NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1290/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobkyně M. Č. proti žalovanému Z. d. S., vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 394/2003, o zaplacení 203.000,- Kč s
příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. června 2004, č. j. 7 Co 417/2004-54, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2004, č. j. 7
Co 417/2004-54 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28.
listopadu 2003, č. j. 2 C 394/2003-34 se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 2 C 394/2003-34, kterým
tento soud rozhodl o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení.
Odvolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že doplnil dokazování provedené před
soudem prvního stupně o listinné důkazy, které se nacházejí ve spisu 4 C
1001/96 soudu prvního stupně, jakož i dalšími listinami tohoto soudu.
Z těchto listin zjistil, že spor ve věci 4 C 1001/96 byl zahájen na základě
žaloby, která došla Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci 25. listopadu 1996 a
žalobkyně se původně domáhala náhrady za znehodnocenou stavbu ve výši 836.456,-
Kč. Při jednání 10. března 1998 rozšířila žalobu o 25.340,50,- Kč a při tomtéž
jednání vzala žalobu zpět ohledně částky 96.460,- Kč s tím, že tato částka byla
plněna dobrovolně. Soud změnu žaloby připustil.
Při jednání dne 25. ledna 2000 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky
501.530,- Kč a soud řízení ohledně této částky zastavil.
Rozsudkem ze dne 26. dubna 2000, č. j. 4 C 1001/96-140 uložil soud prvního
stupně žalovanému povinnost poskytnout žalobkyni jako náhradu za znehodnocení
vydaných nemovitostí v katastrálním území S. 131.667,- Kč formou postoupení
pohledávky, kterou měl vůči F. Ch., s. r. o., L. Ohledně částky 132.133,50,- Kč
žalobu zamítl.
Odvolací soud usnesením ze dne 30. října 2001, č. j. 8 Co 1813/2000-244
rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku, kterým soud žalobu částečně
zamítl) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení poukázal
odvolací soud na to, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února
2001, sp. zn. 26 K 3/2001 byl na majetek společnosti F.Ch., s. r. o., L.
prohlášen konkurs, a proto nelze vykrýt případnou náhradu žalobkyně formou
postoupení pohledávky žalovaného vůči této společnosti.
Z protokolu o jednání před Okresním soudem v Jindřichově Hradci ze dne 25.
listopadu 2003 odvolací soud zjistil, že žalobkyně rozšířila žalobu o (správně
na) částku 290.392,50 Kč s tím, že dosud nebylo vydáno znehodnocení ve výši
95.960,- Kč „a v pohledávce 203.200,- Kč“ a k náhradě proto zbývá 290.392,50
Kč.
Žalovaný poukázal na to, že pokud jde o pohledávku 203.500,- Kč „spadla“ F. Ch.
s. r. o. L. do konkursu a žalobkyně trvala na tom, že tato pohledávka se vrací
zpět žalovanému a žalovaný ji opět jako pohledávku žalobkyně eviduje.
Soud prvního stupně poté rozhodl o připuštění rozšíření žaloby o
částku 163.725,50,- Kč. Následně bylo před soudem prvního
stupně jednáno o uzavření smíru. Žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky
70.392,50,- Kč a poté byl uzavřen soudní smír, dle něhož se žalovaný zavázal
zaplatit žalobkyni 225.000,- Kč, a to ve splátkách, které byly ve smíru
dohodnuty. Poslední splátka měla být uhrazena do 31. prosince 2007 a byla
sjednána ztráta výhody splátek. Soud prvního stupně uzavřený soudní smír
schválil.
Z obsahu spisu podle odvolacího soudu vyplývá, že smír byl uzavřen za situace,
kdy účastníci veškeré sporné nároky, týkající se znehodnocení vydaných staveb,
vyřešili v uvedeném řízení uzavřeným soudním smírem.
Odvolací soud dále konstatoval, že v projednávané věci zastavil soud prvního
stupně řízení s poukazem na ustanovení § 83 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), dle něhož zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u
soudu jiné řízení. Odvolací soud rozhoduje za situace, kdy uvedené řízení již
neprobíhá, neboť bylo ukončeno schváleným soudním smírem a usnesení o schválení
smíru nabylo právní moci dnem 12. prosince 2003. Existuje proto neodstranitelná
překážka řízení, neboť z dokazování provedeného před odvolacím soudem je
nepochybné, že v řízení před soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 4 C 1001/96
byla komplexně vyřešena náhrada za znehodnocení staveb v Sumrakově a účastníkům
v době, kdy uzavírali soudní smír, bylo známo, že dříve postoupená pohledávka,
kterou měl žalovaný vůči F. Ch. s. r. o. L. přešla zpět na žalovaného. Tato
pohledávka byla zahrnuta do vypořádání. Obecný zmocněnec žalobkyně byl při
jednání před soudem prvního stupně dne 25. listopadu 2003 přítomen a z obsahu
protokolu o jednání nevyplývá, že by po sdělení žalovaného, že uznává, že tato
částka se vrací zpět do vypořádání v uvedeném sporu, cokoli proti této
skutečnosti namítal. Jestliže poté vzal žalobu částečně zpět a uzavřel jako
zástupce žalobkyně soudní smír, nelze podle odvolacího soudu dovodit nic
jiného, než to, že soudním smírem byly vypořádány veškeré majetkové nároky,
týkající se náhrady za znehodnocenou nemovitost čp. 1 v S. podle zákona o půdě.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dle názoru dovolatelky soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily
obsah soudního spisu vedeného pod sp. zn. 4 C 1001/96 a dospěly k nesprávnému
závěru o obsahu schváleného soudního smíru. V průběhu soudního jednání, na němž
došlo k uzavření smíru, prostřednictvím svého zástupce uvedla, že „dosud bylo
vydáno znehodnocení ve výši 95.960,- Kč v býcích a v pohledávce 203.000,- Kč.
Zbývá tak k náhradě 295.392,50,- Kč“. Z výše uvedeného je podle žalobkyně
„zcela evidentní, že předmětem řízení byla pouze část celkového nároku
žalobkyně, a to část zbývající právě po odečtení již vydaných náhrad, tj.
částky 95.960,- Kč a předmětné částky 203.000,- Kč.“
Dovolatelka tvrdí, že není pravda, že pohledávka 203.000,- Kč byla součástí
soudního smíru. Na jednání konaném dne 25. listopadu 2003 byla žaloba rozšířena
o 163.725,50 Kč, a to výlučně z důvodu znaleckého posudku Ing. P., který dospěl
k jiné výši znehodnocení. K žádné jiné změně předmětu řízení ze strany
žalobkyně nedošlo a jak již bylo uvedeno, žalobkyně výslovně uvedla, že
pohledávka 203.000,- Kč není součástí žalované částky 295.392,50 Kč. V zápisu z
jednání ani v usnesení samotném není obsažena žádná zmínka o tom, že by strany
sporu mezi sebou soudním smírem upravily jiné nároky než ty, které byly žalobou
uplatněny, ani není jakkoli naznačeno, že smír upravuje i jiné vztahy než ty,
které byly předmětem řízení. Schválený smír rovněž neobsahuje žádný náznak, že
strany chtěly mezi sebou upravit komplexně všechny právní vztahy nad rámec
daného řízení.
Podle dovolatelky ani jeden z účastníků v průběhu jednání dne 25. listopadu
2003 nenavrhl, aby pohledávka 203.000,- Kč byla v rámci soudního smíru
vypořádána, přičemž si obě strany byly vědomy toho, že o této pohledávce je
vedeno samostatné soudní řízení u stejného soudu pod sp. zn. 2 C 394/2003,
takže pokud by chtěly tuto pohledávku v rámci soudního smíru upravit,
nepochybně by tak učinily výslovně a současně by si sjednaly i způsob ukončení
tohoto řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího
soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z obsahového hlediska je dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem v otázce, zda projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci
rozsouzené, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení
o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto,
a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je
dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu
skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob
vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem
řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána
i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě
neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve
skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob
není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné
procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve
druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v
pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo
singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení
(shodně srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly
60/2001, 31/2002 a 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, v době
uzavření smíru nebyla pohledávka ve výši 203. 000,- Kč předmětem sporu ve věci
sp. zn. 4 C 100/96. Již v (později zrušeném) rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 26. dubna 2000, č. j. 4 C 1001/96 soud prvního stupně tuto pohledávku
žalobkyni nepřisoudil s poukazem na to, že již byla uhrazena převodem
pohledávky za F. Ch. s. r. o. L. Z protokolu o jednání dne 25. listopadu 2003
pak plyne, že žalobkyně při rozšíření žaloby, které podle svého vyjádření
učinila na základě znaleckého posudku Ing. P. (jenž stanovil náhradu za
znehodnocení staveb ve vyšší částce, než posudek předchozí), na částku
290.392,50 Kč vycházela z toho, že dosud bylo vydáno znehodnocení ve výši
95.960,- Kč a v pohledávce 203.000,- Kč a k náhradě proto zbývá 290.392,50 Kč.
Z toho lze porovnáním výše jejího nároku podle uvedeného znaleckého posudku s
částkou, o kterou rozšířila žalobu, dovodit, že o nárok na zaplacení částky
203.000,- Kč (která dosud nebyla předmětem sporu) žalobu nerozšířila. Částka
203.000,- Kč tedy nebyla předmětem řízení ve věci sp. zn. 4 C 100/96, což
ostatně odpovídá tomu, že byla předmětem řízení v projednávané věci, zahájené
na základě žaloby ze dne 9. dubna 2003.
To ovšem samo o sobě nebránilo tomu, aby byla i tato částka zahrnuta do
soudního smíru zavřeného mezi účastníky, když teorie je jednotná v tom, že smír
může svým rozsahem překročit předmět řízení (viz např. Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání.
Praha: C. H. Beck 2003, s. 331).
Pokud by se však měl soudní smír týkat i nároků, které nebyly předmětem řízení,
muselo by to z něj být jasně patrno. Tak tomu ale v projednávané věci není. V
soudem schváleném smíru (tak, jak je citován soudy nižších stupňů) se pouze
konstatuje, že se žalovaný zavazuje zaplatit žalobkyni částku 225.000,- Kč ve
splátkách ve výroku uvedených. Za této situace nelze než dovodit, že se soudní
smír týkal pouze nároku uplatněného v řízení, v jehož rámci byl smír uzavřen, a
na částku uplatněnou v tomto řízení se tedy nevztahoval. Na tom nemůže nic
změnit tvrzení zástupce žalovaného při jednání, že pohledávka 203.000,- Kč se
vrací zpět žalovanému, a to tím spíše, že, jak shora uvedeno, ohledně
povinnosti žalovaného tuto pohledávku uhradit již probíhal tento spor.
Protože závěr odvolacího soudu o tom, že o pohledávce, která je předmětem sporu
v projednávané věci, bylo již rozhodnuto soudním smírem, je nesprávný, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu
prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta první, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. května 2006
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu