29 Odo 130/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně V. a k. N., a. s., proti žalované České republice – Ministerstvu financí, o zaplacení částky 60.516,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn 26 C 153/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2004, č. j. 35 Co 350/2004-95, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
a o náhradě nákladů bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Předmětem řízení je nárok na zaplacení vodného a stočného za období od dubna 1997 do dubna 2002, vztahující se k nemovitosti v H., kat. území Z.
Soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí ministra zemědělství České republiky č. 559/1993 ze dne 15. 3. 1993, kterým byla převedena část státního podniku P. H. K. na žalovaného na základě privatizačního projektu č. 2835, schváleného rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a privatizaci České republiky ze dne 4. 12. 1992, č. j. 130/342/1992, v hodnotě 998 000,- Kč. Na tuto část majetku, týkající se sodovkárny Z., uzavřel žalovaný dne 1. 1. 1995 dohodu o vydání a převodu majetku - domu č.p.225 se stav. parc. č. 234 a zahradou parc. č. 1122/2 zapsané na listu vlastnictví č. 2682 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu v N. Tuto dohodu považoval soud za neplatný právní úkon, ztotožnil se v tomto směru s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 1999, č. j. 21 Cdo 7/99-359 a dospěl k závěru, že žalovaný je vlastníkem privatizovaného majetku ve smyslu § 11 odst. 2 zák.č. 92/1991 Sb., je v předmětném sporu pasivně legitimován a je povinen platit vodné a stočné.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání žalovaného rozsudkem uvedeným v záhlaví mezitímní rozsudek potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, č. j. 21 Cdo 2077/2001-259 (toto rozhodnutí bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 57), ze kterého převzal závěr, že předmětná dohoda o vydání a převodu majetku je neplatná. Uvedl, že žalovaný se neřídil privatizačním projektem, znárodněnou nemovitost sice vydal restituentkám, ale zbývající část majetku jim v rozporu s privatizačním projektem neprodal, ale bezúplatně ji na ně převedl („nulová kupní cena“ je pojmově vyloučena), když nevycházel z účetní hodnoty privatizovaného majetku aktualizované ke dni 31. 12. 1994. Předmětná dohoda proto odporuje ustanovení § 20 zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poukázal dále na to, že i když jde o názor vyslovený Nejvyšším soudem v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 7/99, nikoliv ve výroku, nelze přehlédnout, že jde o rozhodnutí, které bylo publikováno pod číslem 32/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, takže není důvodu na tomto závěru ničeho měnit a odvolací soud z něj vychází. Uzavřel, že i když Nejvyšší soud spatřuje rozpor se zákonem v nulové kupní ceně privatizovaného majetku, je zřejmé, že jeho závěr se týká celé dohody, neboť majetek uvedený v této dohodě se týkal celé privatizované jednotky, a to sodovkárny Z. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že je-li předmětná dohoda neplatná, žalovaný má práva a povinnosti vlastníka, tudíž i povinnost platit úhradu za dodávku vody a odvádění odpadních vod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se zřetelem k odstavci 2 písm. a) a odst. 3 citovaného ustanovení pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Zásadní právní význam vymezil otázkou, zda dohoda o vydání a převodu majetku podle § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění a § 47 zák. č. 92/1991 Sb., v platném znění, je negotiorum mixta a zda ve svém základu obsahuje dvě samostatné dohody, a to dohodu o převodu nemovitosti v k. ú. Z. podle restitučního zákona a dohodu o převodu nemovitosti v k. ú. D. podle privatizačního zákona a zda některá z těchto částí může být shledána neplatnou. Vyslovil názor, že tato otázka má důležitý význam z obecného hlediska pro všechny obdobné případy.
Dovolatel dovozuje, že odvolací soud stejně jako nalézací soud řešil označenou otázku s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a nevypořádal se s námitkami žalovaného, opírajícími se o ustálenou judikaturu ohledně řešení předběžných otázek, nevzal také v úvahu skutečnost, že to byly oprávněné, které usilovaly o zachování platnosti předmětné dohody ve vztahu k nemovitostem ve Z.
Na závěr dovolatel shrnuje, že oba soudy nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace žalovaného a navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterého se dovolatel dovolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Tuto otázku řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem stává se dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudců vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, která je v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud neshledává.
V předmětném případě bylo rozhodným právní posouzení otázky, zda dohoda o vydání majetku (tj. o bezúplatném vydání věci), uzavřená mezi Fondem národního majetku a restituentkami I. L. a N. K. dne 1. 1. 1995, a dohoda o převodu majetku mezi týmiž účastníky za „nulovou kupní cenu“ vedle sebe obstojí samostatně a jako platné (první podle restitučních předpisů – zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozhodném znění, a druhá podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby,v rozhodném znění, tzv. zákon „o velké privatizaci“), a to se zřetelem k tomu, že dohoda o převodu (prodeji) majetku byla sjednána s „nulovou kupní cenou“.
Oběma soudům – prvního stupně a odvolacímu – nelze vytknout pochybení, pokud hodnotily smlouvu o převodu (prodeji) jako neplatnou pro absenci ujednání o ceně, což je u tohoto typu smlouvy pojmově vyloučeno, a pokud posoudily v důsledku toho smlouvu jako celek neplatnou proto, že obě dohody – zahrnuté v jedné smlouvě – nelze od sebe oddělit. Obě dohody byly součástí jedné smlouvy a vydání majetku (věcí) podle restitučních předpisů mělo úzkou vazbu na převod (prodej) majetku podle privatizačních předpisů, takže neplatnost jedné dohody způsobila i neplatnost druhé dohody.
Řešení právní souvislosti neplatnosti obou dohod však není právní otázkou zásadního významu, neboť postrádá judikatorní přesah, když se váže pouze na konkrétní skutkové okolnosti daného případu. V tomto směru také oba soudy správně odkázaly na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, č. j. 21 Cdo 2077/2001-259, které se na tento konkrétní případ vztahuje a v němž byla neplatnost předmětné smlouvy rovněž dovozena.
V předmětném případě nejde o rozhodnutí či otázku zásadního právního významu a nelze ani usoudit, že rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud proto dovolání – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu