29 Odo 1308/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa
Cilečka v právní věci žalobce J. Š., narozeného, bytem v , zastoupeného JUDr.
Z. H., advokátem, se sídlem v , proti žalovanému B. d., V. č., se sídlem v , o
neplatnost rozhodnutí členské schůze, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 9 Cm 319/97, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 11. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 261/2003-176, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2003, č. j. 9 Cm 319/97-125,
jímž tento soud zamítl „návrh na vydání rozhodnutí, kterým soud vysloví
neplatnost usnesení členské schůze konané dne 12. listopadu 1997
obsaženého v písemnosti ze dne 13. listopadu 1997 o vyloučení žalobce pana J.
Š. z B. d., V. č. , podle článku stanov družstva“ (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i
jeho závěr o nedůvodnosti návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské
schůze B. d., V. č. (dále jen „družstvo“) konané dne 12. listopadu 1997 (dále
jen „členská schůze“). Zdůraznil, že členská schůze byla svolána v souladu se
stanovami písemnou pozvánkou s uvedením programu, do kterého bylo jako bod č.
zařazeno vyloučení žalobce. Pozvánka byla žalobci doručena. Členské schůze se
zúčastnilo 14 členů, schůze byla podle článku stanov schopná se usnášet a pro
vyloučení žalobce hlasovali všichni přítomní. S odkazem na ustanovení § 231
odst. 3 obchodního zákoníku v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“) a článek
stanov dále uvedl, že rozhodnutí o vyloučení člena z družstva patřilo do
působnosti členské schůze, a byly naplněny i důvody pro vyloučení navrhovatele
z družstva.
Odvolací soud dále uvedl, že podle ustanovení § 231 odst. 3 obch. zák.
může být člen vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské
povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Tomuto
ustanovení odpovídá článek stanov, podle něhož může být člen vyloučen, jestliže
porušuje členské povinnosti, nebo se pokusil nezákonně manipulovat s majetkem
družstva (užívaným bytem, nebytovými prostorami) nebo byl-li pravomocně
odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný proti družstvu nebo členům družstva.
Ze zápisu z členské schůze - pokračoval odvolací soud - vyplývá, že oba důvody,
pro které byl žalobce vyloučen, tj. jednání směřující k ovládnutí družstva
prostřednictvím vstupu společnosti DIONE, spol. s r. o. a jednání při výměně
bytů včetně následně prováděných stavebních úprav bytu v rozporu se stanovami,
lze podřadit pod důvod uvedený v článku VI. stanov, tedy že žalobce se pokusil
o nezákonnou manipulaci s majetkem družstva. Přitom každý z těchto důvodů by
mohl být samostatným důvodem pro vyloučení. Žalobce byl o vyloučení a jeho
důvodech vyrozuměn přípisem ze dne 13. listopadu 1997. V zápise z členské
schůze uvedený třetí důvod vyloučení - neúčast na konaných
členských schůzích - považoval za nadbytečný s tím, že jeho
uvedení nemá vliv na platnost rozhodnutí o vyloučení. Odvolací soud uzavřel, že
podmínky pro vyloučení byly splněny, a napadené usnesení členské schůze není v
rozporu s právními předpisy ani stanovami družstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř, jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního
posouzení věci.
Dovolatel namítá, že odvolací soud sice uvedl, že vychází ze skutkového stavu,
jak byl zjištěn soudem prvního stupně, v odůvodnění svého rozhodnutí však
cituje jen některá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a další zcela
pomíjí. Má za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem, založené jen na
některých skutkových zjištěních, nemůže obstát. Dovolatel se obsáhle zabývá
úpravou postupu svolání členské schůze a její schopnosti se usnášet ve
stanovách a souladem skutečného průběhu svolání a hlasování členské schůze
družstva s touto úpravou v dané věci.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávné zhodnocení důvodů, pro které byl vyloučen z
družstva, a namítá, že odvolací soud nerozlišil, že se vytýkaného jednání
dopustil jako předseda družstva, a nikoliv jako jeho řadový člen. Nadále trvá
na námitce, že jednání, pro které byl vyloučen, nebylo nezákonnou manipulací s
majetkem družstva, jak o tom podle jeho názoru svědčí i rozsudek Městského
soudu v Brně sp. zn. 4 T 166/98, jímž byl shledán vinným tím, že uvedl
nepravdivé údaje v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku, tedy trestným
činem dle § 125 odst. 2 trestního zákona, a nikoliv např. trestným činem
porušování povinností při správě cizího majetku, což by nasvědčovalo tomu, že k
nezákonné manipulaci s majetkem družstva došlo.
Dovolatel dále namítá, že ani druhý z důvodů vyloučení - provedení výměny bytů
bez souhlasu družstva - nebyl dán, neboť jako předseda družstva byl oprávněn
podle článku XI. stanov dát souhlas za družstvo.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Družstvo považuje dovolání žalobce za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (usnesení soudu prvního stupně bylo prvním
rozhodnutím ve věci) a oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že
řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo
jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska
právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího
soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam
nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,
sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník
2006, pod číslem 130).
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. jsou tak bez významu námitky, jimiž dovolatel polemizuje se skutkovými
závěry, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, namítaje, že nepřihlédl
ke všem zjištěným skutečnostem. Z obsahového hlediska tak namítá, že odvolací
soud vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu. Této námitce je však
vyhrazen dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
který dovolatel u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici.
Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadáno
posouzení ujednání ve stanovách (k němuž dovolatel předkládá svou verzi
výkladu, ať už jde o postup při svolávání členské schůze, schopnost členské
schůze se usnášet, hlasování na členské schůzi, orgán oprávněný rozhodnout o
vyloučení člena z družstva a orgán oprávněný rozhodnout o schválení výměny
bytů) a závěr, že jednání, jehož se žalobce dopustil, a
pro které byl vyloučen z družstva, není jednáním, za něž by podle stanov mohl
být vyloučen. Jde o posouzení konkrétních ujednání a jednání, které je významné
jen pro projednávanou věc, nikoliv z hlediska rozhodovací činnosti soudů.
Žalobce neformuluje žádnou právní otázku, natož pak otázku, která by měla
zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalovaný byl ve sporu „zastoupen“ svým místopředsedou, tedy osobou,
která je podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. oprávněna jeho jménem
jednat v občanském soudním řízení přímo. Osoba oprávněná jednat jménem
právnické osoby jako její statutární orgán, nemůže být současně zmocněncem této
právnické osoby, a z toho důvodu jí nemůže ani vzniknout právo na odměnu
advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 140).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu