29 Odo 128/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce
G., s. r. o., zast., advokátem, proti žalovanému K. C., a. s., zast.,
advokátem, o zaplacení 520.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 7 C 183/99, k dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2000, čj. 12 Co 709/2000-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
7.475,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního
zástupce.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 9. 2000,
čj. 12 Co 709/2000-53 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 1.
2000, čj. 7 C 183/99-32, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost uhradit
žalobci 520.000,- Kč s 22 % úrokem z prodlení od 14. 2. 1998 do zaplacení a
uhradit náklady řízení ve výši 49.595,50 Kč. Odvolací soud dále uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 14.546,20
Kč a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce se
domáhal náhrady škody, kterou mu žalovaný způsobil porušením smluvní
povinnosti, když v rozporu s čl. VI. smlouvy o zprostředkování ze dne 17. 9.
1997 uzavřel kupní smlouvu se zájemcem bez součinnosti se žalobcem a tím
žalobce přišel o provizi za zprostředkování prodeje nemovitosti.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce se žalovaným v čl. VI. smlouvy
o zprostředkování platně sjednali exkluzivitu ve vztahu ke zprostředkovateli
(žalobci), tedy zákaz pro objednatele (žalovaného) uzavřít kupní smlouvu o
prodeji předmětné nemovitosti bez součinnosti se žalobcem. Žalovaný uvedený
zákaz porušil a před uskutečněním připravené veřejné dražby bez
součinnosti zprostředkovatele nemovitost prodal.
S ohledem na to odvolací soud konstatoval, že žalovaný odpovídá za škodu, která
žalobci vznikla porušením uvedené smluvní povinnosti a výše škody v rozsahu
520.000,- Kč, představuje zmenšení majetku žalobce o provizi, která mu nebyla
vyplacena; proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Odvolací soud dále zamítl návrh žalovaného, aby připustil dovolání k výkladu
čl. VI. zprostředkovatelské smlouvy, neboť dospěl k závěru, že uvedené ujednání
je určité a srozumitelné a neumožňuje jiný výklad.
Dovoláním ze dne 11. 12. 2000 a jeho doplněním ze dne 19. 2. 2001 napadl
žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost
dovolání spatřuje žalovaný v ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném do
31. 12. 2000, neboť po právní stránce zásadní význam spatřuje v tom, že zejména
právní otázky rozsahu institutu „exklusivity“, vztahu exklusivity při
zprostředkování a „možnosti jednání zastoupeného v mezích vytčených exklusivně
zprostředkovateli a v neposlední řadě důsledky jednání zastoupeného, kterým
tento jedná sám v rámci činností vytčených exklusivně zprostředkovateli a v
neposlední řadě otázku stanovení výše škody vzniklé v důsledku porušení smlouvy
o zprostředkování tím, že činnost, která je předmětem smlouvy o
zprostředkování, provede sám zájemce a provize je odvozována od hodnoty touto
činností dosaženo výsledku“. Dovolání žalovaný podal z důvodů dle ust. § 241
odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Dovolatel v obsáhlém odůvodnění dovolání dále uvedl, že stěžejní je právní
posouzení charakteru smlouvy ze dne 17. 9. 1997 o zprostředkování
uzavřené podle § 642 a násl. obch. zákoníku. Nesouhlasí s názorem soudů
nižších instancí, že uvedená smlouva představovala „exklusivní smlouvu“
na poskytování zprostředkovatelské činnosti, a že zájemce nebyl oprávněn
uzavřít smlouvu, která měla být výsledkem zprostředkovatelské činnosti žalobce
a pokud by tak učinil, porušil by smluvní závazek a byl by povinen
hradit zprostředkovateli škodu ve výši provize, kterou by jinak
zprostředkovatel získal.
Z ust. čl. VI. odst. 2 smlouvy o zprostředkování dále žalovaný dovozuje, že
tato smlouva byla sjednána jako „exkluzivní z tohoto úhlu pohledu, že
zprostředkovatelskou činnost nebude po dobu platnosti smlouvy o zprostředkování
pro zájemce vykonávat jiný zprostředkovatel, tj. jiná třetí osoba“. Ze smlouvy
nelze dovodit, že by se zájemce zavázal, že kupní smlouvu k prodávaným
nemovitostem neuzavře sám svým jménem a na vlastní účet a tato skutečnost
nevyplývá ani z ujednání, že „objednatel se zavazuje, že případné zájemce,
kteří se obrátí na objednatele, odkáže na zprostředkovatele“. Žalovaný tuto
povinnost splnil, zájemce odkázal na žalobce, avšak ten si vymínil jednání
pouze s prodávajícím (žalovaným) a protože žalovaný neměl jistotu rychlého
prodeje předmětných nemovitostí v aukci za nabídnutých podmínek, rozhodl se
uzavřít kupní smlouvu.
Dovolatel dále uvedl, že v případě smlouvy o zprostředkování dle § 642 a násl.
obch. zákoníku nevzniká zprostředkovateli nárok na provizi, jestliže smlouva s
třetí osobou byla uzavřena bez jeho součinnosti a tento smluvní typ nezná
výlučné zprostředkování. Žalovaný je proto toho názoru, že předmětná kupní
smlouva byla uzavřena bez zprostředkovatelské činnosti žalobce a proto nemá
nárok na provizi dle ust. § 647 obch. zákoníku.
K požadavku žalobce na náhradu škody ve výši 520.000,- Kč žalovaný v dovolání
uvedl, že žalobce neprokázal jak vznik škody jako újmy na jeho majetku, tak ani
protiprávní jednání žalovaného ani kauzální vztah mezi protiprávním jednáním
žalovaného a vzniklou škodou. Pokud jde o škodu a její výši, byla
odvozována od provize, kterou nelze kvantifikovat, neboť obchod byl
uzavřen bez součinnosti žalobce. Taktéž žalovaný neporušil čl. VI. odst. 2
smlouvy o zprostředkování, neboť odkázal zájemce na žalobce, ten však s ním
odmítl jednat.
Dovolatel v dovolání uvedl, že v předchozím řízení navrhoval výslech svědků k
prokázání, že úmyslem žalovaného bylo uzavřít smlouvu o zprostředkování tak,
aby nebyl věcně ani finančně omezován v možnosti provádět sám a na vlastní účet
jednání, včetně možnosti samostatného uzavření kupní smlouvy a k prokázání, že
zejména odmítal jednat se žalobcem a vymínil si přímá jednání se žalovaným.
Provedení těchto důkazů bylo soudy odmítnuto, čímž bylo zejména porušeno právo
na spravedlivý proces.
S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 19.1.2001 se k dovolání žalovaného vyjádřil žalobce.
Ve vyjádření zejména uvedl, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový
stav, na němž by nemohlo nic změnit ani provedení dalších důkazů
navrhovaných žalovaným. Žalobce je toho názoru, že úmyslem stran při uzavírání
smlouvy o zprostředkování bylo, že žalobce bude vyvíjet činnost dle smlouvy a
žalovaný sám po dobu platnosti smlouvy s nikým bez součinnosti žalobce kupní
smlouvu neuzavře. Žalovaný měl právo kupní smlouvu uzavřít sám bez
zprostředkování žalobce, v tomto smyslu ho smlouva neomezovala, ale musel si
být vědom, že tím porušuje svůj závazek ze smlouvy o zprostředkování a
že ponese důsledky s tím spojené, včetně povinnosti nahradit způsobenou škodu.
Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam a proto navrhuje odmítnutí dovolání pro jeho
nepřípustnost a pokud by dovolací soud shledal, že dovolání je přípustné,
navrhuje aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud s ohledem na bod 17, hlavu I, část dvanáctou přechodných a
závěrečných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle
dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 240 odst. 1 a §
241 odst. 1 a 2 o. s. ř. konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím
bylo dovolání sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 239
odst. 2 o. s. ř., tj. má-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam, resp. mají-li takový význam právní otázky v něm řešené.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí mající po právní stránce zásadní
význam, jde zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která
nebyla dosud řešena v rozhodnutích vyšších soudů nebo byla řešena v rozporu s
ustálenou judikaturou a jde o otázku významnou pro rozhodovací praxi soudů,
nikoliv jenom pro konkrétní rozhodnutí.
Předpokladem aplikace ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. a přípustnosti dovolání dále
mimo jiné je, že jde o řešení právní otázky a přípustnost dovolání proto
nepřichází v úvahu v případech otázek jiných, např. posouzení správnosti
skutkových zjištění apod.
V posuzovaném případě žalovaný při jednání odvolacího soudu dne 29.9.2000 do
protokolu o jednání navrhl, aby odvolací soud připustil dovolání. Žalovaný v
návrhu uvedl, že dovolací důvod spatřuje v tom, že je „nutnost a možnost
rozdílného výkladu právní povinnosti vyplývající z čl. 6 odst. 2 (rozuměj
zprostředkovatelské smlouvy), a to v jazykovém a výkladovém obsahu“. V dovolání
pak žalovaný podrobněji rozvedl ustanovení čl. 6 (VI.) odst. 2 smlouvy z toho
hlediska, zda jde o tzv. „exklusivní smlouvu“ (ujednání), které by žalovanému
zabraňovalo uzavřít kupní smlouvu bez součinnosti se zprostředkovatelem a v
případě porušení této povinnosti uhradit žalobci jím požadovanou škodu.
Z uvedeného je zřejmé, že otázkou, které dovolatel přikládá zásadní právní
význam, je výklad (právní posouzení) čl. VI. odst. 2 smlouvy o zprostředkování.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v dovolání uvedená právní otázka není otázkou
zásadního právního významu, neboť v posuzovaném případě jde o výklad určitého
smluvního ujednání a posouzení konkrétních okolností, za nichž vzniklo a tím
nejde o otázku mající obecný význam pro rozhodovací praxi soudů. Dovolacímu
soudu proto nezbylo, než konstatovat, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud proto podle § 239 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro
jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b o. s. ř. v
návaznosti na ust. § 234 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první o. s. ř. (per
analogiam), tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady tohoto řízení
ve výši 7.475,- Kč [ § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb.], sestávající z odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) v částce 7.400,- Kč a z paušální částky 75,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu