29 Odo 1237/2006-95
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátem, o 357.285,20 Kč ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 40/2003, o návrhu žalovaného na „doplnění“ usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, č. j. 29 Odo 1237/2006 - 89, takto:
Návrh na „doplnění“ usnesení se zamítá.
Usnesením ze dne 23. května 2007, č. j. 29 Odo 1237/2006 - 89, zamítl Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2005, č. j. 12 Cmo 255/2004 – 65. Návrhem došlým Nejvyššímu soudu 26. června 2007 se žalovaný domáhá toho, aby Nejvyšší soud své usnesení doplnil o výrok o nákladech (dovolacího) řízení. Podle ustanovení § 166 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jež se v souladu s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně uplatní i pro usnesení, platí, že nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního rozsudku (odstavec 3). Podle ustanovení § 151 odst. 1, věty první, o. s. ř., které se prostřednictvím ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o. s. ř. uplatní i pro řízení dovolací, o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou. Připouští-li citované ustanovení výjimku ze zásady, že o nákladech řízení nelze rozhodnout dříve, než v rozhodnutí, jímž se řízení končí, pak tím míří jen na případy, kdy má soud důvod rozhodnout o tzv. separaci nákladů (srov. ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutím, jímž se končí řízení u odvolacího nebo dovolacího soudu, se pak rozumí jen takové rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci samé (shodně srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 379). Stejně jako nevydává rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení v případě, že zruší rozhodnutí odvolacího soudu (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrací k dalšímu řízení (srov. § 243d odst. 1, větu třetí, o. s. ř.), Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno). V dané věci žalovaný přehlédl, že žalobkyně dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu, kterým nevyhověl jejímu návrhu, aby na její místo vstoupila společnost S. F. s. r. o.. Takové rozhodnutí rozhodnutím, jímž se řízení končí, není, takže rozhodnutí Nejvyššího soudu vědomě – v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 o. s. ř. – neobsahovalo výrok o nákladech dovolacího řízení. Návrh není důvodný a proto jej Nejvyšší soud zamítl.
V Brně 26. února 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu
není rozhodnutí ve věci samé, nýbrž pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. To mj. znamená, že výrok ve věci samé (v dané věci bod I. výroku, jímž je směnečný platební rozkaz ze dne 18. září 2003, č. j. 23 Sm 199/2003 – 7, zčásti ponechán v platnosti a zčásti zrušen) nabyl právní moci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je závislé na rozhodnutí ve věci samé a z povahy věci je vyloučeno, aby o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto mezi účastníky odlišnými od účastníků řízení ve věci samé. Tomuto závěru odpovídá též text § 107a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto ustanovení dopadá na případy, kdy došlo k převodu nebo přechodu práva, o které v řízení jde. Předmětem odvolacího řízení ale není právo na zaplacení směnky, kterou žalobkyně převedla na jinou osobu, nýbrž pouze právo na náhradu nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že odvolání podala jak proti tomu, že rozsudkem ze dne 12. května 2004, č. j. 47 Cm 40/2003 – 32, byl částečně zrušen směnečný platební rozkaz č. j. 23 Sm 199/2003 – 7 ze dne 18. září 2003 tak proti tomu, že je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů. Vydaný směnečný platební rozkaz č. j. 23 Sm 199/2003 – 7 byl rozsudkem č. j. 47 Cm 40/2003 – 32 zrušen v rozsahu částky 326.445,20 Kč s 6 % úrokem od 16. srpna 2000 do zaplacení, 6 % úroku z částky 30.840,- Kč od 16. srpna 2000 do 13. října 2003, odměny ve výši 1.087,20 Kč a nákladů řízení ve výši 13.104,- Kč. Žalobkyně odkazuje na bod II svého odvolání, ve kterém navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že směnečný platební rozkaz č. j. 23 Sm 199/2003 – 7 se v rozsahu částky 347.285,20 Kč s 6 % úrokem ode dne 16. srpna 2000 do zaplacení ponechává v platnosti. Z toho dovolatelka dovozuje, že odvolání nesměřovalo pouze proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dovolatelka má za to, že v daném případě byly splněny podmínky předpokládané § 107a o. s. ř. a bylo na místě, aby do řízení byl na straně žalobkyně povolen vstup nového účastníka. Navrhuje, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že návrhu žalobkyně na vstup společnosti S. F., s. r. o. na místo žalobkyně se vyhovuje.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto a žalobkyni bylo uloženo zaplatit mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Jak správně uzavřel odvolací soud, předmětem odvolacího řízení v projednávané věci není rozhodnutí ve věci samé, nýbrž pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání do obou výroků, avšak řízení o odvolání bylo pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. července 2004, č. j. 47 Cm 40/2003 – 61, zastaveno. Jelikož proti tomuto usnesení nepodala žalobkyně odvolání a ani dodatečně nesplnila svoji poplatkovou povinnost, usnesení nabylo 18. srpna 2004 právní moci. Řízení tudíž pokračuje jen o odvolání žalovaného do nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Nadto Nejvyšší soud dodává, že podmínky pro postup dle § 107a o. s. ř. nebyly splněny, když nebyl doložen souhlas toho, kdo měl vstoupit na místo žalobkyně (§ 107a odst. 2 věta první, před středníkem, o. s. ř.).
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu