29 Odo 1239/2006-189
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové
v právní věci žalobkyně P. spol. s r.o. zastoupené advokátkou, proti žalované
Č. o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 5 Cm 193/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. května 2003, č. j. 11 Cmo 17/2003-133, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. srpna 2002, č. j. 5 Cm 193/99-103,
zamítl žalobu o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu specifikovaného
majetku směřující v té době proti žalovanému 1/ F. (výrok I.) a vůči žalované
2/ Č. řízení zastavil (výrok II.), ve vztahu mezi žalobkyní a l/ žalovaným
nepřiznal žalovanému 1/ náhradu nákladů řízení (výrok III.) a ve vztahu
žalobkyně a žalované 2/ rozhodl tak, že žádná z nich nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok IV.). Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala
vznik práva na uložení povinnosti žalovanému 1/ uzavřít kupní smlouvu o prodeji
privatizovaného majetku – S. s.v P., když dohodu, kterou sjednali účastníci dne
9. 11. 1998 k uzavření kupní smlouvy, nepovažoval za smlouvu o uzavření budoucí
smlouvy ve smyslu § 289 obch. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. ve věci samé ve znění, že se
zamítá žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem kupní
smlouvu o převodu majetku podle privatizačního projektu č. 29035 schváleného
usnesením vlády č. 30 ze dne 11. 1. 1995 a aktualizovaného dne 25. 5. 1998, a
to budovy č. p. 30 na stavební parcele č. 707 a stavební parcely č. 707,
zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. LV č. 1453 pro obec
P., tvořící stomatologické zdravotní zařízení v P. Potvrdil rovněž výrok III.
rozsudku soudu prvního stupně (výrok druhý) a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok třetí).
Odvolací soud dovodil, že těžiště věci spočívá v posouzení dohody nazvané
„Dohoda k uzavření kupní smlouvy“ uzavřené dne 9. 11. 1998 a v posouzení, zda
uzavřením této dohody byl privatizační projekt realizován, totiž zda se na
tento případ vztahovalo usnesení vlády ČR č. 411 ze dne 28. 4. 1999 o zrušení
nerealizovaných rozhodnutí o privatizaci. Shodně se soudem prvního stupně
nepovažoval odvolací soud „Dohodu k uzavření kupní smlouvy“ za smlouvu o
smlouvě budoucí, především pro absenci lhůty, v níž by se účastníci (nebo
alespoň žalovaný) zavázali uzavřít kupní smlouvu. Obsahově jde o dohodu o
závazku budoucího kupujícího zaplatit na základě usnesení vlády ČR č. 810 ze
dne 17. 12. 1997 zálohu na kupní cenu ve výši 10% ve lhůtě 90 dnů od podpisu
této dohody, jakož i závazek předložit v téže lhůtě doklady o finančních
zdrojích na úhradu kupní ceny. K uzavření kupní smlouvy nedošlo a proto se na
danou věc vztahuje usnesení vlády ČR č. 411 ze dne 28. dubna 1999, jímž byla
zrušena všechna dosud nerealizovaná rozhodnutí o privatizaci.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s odkazem na ustanovení § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (správně má jít o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.) s tím, že posouzení dohody k uzavření kupní smlouvy ze dne 9. 11.
1998 je nesprávné, stejně jako závěry, že je možné za realizaci privatizace
považovat až uzavření samotné kupní smlouvy a že na danou věc se vztahuje
usnesení vlády ČR č. 411 ze dne 28. 4. 1999, jímž byla zrušena všechna dosud
nerealizovaná rozhodnutí o privatizaci. Namítla, že proces privatizace je
specifickou situací, kdy účastník privatizace, budoucí nabyvatel majetku byl
podrobně seznámen se zásadami postupu při privatizaci a že to byl žalovaný,
který jednostranně určoval podmínky smlouvy o uzavření kupní smlouvy s tím, že
vázal uzavření kupní smlouvy na povinnost kupujícího uhradit do 90 dnů od
podpisu dohody 10 % kupní ceny. Nemůže obstát tvrzení žalovaného, že předmětná
dohoda ho nezavazuje. Není možné ani spravedlivé akceptovat právní názor
odvolacího soudu, že dohoda je neplatná.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po podání dovolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2006, č.
j. 5 Cm 193/99-179, s poukazem na zákon. č. 178/2006 Sb., o zrušení Fondu
národního majetku, že v řízení bude pokračováno na straně žalované jen s Českou
republikou - Ministerstvem financí, jako nástupkyní Fondu národního majetku
České republiky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno oprávněnou účastnicí – žalobkyní – zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), ve lhůtě zakotvené v ustanovení § 240 o. s .ř., se nejprve zabýval
přípustností podaného dovolání.
Dovolatelkou položené otázky směřují k posouzení, od kterého okamžiku a jakým
právním aktem, popř. zákonem dochází v procesu tzv. velké privatizace podle
zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění
pozdějších předpisů (v daném případě k datu 9. 11. 1998, kdy byla uzavřena
předmětná dohoda) ke vzniku závazkového právního vztahu, jímž se privatizace
realizuje (naplňuje) a jaké právní důsledky (obecně) má dohoda k uzavření kupní
smlouvy, uzavíraná (nejen v tomto případě) mezi Fondem národního majetku a
budoucím nabyvatelem. Tyto otázky lze pokládat za obecné otázky zásadního
právního významu a potud má dovolací soud ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. dovolání za přípustné.
Dovolání však není důvodné.
Je zřejmé, že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí
o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní
vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému
majetku, ať již kupní smlouvou, uzavřenou i ve veřejné dražbě, popř. vkladem do
akciové společnosti ve smyslu § 14 zákona o velké privatizaci. Privatizační
projekt představuje přípravou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho
základě se privatizace realizuje právně závaznými formami (způsoby).
Jestliže v posuzovaném případě k právně závaznému aktu či úkonu (smlouvě,
vkladu apod.) nedošlo, nebyl privatizační projekt realizován a na tento případ
se vztahovalo usnesení vlády č. 411 ze dne 28. 4. 1999, jímž se zrušovala
všechna dosud nerealizovaná rozhodnutí o privatizaci zdravotnických zařízení,
která vydání tohoto usnesení předcházela. Tento závěr odvolacího soudu je tedy
správný.
V daném případě mohla mít určité závazné právní důsledky mezi účastníky
sjednaná „Dohoda k uzavření kupní smlouvy“ ze dne 9. 11. 1998, která byla
uzavírána podle usnesení vlády č. 810/1997 k realizaci prováděné privatizace.
Tato smlouva však nepochybně není smlouvou o smlouvě budoucí ve smyslu § 289
obch. zák., jak správně uzavřely oba soudy, poněvadž neobsahuje výslovný
závazek buď jednoho nebo obou účastníků uzavřít ve stanovené době smlouvu o
budoucím plnění (tj. včetně převodu vlastnického práva k majetku); tato smlouva
sloužila v procesu velké privatizace pouze k zajištění kupní ceny (zaplacení
zálohy na kupní cenu ve výši 10 % ve lhůtě 90 dnů od podpisu smlouvy, dále
obsahovala závazek předložit doklady o finančních zdrojích na úhradu kupní
ceny, údaj o účtu Fondu národního majetku, na kterém měla být záloha složena s
tím, že pro případ nesplnění závazku si jmenovaný Fond vyhradil právo na
vrácení privatizačního projektu).
Ani v tomto bodě proto není možno odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní
posouzení věci a důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není dán.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný a proto
Nejvyšší soud, aniž nařídil ve věci jednání ( § 243a odst. 1 o.s.ř.), dovolání
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. jako
nedůvodné zamítl, když ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž dovolací
soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 o.s.ř, neboť úspěšnému žalovanému nevznikly v souvislosti s
tímto dovoláním žádné prokazatelné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2007
JUDr. František Faldyna,
CSc. předseda senátu