29 Odo 1314/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně M. F., zastoupené JUDr. S. K., advokátem, proti žalovanému
S.b.d. N. d., zastoupenému JUDr. Z. M., advokátkou, o neplatnost rozhodnutí
shromáždění delegátů, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 33 Cm 67/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 14 Cmo 143/2005-129, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 14 Cmo
143/2005-129, se v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení,
zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 17. února 2003, č. j. 33 Cm 67/2000-59, ve výroku ve věci samé
tak, že určil, že rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů žalovaného ze dne
12. června 1996 o vyloučení žalobkyně ze žalovaného družstva je neplatné,
potvrdil jej ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že žalobkyně je členkou
žalovaného družstva, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. ledna 2005, č. j. 29 Odo 428/2004-103, kterým byl zrušen předchozí
rozsudek odvolacího soudu v této věci a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že představenstvo S. b.d. N.d. (dále
jen „družstvo“) rozhodlo 7. března 1994 o vyloučení žalobkyně podle článku 60
odst. 1 písm. a) stanov družstva, neboť přes výstrahu nezaplatila dlužné částky
za užívání bytu a služby. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí bylo
zamítnuto náhradním shromážděním delegátů konaným 30. května 1994. Krajský
obchodní soud v Praze rozsudkem z 28. června 1999, č. j. 17 Cm 344/1995-68,
určil, že rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů je neplatné. Rozsudek
nabyl právní moci 8. září 1999. Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o vyloučení
bylo znovu projednáno shromážděním delegátů konaným 12. června 1996 (dále jen
„shromáždění delegátů“) a opět bylo zamítnuto. Rozhodnutí bylo žalobkyni
oznámeno dopisem ze 17. května 1999. V dopise z 9. září 1999 družstvo sdělilo
žalobkyni, že s ohledem na úhradu dlužného nájemného bude dnem nabytí právní
moci uvedeného rozsudku považována za řádného člena družstva. Následujícím
dopisem z 22. listopadu 1999 sdělilo žalobkyni, že rozhodnutím shromáždění
delegátů bylo její odvolání zamítnuto a její členství v družstvu tak zaniklo
11. března 1994.
Odvolací soud dovodil, že „v zásadě přípustný postup“ byl družstvem
realizován způsobem odporujícím dobrým mravům, protože k opětovnému rozhodnutí
shromáždění delegátů o odvolání proti rozhodnutí o vyloučení došlo až po dvou
letech od prvního rozhodnutí shromáždění delegátů a po více než dvaceti šesti
měsících od rozhodnutí představenstva o vyloučení. Zdůraznil, že obchodní
zákoník (v rozhodném znění) ani stanovy žalovaného (jak z nich odvolací soud
zjistil) nestanovily lhůtu, v níž má shromáždění delegátů o odvolání člena
proti rozhodnutí představenstva o vyloučení rozhodnout. Lhůta delší než dva
roky je však zjevně neúnosná. Rozhodnutí shromáždění delegátů bylo žalobkyni
doručeno až dopisem z 19. (správně 17.) května 1999, tedy zhruba po třech
letech. I když zákonem ani stanovami družstva není lhůta pro doručení
rozhodnutí o odvolání upravena, není pochyb o tom - pokračoval odvolací soud -
že přijatelná mohla být lhůta v řádech několika měsíců, nikoliv několika let.
Jednáním žalovaného bylo žalobkyni znemožněno proti druhému rozhodnutí
shromáždění delegátů se účinně bránit u soudu již v době, kdy probíhalo první
soudní řízení o „témže“ vyloučení. Nejistota žalobkyně ohledně jejího postavení
vůči družstvu tak byla o několik let prodloužena, aniž by jednání družstva bylo
opodstatněno.
Odvolací soud uzavřel, že postup žalovaného při vyloučení žalobkyně
z družstva odporuje dobrým mravům a napadené rozhodnutí shromáždění delegátů je
tak neplatné pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, podal
žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel namítá, že žalobkyně byla o novém projednání odvolání shromážděním
delegátů informována ještě v průběhu řízení vedeného u Krajského obchodního
soudu v Praze pod sp. zn. 17 Cm 344/95, jak o tom svědčí rozsudek v této věci
zmiňující se o novém projednání odvolání žalobkyně shromážděním delegátů.
Písemně pak byla žalobkyně o rozhodnutí shromáždění delegátů informována
dopisem ze 17. května 1999. Žádný právní předpis neukládá družstvu, v jakém
časovém úseku musí písemně vyrozumět člena o výsledku hlasování shromáždění
delegátů. Tvrzení odvolacího soudu, že družstvo svým postupem znemožnilo
žalobkyni bránit se již v prvním soudním řízení je irelevantní, když předmět
řízení byl vymezen žalobou, a tu žalobkyně nezměnila. Žalovaný tak nijak
nezkrátil žalobkyni na jejích právech bránit se u soudu i proti druhému
rozhodnutí shromáždění delegátů.
Dovolatel podotýká, že odvolací soud prováděl sám dokazování a zjistil, že ke
dni 7. března 1994 žalobkyně dlužila družstvu částku 9.261,- Kč, a byla
několikrát upomínána o zaplacení. Za nepravdivé označuje tvrzení odvolacího
soudu, že by žalobkyně namítala, že postup družstva byl v rozporu s dobrými
mravy. Tuto námitku vznesla ve svém posledním vyjádření.
Dovolatel zdůrazňuje, že žalobkyně byla z družstva vyloučena v souladu s
právem, a žalovaný neučinil nic, co by bylo v rozporu s právem nebo stanovami,
a nikterak svého práva nezneužil. Trvá na tom, že porušení práva má své
následky i po uplynutí delší doby. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v jeho měnící části zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k
dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu
zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že „v zásadě přípustný“ postup
při vyloučení žalobkyně z družstva byl realizován způsobem odporujícím dobrým
mravům, a proto je rozhodnutí o vyloučení neplatné. Přitom důvodem rozporu
jednání s dobrými mravy byla podle názoru odvolacího soudu doba, která uplynula
od rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení žalobkyně do rozhodnutí
shromáždění delegátů o jejím odvolání, a doba do oznámení výsledku rozhodnutí
shromáždění delegátů žalobkyni.
Tento závěr odvolací soud učinil, aniž se zabýval posouzením, zda byly dány
důvody pro vyloučení žalobkyně z družstva a zda postup žalovaného při
rozhodnutí o vyloučení byl v souladu se zákonem a stanovami. Odvolací soud
pominul, že posouzení, zda výkon práva je podle ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. v rozporu s dobrými mravy, soudu přísluší až poté, kdy je zjištěno, že šlo
o jednání či chování v souladu se zákonem, mající následky, jež zákon s
jednáním spojuje, jsou tu však okolnosti, pro které je výkon práva rozporný s
dobrými mravy. Sama skutečnost, že shromáždění delegátů projednalo a rozhodlo o
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí představenstva o vyloučení za dva roky a že
žalobkyně se o rozhodnutí shromáždění delegátů dozvěděla za další 3 roky,
nemůže být významná pro posouzení, zda byla platně vyloučena.
Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo v rovině právního posouzení
věci, Nejvyšší soud se již nezabýval dalšími dovolacími námitkami, a aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d ost. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu