29 Odo 1285/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně J & T B., a. s., proti žalovaným 1) T-S. P., a. s., 2) Dr. Z,
V. CSc., 3) Ing. P. B., CSc., a 4) Ing. B. M., všem zastoupeným advokátem, o
zaplacení částky 19.688.657,71 Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm
208/2004, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
6. března 2006, č.j. 5 Cmo 452/2005-401, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2006, č.j. 5 Cmo 452/2005 401,
a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14.
listopadu 2005, č.j. 55 Cm 208/2004 393, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne
14. listopadu 2005, č.j. 55 Cm 208/2004-393, jímž Krajský soud v Hradci Králové
- pobočka v Pardubicích vyhověl návrhu žalobkyně, aby do řízení na její místo
vstoupila společnost I. N., a. s., (dále jen „společnost“).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že soud prvního stupně
postupoval v souladu s ustanovením § 107a občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť bylo prokázáno, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva účastníka řízení, o něž
v řízení jde (žalobkyně indosovala směnku, jejíž úhrada je předmětem řízení,
na řad společnosti), a společnost vyslovila se svým vstupem do řízení souhlas.
K námitkám žalovaných co do „nedostatků předchozích indosamentů“ odvolací soud
zdůraznil, že s těmito se vypořádal již v usneseních ze dne 8. února 2005, č.j.
5 Cmo 532/2004-355 a ze dne 5. září 2005, č.j. 5 Cmo 210/2005-382, ve kterých
dospěl k závěru, že indosamenty jsou po formální stránce zcela v souladu s
ustanovením čl. III. § 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „ směnečný zákon“).
Výhradu, podle níž nedošlo k tradici směnky, shledal odvolací soud
neopodstatněnou, když směnka je stále uložena u soudu a za situace, kdy ji
žalobkyně indosovala a následně vrátila zpět do úschovy soudu, musela být
společnosti „alespoň na tento okamžik předána“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj.
uplatňujíce dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s.
ř.
Dovolatelé vyjadřují pochybnosti o „bezvadnosti“ předchozích indosamentů,
přičemž odvolacímu soudu vytýkají, že se vypořádal pouze s jejich argumentací
co do platnosti „druhého“ indosamentu, aniž se současně vyjádřil - vyjma odkazu
na svá předchozí rozhodnutí - k výhradám směřujícím proti závěru o platnosti
„prvního“ indosamentu. Dále dovolatelé polemizují se závěrem odvolacího soudu o
předání směnky společnosti, když indosaci směnky žalobkyní a vrácení směnky do
úschovy soudu za osvědčení tradice směnky nepovažují.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil
a návrh na vstup společnosti do řízení na místo žalobkyně zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a je i
důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §
107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s
tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo
toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s
podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 31/2004 a
37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr
(od něhož nemá důvod se odchýlit ani v této věci a na nějž v podrobnostech
odkazuje), podle kterého při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva
vstoupil do řízení na jeho místo (§ 107a o. s. ř.), soud ve vztahu k jím
označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde
o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod
práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za
následek přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím
tvrzeného práva, popřípadě, zda podle označené právní skutečnosti toto právo
přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního
nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé.
Řešení otázky „platnosti indosamentů“ je tak z pohledu shora uvedených
judikatorních závěrů pro rozhodnutí o návrhu podle § 107a o. s. ř. bez právního
významu.
Podle ustanovení § 17 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen
„zákon“), k převodu listinného cenného papíru dochází jeho předáním nabyvateli,
nestanoví-li zákon nebo dohoda stran něco jiného.
Ustanovení § 18 zákona určuje, že k převodu listinného cenného papíru na řad se
vyžaduje i rubopis. Rubopis musí být bezpodmínečný a přecházejí jím veškerá
práva s papírem spojená, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného.
Jakákoliv podmínka, na níž byl rubopis učiněn závislým, platí za nenapsanou
(odstavec 1). Převoditelnost cenného papíru na řad lze omezit, jen pokud to
připouští zvláštní zákon (odstavec 2). Na legitimační účinky rubopisu se
použijí obdobně ustanovení zvláštního právního předpisu upravující rubopis
směnky (odstavec 3).
Podle ustanovení čl. I. § 11 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla
vystavena na řad, lze převést indosamentem /rubopisem/ (odstavec 1). Pojal-li
výstavce do směnky slova „nikoli na řad“ nebo jinou doložku stejného významu,
lze převést směnku jen ve formě a s účinky obyčejného postupu /cesse/ (odstavec
2). Směnku lze indosovat /převést rubopisem/ i na směnečníka, ať přijal směnku
nebo ne, na výstavce nebo na každou jinou osobu směnečně zavázanou. Tyto osoby
mohou směnku dále indosovat (odstavec 3).
Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že podmínkou pro převod směnky na řad
je (s výjimkami uvedenými v § 17 zákona), vedle rubopisu, její předání
nabyvateli. Dovozoval-li odvolací soud splnění uvedené podmínky z toho, že
žalobkyně směnku rubopisovala ve prospěch společnosti a následně vrátila do
úschovy soudu, s tímto jeho právním závěrem Nejvyšší soud nesouhlasí. Shora
zmíněné skutečnosti totiž nevypovídají nic o tom, zda směnka byla společnosti
skutečně předána, když k jejímu rubopisu a vrácení do úschovy soudu mohlo
dojít, aniž by se směnka fakticky do rukou společnosti dostala.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a je tak naplněn
dovolateli uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně;
dovolací soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu