojení pohledávek ostatních
věřitelů (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem
74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smyslem úpravy obsažené v ustanovení § 14 odst. 1 ZKV je (v rozhodné
době bylo) naplnit v ustanovení § 2 odst. 3 ZKV výslovně deklarovaný cíl
konkursu tím, že ode dne prohlášení konkursu již nebude možné, aby se úpadcovi
věřitelé odděleně uspokojovali z úpadcova majetku na úkor principu poměrného
uspokojení všech věřitelů dlužníka, který je v úpadku. Názor, podle kterého
ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV sice znemožňuje pro pohledávku proti
úpadci ode dne prohlášení konkursu nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), ale
nebrání nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) provést (z nějž zjevně vyšel i
odvolací soud), neodpovídá teleologickému výkladu zákona.
Výkladem, podle kterého ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV nebrání provedení
nařízeného výkonu rozhodnutí, by byl zmařen konečný cíl konkursu, jemuž podle
přesvědčení Nejvyššího soudu odpovídá závěr jiný, totiž ten, že neumožňovalo-li
ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV pro pohledávku proti úpadci výkon
rozhodnutí (exekuci) postihující majetek náležející do podstaty ani nařídit,
pak tím více platí, že před prohlášením konkursu nařízený výkon rozhodnutí
týkající se takového majetku nebylo možné ani provést (započaté vykonávací
řízení za trvání konkursu dokončit). Z uvedeného je tedy zřejmé, že i přesto,
že byl po prohlášení konkursu (v průběhu roku 1995) nesprávně výkon rozhodnutí
soudem nařízen, neznamenalo to bez dalšího, že měl (mohl) být dokončen.
V tomto ohledu neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že v exekučním
řízení žalovaná nemohla odmítnout provedení pokynu zadaného jí exekučním
soudem. Bez zřetele k tomu, že stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo podáno k výkladu zákona o
konkursu a vyrovnání ve znění účinném od 1. dubna 1998, platí i pro výklad
zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném před 1. červnem 1996 závěry
formulované pod bodem XXVII. stanoviska (str. 371-375 /195-196/). Zde
Nejvyšší soud ohledně zákazu provést výkon rozhodnutí postihující majetek
konkursní podstaty (pro dobu před 1. červnem 1996 dovozovaného shora podaným
výkladem) vysvětlil, že po prohlášení konkursu již banka nesmí vyplatit
pohledávku z účtu úpadce (povinného) oprávněnému, přičemž okolnost, že jí již
bylo doručeno usnesení, jímž soud výkon rozhodnutí odepsáním pohledávky z účtu
úpadce nařídil, nebo že již obdržela vyrozumění, že usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí nabylo právní moci, nemá na tyto závěry žádného vlivu.
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné
není a dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1,2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o. s.
ř.).
57
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu