29 Odo 13/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobkyně: Z.D., proti žalovanému: Mgr. P. P., o zaplacení 112.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 28/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.1.2000, čj. 15 Co 836/99-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.6.1999, čj. 60 C 28/99-32, zamítl žalobu na zaplacení částky 112.650,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18% od 23.7.1998 do zaplacení. Ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 14.600,-Kč
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl výše uvedeným rozsudkem pod výrokem I. v předmětné věci tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Výrokem II. zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 3.650,- Kč.
Odvolací soud vycházel z důkazů, které provedl soud prvního stupně a vyvodil z nich stejné právní závěry. Předmětem sporu byl nárok ze smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1.9.1993, uzavřené podle ust. § 652 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch.z.\") mezi žalobcem a žalovaným. Tuto smlouvu odvolací soud považoval za tzv. zdánlivý právní úkon, neboť vůle projevená účastníky ve smlouvě, nekorespondovala se skutečnou vůlí účastníků. Soud dospěl k závěru, že ani za předpokladu platnosti výše uvedené smlouvy by nebylo možno dovodit povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni žalovanou částku, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný uzavřel jakoukoli smlouvu se zájemci o výuku anglického jazyka jménem žalované. Naopak, důkazy svědčí tomu, že žalovaný uzavíral smlouvy svým jménem a na svůj účet.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu - (dále též jen „ o. s. ř.\").
Své dovolání žalobkyně podrobně odůvodňuje a navrhuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka nesprávně uplatňuje přípustnost a důvodnost svého dovolání, zjevně podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1995. Dovolatelka se taktéž mylně domnívá, že její dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno. V poučení (nikoli ve výroku) rozsudku odvolacího soudu se
pouze konstatuje, že dovolání je přípustné za předpokladu, že budou splněny podmínky ust. § 237 až § 239 o. s. ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejde - li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., je třeba, je - li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde - li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z vyjmenovaných případů v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil - v tam uvedeném znění - v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému potvrzujícímu výroku rozsudku připustil dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by připuštění dovolání bylo navrženo před vyhlášením tohoto jeho rozsudku.
Protože dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s ř. odmítl.
,
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. (per analogiam) tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyně procesně zavinila, že dovolání muselo být odmítnuto a žalobci podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. srpna 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu