Nejvyšší soud Usnesení občanské

29 Odo 1357/2004

ze dne 2006-05-18
ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1357.2004.1

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1357/2004-69

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci

žalobkyně O. spol. s r. o., proti žalovaným 1) K., v. o. s., jako správkyni

konkursní podstaty úpadkyně I. c. l. a 2) Č. k. ., o určení pravosti

pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 58 CmI 18/2002, o

dovolání Č. o. b., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července

2004, č. j. 4 Cmo 99/2003-49, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2004, č. j. 4 Cmo

99/2003-49, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Usnesením ze dne 23. července 2004, č. j. 4 Cmo 99/2003-49, Vrchní soud v Praze

v řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.

července 2002, č. j. 58 CmI 18/2002-22, rozhodl, že se zamítá návrh druhé

žalované (Československé obchodní banky, a. s. - dále též jen „banka“) na vstup

právního nástupce na její straně dle § 107a občanského soudního řádu (dále též

jen „o. s. ř.“). Odvolací soud - cituje ustanovení § 107a o. s. ř. - uzavřel,

že návrh podle tohoto ustanovení může podat jen žalobce a bance jako žalované

toto právo nepřísluší. O případ podle § 107 o. s. ř. pak nejde.

Proti usnesení odvolacího soudu podala banka včasné dovolání, namítajíc, že je

dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka

uvádí, že skutkově obdobnou situací se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze

dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003 (jde o usnesení uveřejněné pod

číslem 82/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R

82/2004“), přičemž usnesení odvolacího soudu je s označeným rozhodnutím v

rozporu. Na základě závěrů formulovaných v R 82/2004 dovolatelka zdůrazňuje, že

je-li v konkursním řízení vydáno rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §

107a o. s. ř. (a to i ohledně žalovaného v incidenčním sporu), vezme soud v

incidenčním sporu tuto skutečnost pouze na vědomí, případně o tom může vydat

usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. Konkursní soud ve věci konkursu

úpadkyně I. c. l. (které se týká tento incidenční spor o určení pravosti

pohledávky) přitom usnesením ze dne 19. září 2002, č. j. 39 K 5/2001-322 (které

nabylo právní moci 11. října 2002), vydaným podle § 66a odst. 1 zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též

jen „ZKV“) a § 107a odst. 2 o. s. ř. již vyhověl návrhu na vstup nového

účastníka (Č. k. a.) do konkursního řízení. Podle dovolatelky měl proto

odvolací soud buď vzít vstup České konsolidační agentury do řízení na místo

banky pouze na vědomí a nadále jednat pouze s Č. k. a. nebo vydat o vstupu Č.

k. a. do řízení namísto banky usnesení, kterým se upravuje vedení řízení.

Žalobkyně ve vyjádření žádný konkrétní návrh o způsobu, jímž má dovolací soud s

dovoláním naložit nečiní, uvádějíc, že návrh podle § 107a o. s. ř. hodlá podat

sama a že akceptuje námitky dovolatelky týkající se odvozenosti sporu od

konkursního řízení.

Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení

řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo

přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve,

než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti

vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech

uvedených v § 107 o. s. ř. (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže

se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci

1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas

žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní

účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §

107 odst. 4 o. s. ř. platí obdobně (odstavec 3).

Jak správně poznamenává dovolatelka (jejíž argumentaci potud akceptuje i

žalobkyně), v R 82/2004 (na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud

formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž ve sporech vyvolaných konkursem (mezi

něž patří i tento spor o určení pravosti pohledávky) soud usnesení podle § 107a

o. s. ř. nevydává.

Závěr Nejvyššího soudu, podle kterého s osobou, které žalující konkursní

věřitel v průběhu takového sporu postoupil pohledávku, o jejíž pravost jde,

soud bez dalšího jedná jako s novým žalobcem ode dne, kdy nabude právní moci

usnesení, jímž soud v konkursním řízení ve smyslu § 107a o. s. ř. připustil,

aby se tato osoba stala účastníkem konkursního řízení namísto žalujícího

konkursního věřitele, pak obdobně platí (jak opět správně vystihla dovolatelka)

i tehdy, jde-li o změnu v osobě popírajícího konkursního věřitele na straně

žalované. Ode dne, kdy nabude právní moci usnesení, jímž soud v konkursním

řízení ve smyslu § 107a o. s. ř. (ve spojení s § 66a odst. 1 ZKV) připustil,

aby se osoba, které konkursní věřitel postoupil pohledávku, kterou uplatňuje v

konkursním řízení, stala účastníkem konkursního řízení (novým konkursním

věřitelem) namísto dosavadního konkursního věřitele, soud ve sporu vyvolaném

konkursem s touto osobou bez dalšího jedná jako s novým žalovaným namísto

původního konkursního věřitele (původního žalovaného).

Na druhé straně nelze přehlédnout, že podání dovolatelky došlé soudu 14. října

2002 (č. l. 24-26), jež se opíralo o výše citované a k podání v příloze

připojené pravomocné usnesení konkursního soudu z 19. září 2002, mělo podobu

procesního návrhu na vydání rozhodnutí a odvolací soud byl povinen o něm

rozhodnout. Kdyby toto podání vskutku bylo (jen) návrhem na vydání rozhodnutí

podle § 107a o. s. ř., pak by dovolání nebylo důvodné, jelikož napadené

usnesení, by odvolacímu soudu nepřekáželo v postupu podle závěrů obsažených v R

82/2004 a bylo věcí dovolatelky, že se domáhala vydání rozhodnutí, jež vůbec

nepřicházelo v úvahu.

Důvod, pro který Nejvyšší soud přistoupil (ve vazbě na argumentaci obsaženou v

R 82/2004) ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, pak tkví především v

tom, že odvolací soud formuloval zamítavý výrok napadeného usnesení způsobem,

jímž vyvolal nejistotu o tom, zda vskutku rozhodl o podání dovolatelky ze 14.

října 2002. Zde má Nejvyšší soud na mysli skutečnost, že odvolací soud zahrnul

do výroku (z hlediska ustálených zvyklostí zbytečně a nevhodně) i právní

kvalifikaci dovolatelčina podání jako podání dle § 107a o. s. ř. Z obsahu

podání se ovšem podává, že dovolatelka si naopak již v době, kdy je činila,

byla vědoma toho, že postup dle § 107a o. s. ř. náleží toliko žalobkyni a

právně toto podání kvalifikovala jako návrh dle § 107 o. s. ř.

Nelze rovněž pominout, že odvolací soud si při vydání usnesení zjevně nebyl

vědom účinků usnesení z 19. září 2002. Jinak by totiž nemohl ve výroku i v

záhlaví usnesení z 23. července 2004 označit dovolatelku jako druhou žalovanou;

ta ve shodě s R 82/2004 o postavení druhé žalované bez dalšího přišla dnem

právní moci usnesení z 19. září 2002 (tj. 11. října 2002) a na její místo na

základě tohoto usnesení bez dalšího nastoupila Česká konsolidační agentura.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ze všech výše uvedených příčin

správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první

o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

I s přihlédnutím k procesnímu postoji dovolatelky obsaženému v dovolání a k

faktu, že dovolatelka již od 11. října 2002 není účastnicí řízení, je žádoucí,

aby odvolací soud v další fázi řízení dotazem na dovolatelku prověřil, co

podáním ze 14. října 2002 sleduje a postavil tak najisto, zda je zde vskutku

podání, s nímž je nutno (přesto, že dovolatelka sdílí závěry obsažené v R

82/2004) nakládat jako s návrhem na vydání rozhodnutí podle § 107 nebo § 107a

o. s. ř. Uvedené však ničeho nemění na závěru, že na základě usnesení

konkursního soudu z 19. září 2002 se účastnicí řízení namísto dovolatelky již

stala Česká konsolidační agentura.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu