29 Odo 130/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce R. Ř., proti žalované Ing. D. L., jako správkyni konkursní podstaty
úpadce B. N., zastoupené, advokátem, o vyloučení věci ze soupisu konkursní
podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 24 Cm 5/2002, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu
2003, č.j. 15 Cmo 164/2003-66, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu
2003, č.j. 15 Cmo
164/2003-66, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července
2003, č.j. 24 Cm 5/2002-46, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek ze
dne 16. července 2003, č.j. 24 Cm 5/2002-46, kterým Krajský soud v
Plzni zamítl žalobu na vyloučení pozemku č. parc. 234 -
vodní plochy, močálu - mokřadu, v k.ú. L., obec V., zapsaného u Katastrálního
úřadu v P. na LV 680 (dále jen „sporný pozemek“), ze soupisu konkursní podstaty
úpadce B. N., tak, že žalobě vyhověl. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované zaplatit náklady
řízení státu.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal rozsudek soudu
prvního stupně, zopakoval důkaz znaleckým posudkem Ing. A. K. a dospěl k závěru
od soudu prvního stupně odlišnému.
Odvolací soud zdůraznil, že skutečnost, že žalobce uzavřel kupní smlouvu o
převodu vlastnictví sporného pozemku s úpadcem a jeho manželkou v době šesti
měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce, sama o
sobě neznamená neúčinnost takového právního úkonu ve smyslu ustanovení § 15
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“), když i po podání návrhu na prohlášení konkursu může úpadce nakládat a
disponovat se svým majetkem a tato dispozice je omezena pouze v rozsahu
uvedeném v ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) - f) ZKV.
Ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. A. K. odvolací soud zjistil, že
sporný pozemek je veden v katastru nemovitostí jako parcela č. 234 - vodní
plocha, se způsobem využití jako zamokřená plocha. Znalec ocenění
pozemku provedl podle vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádí některá
ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých
zákonů (zákon o oceňování majetku) – dále je „vyhláška“, a to
ve znění platném ke dni uzavření kupní smlouvy, tj. k 27. lednu 2001. Vycházeje
z ustanovení § 27 dost. 7 vyhlášky a § 13 zákona o oceňování majetku, znalec
vyčíslil cenu pozemku částkou 1.940,- Kč, přičemž současně - vzhledem k soudem
prvního stupně uloženému znaleckému úkolu - určil i jeho tržní cenu (tj. cenu
obvyklou v místě a čase uzavření smlouvy) částkou 5.550,- Kč.
Na základě takto doplněného dokazování a jeho zhodnocení společně s dalšími
důkazy v řízení provedenými, dospěl odvolací soud k závěru, že cena dohodnutá v
kupní smlouvě ze dne 27. ledna 2001 není cenou nápadně nevýhodnou ve smyslu
ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV již proto, že takto stanovená cena je v
souladu s právními předpisy upravujícími oceňování majetku. V této souvislosti
odkázal na ustanovení § 2 a § 13 zákona o oceňování majetku a zdůraznil, že
pozemky vodních nádržích, vodních toků a jiných pozemků se oceňují cenami
stanovenými vyhláškou a při jejich ocenění tak nelze použít ceny obvyklé.
Jelikož cena určená podle ustanovení § 27 odst. 7 vyhlášky činí 1.940,- Kč, je
cena dohodnutá v kupní smlouvě částkou 2.000,- Kč v souladu s právními předpisy
upravujícími oceňování „sporného pozemku“, pročež nelze dovozovat, že jde o
„smlouvu“ uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek, které by
měly za následek její neúčinnost ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 pím. c) ZKV.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že
odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV, jakož i
„oceňovací předpis“ (rozuměj „vyhlášku“).
Dovolatelka akcentuje, že cena stanovená vyhláškou ničeho nevypovídá „o
skutečně možné dosažené ceně“, když zvlášť nevýhodné podmínky je nutno
vztahovat k ceně, kterou je možno dosáhnout na skutečném trhu, a
nikoli k ceně dle vyhlášky. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl k
tržní ceně pozemku vyčíslené znalcem částkou 5.550,- Kč.
Požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i
důvodné.
Přestože dovolatelka, pokud jde o dovolací důvody, výslovně neodkazuje na žádné
ustanovení občanského soudního řádu, z obsahu uplatněných dovolacích námitek je
zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím
soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle
kterých:
1) žalobce nabyl vlastnictví ke spornému pozemku kupní smlouvou uzavřenou s
úpadcem a B. N. 27. ledna 2001, a to za dohodnutou cenu 2.000,- Kč;
2) na základě této kupní smlouvy provedl příslušný katastrální úřad
zápis vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí 6. dubna 2001,
s právními účinky vkladu k 7. březnu 2001;
3) návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce byl podán 12. května
1999 a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října
2001, č.j. 20 K 32/99-37, byl na majetek B. N. prohlášen konkurs a správkyní
konkursní podstaty byla ustavena Ing. D. L., která spornou nemovitost zapsala
do soupisu konkursní podstaty úpadce;
4) usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2002, č.j. 20 K 32/99-53,
byl žalobce vyzván k podání vylučovací žaloby, a to do třiceti dní od doručení
usnesení, k němuž došlo 26. února 2002;
5) žaloba na vyloučení nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty úpadce byla
žalobcem podána 15. března 2002;
6) znaleckým posudkem vypracovaným Ing. A. K. byla určena cena sporné
nemovitosti ve smyslu ustanovení § 13 zákona o oceňování majetku a § 27 odst.
7 vyhlášky částkou 1.940,- Kč, jakož i cena obvyklá v místě a čase uzavření
smlouvy částkou 5.550,- Kč.
Jelikož konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen 26. října 2001, založil
Nejvyšší soud své další závěry především na výkladu ustanovení zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.
prosince 2002, tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994
Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č.
12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000
Sb., č. 370/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., a č.
120/2001 Sb.
Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu
majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku
pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději
posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který
konkurs prohlásil;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 věta první ZKV);
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.),
trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v
mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc
neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena,
nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do
soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998 a 67/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 185).
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených
podmínek, konkrétně, že věc neměla být do soupisu zařazena, když o splnění
zbývajících podmínek účastníci řízení ani soudy nižších stupňů pochybnosti
neměly.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV, jestliže byl prohlášen konkurs,
jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních
šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení
konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí
věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně
nebo za nápadně nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým
k obvyklým příležitostem. Plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhrada za ně
musí být vydáno do podstaty; domáhat se toho může správce i kterýkoli z
konkursních věřitelů (odstavec 2).
Zákon o oceňování majetku upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných
majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a služeb pro účely stanovené zvláštními
předpisy (§ 1 odst. 1 věta první). Zákon se nevztahuje na sjednávání cen a
neplatí pro oceňování přírodních zdrojů kromě lesů (§ 1 odst. 2). Majetek a
služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob
oceňování (§ 2 odst. 1 věta první). Pozemky vodních nádrží, vodních toků a jiné
pozemky se oceňují cenami stanovenými vyhláškou (§ 13).
Způsob výpočtu ceny velkých a malých vodních nádrží, ostatních vodních
nádrží a ostatních vodních ploch, jakož i ceny rybníků určuje
ustanovení § 27 vyhlášky.
Odvolací soud vybudoval své právní posouzení věci na závěru, že cena dohodnutá
v kupní smlouvě ze dne 27. ledna 2001 je v souladu s cenou určenou podle
ustanovení § 27 odst. 7 vyhlášky, ve spojení s ustanovením § 13 zákona o
oceňování majetku, v důsledku čehož nelze dovozovat, že by k převodu majetku
došlo za nápadně nevýhodných podmínek, které mají za následek neúčinnost kupní
smlouvy podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV, jakož i na tom, že „k
ocenění“ nelze použít ceny obvyklé podle ustanovení § 2 zákona o
oceňování majetku.
Pojem nápadně nevýhodné podmínky je soudní praxí vykládán jednotně
potud, že na to, zda o nápadně nevýhodné podmínky jde či nikoli, je
nutno usuzovat vždy konkrétně, podle okolností daného případu, s tím, že
nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu a nemohou
spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. U úplatných smluv jde především
o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných
plnění (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 36/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V případě kupní smlouvy, v níž byla kupní cena
dohodnuta na základě cenových předpisů platných k datu
jejího uzavření, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či
neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho
na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno
posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a vždy musí znamenat
konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 91/2000,
uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
číslo sešitu 19, ročník 2000, pod číslem 24).
Výše uvedené závěry se uplatní i v této věci, přičemž při posuzování
(ne)existence nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1
písm. c) ZKV, pokud jde o výši ceny sjednané kupní smlouvou, je nezbytné mít na
zřeteli především účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je
uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§ 1 odst. 1 ZKV),
jakož i cíl konkursu, jímž je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z
majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto
zákonem (§ 2 odst. 3 ZKV).
Otázku nápadně nevýhodných podmínek při převodu věci z majetku dlužníka na jiné
osoby, je tak nutno poměřovat nikoli z hlediska srovnání sjednané kupní ceny s
cenou určenou podle předpisů o oceňování majetku, nýbrž s cenou obvyklou, tj.
cenou dosažitelnou při prodeji stejného nebo obdobného majetku za stejných nebo
obdobných podmínek v daném místě a čase.
Argumentace odvolacího soudu založená na výkladu ustanovení § 2 odst. 1 věty
první a ustanovení § 13 zákona o oceňování majetku pak nemůže obstát již proto,
že předmětem posouzení je v daném případě výše sjednané ceny za prodej
nemovitosti, přičemž zákon o oceňování majetku se na sjednávání cen
nevztahuje (srov. jeho § 1 odst. 2, jakož i rozlišení cen obsažené v § 1 odst.
2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách).
Samotná skutečnost, že zákon o oceňování majetku pro účely stanovené zvláštními
předpisy (a nikoli pro sjednávání cen za účelem prodeje) upravuje, ve spojení s
ustanovením § 13 vyhlášky, způsob oceňování pozemků vodních nádrží, vodních
toků a jiných pozemků, ještě neznamená, že podle tohoto zákona určená a
účastníky sjednaná kupní cena by nemohla být, v porovnání s cenou obvyklou,
nápadně nevýhodnou.
Na výše uvedeném závěru není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že ocenění
majetku sepsaného správcem konkursní podstaty se provádí podle zvláštního
předpisu (§ 18 odst. 5 věta druhá ZKV), jímž je zákon o
oceňování majetku.
Vybudoval-li odvolací soud své závěry na úvaze opačné, je jeho právní posouzení
věci nesprávné a dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je postiženo i řízení v této věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně učinil rozsáhlá skutková
zjištění ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 20 K 32/99 (viz
odůvodnění jeho rozsudku a v něm uvedená zjištění týkající se data podání
návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce a
rozhodnutí o něm, zahrnutí sporného pozemku do soupisu podstaty, výzvy k podání
vylučovací žaloby a jejího doručení žalobcům), aniž v souladu s ustanovením §
129 odst. 1 o. s. ř. provedl důkaz příslušnými listinami (v tomto spise
obsaženými), tj., aniž tyto listiny nebo jejich části při jednání přečetl nebo
sdělil jejich obsah (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Povinností odvolacího soudu pak bylo k existenci shora uvedené vady
přihlédnout (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.), a pokud tak neučinil,
zatížil i odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu