29 Odo 1261/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivana Meluzína v právní
věci žalobkyně C. – 2, L., proti žalovaným 1. J. K., 2. P. K., a 3. V. M., o
zaplacení 4,592.181,28 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 174/2001, o dovolání 2. a 3. žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2004, č. j. 7 Cmo
419/2002-181, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud ve vztahu ke druhému a třetímu
žalovanému částečný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu
2001, č. j. 30 Cm 174/2001-50, ve výrocích I. a III. kterými soud prvního
stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. července 2001,
č. j. 1 Sm 74/2001-13, vůči prvnímu, druhému a třetímu žalovanému (výrok I.) a
rozhodl, že o nároku žalobkyně vůči první žalované bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Odvolací soud především konstatoval, že vůči původně první žalované (dále jen
„první žalovaná“), na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 12. července 2001 pod č. j. 39 K 7/2001-67 prohlášen konkurs, je řízení ze
zákona přerušeno [§ 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb.], a proto soud
prvního stupně správně rozhodoval částečným rozsudkem, když první žalované
nebyl dosud doručen ani směnečný platební rozkaz. Dále konstatoval, že vzhledem
k tomu, že odvolání druhého (nyní prvního) žalovaného proti rozsudku soudu
prvního stupně odmítl usnesením ze dne 2. srpna 2002 pro opožděnost, obsahem
jeho námitek se již při přezkoumávání rozhodnutí soudu prvního stupně
nezabýval.
Odvolací soud především obecně konstatoval, že z hlediska směnečně právního je
dostatečným důvodem závazku avalisty jeho rukojemská doložka na směnce. Žádný
ze žalovaných v dané věci, byť jejich stěžejní odvolací námitkou je tvrzení, že
jako avalisté nejsou s ohledem na okolnosti a dobu, kdy směnku podepsali, z ní
zavázáni, však nepopírá, že směnku, byť nevyplněnou, podepsali dobrovolně.
Samotný výraz směnka na listině má alarmující význam a každý, kdo takovou
listinu podepíše, si musí být vědom toho, že přebírá směnečný závazek a musí
důvodně předpokládat, že nevyplněné údaje na směnce budou doplněny. Opačný
názor popírá význam samotného podpisu a je nelogický.
P. K. a V. M. (dále též jen „žalovaní“) ani netvrdí, že by nepředpokládali
doplnění směnky po jejich podpisu. Naopak shodně uvedli, že byli informováni o
tom, že po jejich podpisu bude směnka opatřena podpisem první žalované jako
výstavce J. K. jako dalšího avalisty. V námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu připustili, že směnkou měl být zajištěn úvěr poskytnutý první žalované,
a že se tedy nejedná o směnku planou a již z této skutečnosti její budoucí
doplnění bylo zcela logické.
Z podání žalovaných zcela nepochybně vyplývá, že jejich podpisu směnky
předcházela směnečná smlouva, která patří mezi smlouvy nepojmenované,
nevyžaduje kvalifikovanou formu a obstojí jak ve formě ústního ujednání, tak i
z pouhého faktického jednání, tedy samotného podpisu směnky. V posuzované věci
žalovaní na návrh smlouvy přistoupili, když listinu, označenou jako směnka,
ovšem dosud nevyplněnou, podepsali, a to současně s vědomím, že po podpisu
listiny dalšími dlužníky a jejím vyplnění se stane řádnou směnkou. Lze tedy
uzavřít, že byli účastni i tzv. vyplňovací smlouvy, jak vyplývá z jimi
popisovaných okolností podpisu směnky.
Lze souhlasit s tvrzením žalovaných, že v době jejich podpisu listina
nevykazovala znaky předepsané pro směnku, a že tedy o skutečnou směnku nešlo,
ovšem doplněním listiny na formálně platnou směnku se stávají se zpětnou
účinností podpisy rukojmích na listině, podpisy na směnce, a tedy je nutno na
listinu i na účinnost podpisu všech dlužníků, avalisty z toho nevyjímaje,
pohlížet tak, jakoby daná listina byla již od počátku, tedy od data na ní
uvedeného jako den jejího vystavení, vydána v plné podobě. Pro avalisty pak
platí, že již od tohoto okamžiku je nutno na ně nahlížet jako na směnečné
dlužníky zajišťující zaplacení směnky, neboť otázka, zda existuje závazek
avalisty, je řešena vždy v konkrétním čase, kdy se obsah dané listiny posuzuje
a z tohoto pohledu není okamžik podpisu avalisty na směnce rozhodný.
Pokud jde o samotné podpisy žalovaných na směnce odvolací soud uzavřel, že
nezáleží na tom, co si při podpisu směnky určitá osoba myslí o funkci, v jaké
směnku podepisuje, ale rozhodné je, jak se podpis jeví navenek. Kdyby žalovaní
podepisovali směnku z titulu funkce jednatelů první žalované, musel by být
jejich podpis připojen u označení její obchodní firmy, což v daném případě
není. Navíc by bylo zcela nelogické, aby první žalovaná, jako výstavce směnky,
současně i směnku avalovala. Pokud jde o parafování podpisu na směnce,
poukazuje odvolací soud na ustanovení čl. I. § 7 zákona č. 191/1950 Sb. (dále
jen „směnečný zákon“), podle kterého podpisy, které z nějakých důvodů
nezavazují osoby, jež se na směnku podepsaly, nemají vliv na platnost závazku
ostatních osob na ní podepsaných.
Dále odvolací soud konstatoval, že vzhledem k zásadě koncentrace směnečného
řízení se nemohl zabývat námitkou V. M., uvedenou až v odvolání, a to, že
směnku podepisoval v přesvědčení, že se jedná o zajištění úvěru, který bude
poskytnut D., spol. s r. o., O., nikoli první žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Tvrdí, že napadené
rozhodnutí má zásadní právní význam, a dovolávají se tedy přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), co do důvodu odkazují na nesprávné právní posouzení [§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelé tvrdí, že jejich podpis na prvopisu směnky není avalem a oni nejsou
jako remitenti zavázáni ze směnky. Namítají, že v době, kdy měli jako avalisté
formulář společně podepsat na jeho rubu, nebyl tento ještě podepsán výstavcem
směnky, tedy první žalovanou a taktéž neobsahoval aval J. K. Jednalo se o pouhý
formulář, který nebyl vyplněn ani strojopisem. Tyto podpisy a další údaje
vyplněné na formuláři strojopisem byly do formuláře doplněny až den poté, co
byl tento na rubu podepsán dovolateli. Tato skutečnost je v řízení nesporná.
Směnku podepisovali v provozovně právního předchůdce žalobkyně, kde jim byla
předložena nevyplněná směnka, přičemž jim pracovník banky sdělil, že směnku
mají na zadní straně podepsat, a že J. K. se dle dohody dostaví později a tuto
podepíše i jako její výstavce. Tak se také poté stalo.
Dovolatelé rovněž tvrdí, že vzhledem k tomu, že se blankosměnka stane platnou
směnkou v případě doplnění údajů se zpětnou účinností, je třeba respektovat
časovou posloupnost jednotlivých podpisů na směnce, jakoby se mělo jednat o
směnku od okamžiku jejího vystavení, tedy od okamžiku, kdy je směnka vlastní
podepsána výstavcem. Podle dovolatelů nelze přehlédnout, že s tímto názorem se
ztotožňuje i odvolací soud, a to na straně 6 v odstavci 1 odůvodnění svého
rozhodnutí.
Podle dovolatelů není podstatné, že směnku, resp. směnečný blanket podepsali
jako avalisté, přičemž byli srozuměni s tím, že není podepsán výstavcem. Tím
totiž nelze zhojit neplatnost avalu, jelikož avalista se může směnečně zavázat
jen v případech, kdy učiní aval na směnku. Pokud tedy dovolatelé avalovali
směnku bez podpisu výstavce, podepsali se na směnku absolutně neplatnou a
jejich podpis na směnce proto nemohl vyvolat zamýšlené právní účinky, přičemž
dodatečné podepsání směnky výstavcem nemohlo tuto vadu zhojit. Podle dovolatelů
z výkladu ustanovení § 30 směnečného zákona vyplývá, že pokud by aval směřoval
za osobou, která není dlužníkem nebo není na směnce podepsána, nemůže vzniknout
závazek avalisty. Dovolatelé tvrdí, že dohoda obsažená ve vyplňovacím
prohlášení se týkala pouze výše směnečné sumy a data splatnosti.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Také navrhují, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde
zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud
nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu
nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v
souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil jejich postavení jako
dlužníků ze směnky z titulu směnečného rukojemství a tvrdí, že se avalisty
nestali proto, že podepsali směnku dříve, než ji podepsal výstavce. Jak již
Nevyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo
483/2002, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v této věci, ustanovení čl. I.
§ 10 směnečného zákona nedefinuje blankosměnku, připouští však, aby byla vydána
směnka, která je při vystavení neúplná a má být později vyplněna, jak bylo
ujednáno. Pro ujednání o doplnění blankosměnky zákon nepředepisuje žádné
formální náležitosti a nestanoví ani, které náležitosti směnky mohou být
později doplněny nebo které naopak doplněny být nemohou. Blankosměnka se stává
směnkou až po doplnění chybějících náležitostí. Účinky přeměny blankosměnky ve
směnku řádně vyplněnou pak nastávají ex tunc, ex tunc tedy vznikne i závazek
avalisty, který se na blankosměnku podepsal. Pokud výstavce podepsal
blankosměnky až po jejich splatnosti, staly se platnými směnkami až okamžikem
jeho podpisu.
Protože otázku, kterou dovolatelé považují za otázku zásadního právního
významu, již Nejvyšší soud vyřešil, není dovolání podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod
přípustnosti dovolání, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných
bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu