29 Odo 1237/2006-95
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v
právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se proti
žalovanému J. F., zastoupenému advokátem, o 357.285,20 Kč ze směnky, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 40/2003, o návrhu žalovaného na
„doplnění“ usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, č.
j. 29 Odo 1237/2006 - 89, takto:
Návrh na „doplnění“ usnesení se zamítá.
Usnesením ze dne 23. května 2007, č. j. 29 Odo 1237/2006 - 89,
zamítl Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2005, č. j. 12 Cmo
255/2004 – 65.
Návrhem došlým Nejvyššímu soudu 26. června 2007 se žalovaný domáhá
toho, aby Nejvyšší soud své usnesení doplnil o výrok o nákladech (dovolacího)
řízení.
Podle ustanovení § 166 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jež se v
souladu s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně uplatní i pro usnesení,
platí, že nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o
nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů
od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl
právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení
učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o
doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění
rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Návrh na doplnění se nedotýká
právní moci ani vykonatelnosti výroků původního rozsudku (odstavec 3).
Podle ustanovení § 151 odst. 1, věty první, o. s. ř., které se prostřednictvím
ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o. s. ř. uplatní i pro řízení
dovolací, o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v
rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle § 147
a § 149 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy,
jakmile tyto náklady vzniknou.
Připouští-li citované ustanovení výjimku ze zásady, že o nákladech řízení nelze
rozhodnout dříve, než v rozhodnutí, jímž se řízení končí, pak tím míří jen na
případy, kdy má soud důvod rozhodnout o tzv. separaci nákladů (srov. ustanovení
§ 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodnutím, jímž se končí řízení u odvolacího nebo dovolacího soudu, se pak
rozumí jen takové rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci samé (shodně srov. v
právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád.
Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 379). Stejně jako nevydává
rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení v případě, že zruší rozhodnutí
odvolacího soudu (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrací k
dalšímu řízení (srov. § 243d odst. 1, větu třetí, o. s. ř.), Nejvyšší soud
nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (a jestliže
řízení nebylo již dříve skončeno).
V dané věci žalovaný přehlédl, že žalobkyně dovoláním napadla usnesení
odvolacího soudu, kterým nevyhověl jejímu návrhu, aby na její místo vstoupila
společnost S. F. s. r. o.. Takové rozhodnutí rozhodnutím, jímž se řízení končí,
není, takže rozhodnutí Nejvyššího soudu vědomě – v souladu s ustanovením § 151
odst. 1 o. s. ř. – neobsahovalo výrok o nákladech dovolacího řízení.
Návrh není důvodný a proto jej Nejvyšší soud zamítl.
V Brně 26. února 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně
senátu
není rozhodnutí ve věci samé, nýbrž pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
To mj. znamená, že výrok ve věci samé (v dané věci bod I. výroku, jímž je
směnečný platební rozkaz ze dne 18. září 2003, č. j. 23 Sm 199/2003 – 7, zčásti
ponechán v platnosti a zčásti zrušen) nabyl právní moci. Rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení je závislé na rozhodnutí ve věci samé a z povahy věci je
vyloučeno, aby o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto mezi účastníky
odlišnými od účastníků řízení ve věci samé. Tomuto závěru odpovídá též text §
107a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto
ustanovení dopadá na případy, kdy došlo k převodu nebo přechodu práva, o které
v řízení jde. Předmětem odvolacího řízení ale není právo na zaplacení směnky,
kterou žalobkyně převedla na jinou osobu, nýbrž pouze právo na náhradu nákladů
řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že odvolání
podala jak proti tomu, že rozsudkem ze dne 12. května 2004, č. j. 47 Cm 40/2003
– 32, byl částečně zrušen směnečný platební rozkaz č. j. 23 Sm 199/2003 – 7 ze
dne 18. září 2003 tak proti tomu, že je povinna zaplatit žalovanému náhradu
nákladů. Vydaný směnečný platební rozkaz č. j. 23 Sm 199/2003 – 7 byl rozsudkem
č. j. 47 Cm 40/2003 – 32 zrušen v rozsahu částky 326.445,20 Kč s 6 % úrokem od
16. srpna 2000 do zaplacení, 6 % úroku z částky 30.840,- Kč od 16. srpna 2000
do 13. října 2003, odměny ve výši 1.087,20 Kč a nákladů řízení ve výši 13.104,-
Kč. Žalobkyně odkazuje na bod II svého odvolání, ve kterém navrhuje, aby
rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že směnečný platební rozkaz č. j.
23 Sm 199/2003 – 7 se v rozsahu částky 347.285,20 Kč s 6 % úrokem ode dne 16.
srpna 2000 do zaplacení ponechává v platnosti. Z toho dovolatelka dovozuje, že
odvolání nesměřovalo pouze proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Dovolatelka má za to, že v daném případě byly splněny podmínky předpokládané §
107a o. s. ř. a bylo na místě, aby do řízení byl na straně žalobkyně povolen
vstup nového účastníka. Navrhuje, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že
návrhu žalobkyně na vstup společnosti S. F., s. r. o. na místo žalobkyně se
vyhovuje.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto a
žalobkyni bylo uloženo zaplatit mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Jak správně uzavřel odvolací soud, předmětem odvolacího řízení v projednávané
věci není rozhodnutí ve věci samé, nýbrž pouze rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že proti rozsudku soudu prvního stupně
podala včasné odvolání do obou výroků, avšak řízení o odvolání bylo pro
nezaplacení soudního poplatku z odvolání usnesením soudu prvního stupně ze dne
15. července 2004, č. j. 47 Cm 40/2003 – 61, zastaveno. Jelikož proti tomuto
usnesení nepodala žalobkyně odvolání a ani dodatečně nesplnila svoji
poplatkovou povinnost, usnesení nabylo 18. srpna 2004 právní moci. Řízení tudíž
pokračuje jen o odvolání žalovaného do nákladů řízení před soudem prvního
stupně.
Nadto Nejvyšší soud dodává, že podmínky pro postup dle § 107a o. s. ř. nebyly
splněny, když nebyl doložen souhlas toho, kdo měl vstoupit na místo žalobkyně
(§ 107a odst. 2 věta první, před středníkem, o. s. ř.).
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, je správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o. s. ř., zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu