29 Odo 1395/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované P. K.,
zastoupené Ing. Ch. Š., o zaplacení částky 54.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 26 C 278/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v P. ze dne 11. května 2005, č. j. 12 Co 52/2005-125,
Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 11. května 2005, č. j. 12 Co 52/2005-125 a
rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 26 C
278/2002-104, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004 zamítl Obvodní soud pro
P. žalobu, kterou se žalobce (V. Š.) domáhal po žalované (P. K., původně druhé
žalované) zaplacení částky 54.000,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 20. ledna
2002 do zaplacení (jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat
návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společností A. s. r. o.,
identifikační číslo 25116126 - dále též jen „společnost“), s tím, aby jmenovaná
byla k zaplacení zavázána společně a nerozdílně se společností, která byla k
úhradě téže částky zavázána - jako původně první žalovaná - pravomocným
rozsudkem téhož soudu ze dne 18. července 2003, č j. 26 C 278/2002-35.
K odvolání žalobce Městský soud v P. rovněž ve výroku označeným rozsudkem ze
dne 11. května 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že odpovědnost za škodu
způsobenou nesplněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu je
odpovědností občanskoprávního typu založenou na principu zavinění (§ 420 odst.
1 a 3 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“). Mezi předpoklady pro
vznik odpovědnosti povinné osoby za škodu způsobenou věřitelům pak podle soudu
patří: 1/ porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, 2/ způsobená
škoda, 3/ příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat návrh na
prohlášení konkursu a škodou a 4/ zavinění, které je presumováno.
Z účelu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
vymezeného jeho ustanovením § 1 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 (o cíli
konkursu), odvolací soud dovodil, že škodou, jež může být věřitelům způsobena
tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát, se dle §
3 odst. 2 věty druhé ZKV rozumí rozdíl mezi tím, jaké mohlo být uspokojení
pohledávky věřitele, kdyby byl návrh na konkurs podán včas, a tím, jaké bylo
reálné uspokojení pohledávky věřitele při konkursu.
Podle odvolacího soudu právní teorie na vysvětlenou uvádí, že míra uspokojení
pohledávek věřitelů je obecně dána velikostí dlužníkova majetku (aktiv) a
závazků (pasív). Prodlení s podáním návrhu na prohlášení konkursu s sebou
zpravidla nese snižování dlužníkova majetku (dlužník často žije na dluh nebo ze
své podstaty) a zvyšování jeho zadluženosti (rostou úroky z prodlení, smluvní
pokuty a jiné sankce, eventuálně vznikají i nové dluhy). Čím později se návrh
na konkurs podá, tím více se snižuje reálné uspokojení pohledávek věřitelů.
Ačkoli je zřejmé, že účelem ustanovení § 3 ZKV je posílit postavení věřitelů
před dlužníky, nelze účel tohoto ustanovení rozšířit na daný případ, uzavřel
odvolací soud.
Konečně odvolací soud dodal, že odhlédne-li od zásady, že příčinná souvislost
je rozhodujícím momentem, který vede k odpovědnosti za škodu a nestačí tak
pouhá její pravděpodobnost či okolnost nasvědčující její existenci, ale musí
být vždy prokázána, žalobní tvrzení o takové příčinné souvislosti na ustanovení
§ 3 odst. 2 ZKV nemíří. Na základě příčinné souvislosti v žalobcově pojetí
(„kdyby se společnost nacházela v konkursu nebo kdyby bylo známo, že podmínky
pro prohlášení konkursu u této společnosti nastaly, nikdy by předmětnou
přepravní smlouvu neuzavřel“) nelze logicky vzato požadavky kladené zákonem na
vymezení vzniklé škody naplnit. Při (žalobcem) tvrzené příčinné souvislosti by
škoda nemohla být definována způsobem popsaným výše, ale představovala by újmu
v rozsahu celého plnění ze smlouvy. Nepřípustně by tak suplovala splnění
žalobcovy pohledávky vůči společnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“). Dovolatel uvádí, že žaloba byla podána krátce poté, co vešlo v platnost a
účinnost novelizované znění zákona o konkursu a vyrovnání, které ustanovením §
1, ve spojení s ustanoveními § 2 odst. 3 a § 3 odst. 12 (správně má asi jít o §
3 odst. 1 a 2) ZKV zakládá odpovědnost statutárních orgánů úpadce za škodu
způsobenou věřiteli, přičemž tato otázka dosud nebyla řešena judikaturou
Nejvyššího soudu.
V rovině dovolacích důvodů dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů dospěly k
zamítnutí žaloby na základě nesprávných závěrů o tom, že:
1/ nebyla prokázána příčinná souvislost,
2/ i kdyby byla prokázána příčinná souvislost, nebylo by možné definovat škodu
způsobem uvedeným v žalobě neboť by se tím suplovalo splnění pohledávky žalobce
vůči první žalované.
U příčinné souvislosti má dovolatel za nesporné, že novelizací zákona o
konkursu a vyrovnání mělo dojít k posílení pozice věřitelů, kteří v důsledku
jednání statutárních orgánů společnosti mnohdy ztrácejí možnost uspokojení
svých pohledávek alespoň v „uspokojující“ části. Záměrné oddalování prohlášení
konkursu statutárními orgány je podle dovolatele mnohdy motivováno snahou
vyvést ze společnosti (úpadce) majetek, ze kterého by věřitelé mohli uspokojit
své pohledávky.
Podle dovolatele bylo ve věci prokázáno, že žalovaná (jednatelka společnosti A.
s. r. o.) s ním sjednávala přepravní smlouvy v době, kdy se tato společnost již
nacházela v úpadku, neboť neplnila své závazky vůči jiným dopravcům (jím
označení dopravci tuto skutečnost soudu potvrdili). Dovolatel však obdobně jako
jiní potenciální věřitelé nemohl mít přístup k účetnictví společnosti, aby
prokázal vyšší rozsah zavinění žalované, než se mu podařilo. Právě z těchto
důvodů - pokračuje dovolatel - stanoví § 3 odst. 2 ZKV presumpci zavinění.
Příčinná souvislost je pak dána tím, že úpadkyně, respektive její statutární
orgán, přijímala plnění od věřitelů (provedení dopravy), ač za ně nebyla
schopna poskytnout protiplnění (protože se nacházela v dlouhodobé platební
neschopnosti, tedy v úpadku). Jak vyplynulo z dokazování, žalovaná jako
jednatelka úpadkyně dobře věděla o platební neschopnosti své společnosti i
svého rozhodujícího dlužníka (společnosti M. CZ s. r. o.). Přesto s dovolatelem
sjednala přepravní smlouvu, jejímž předmětem byla doprava zboží právě tomuto
subjektu. Jednání žalované (příčina) a vznik škody žalobci (následek) spolu
zcela jednoznačně souvisí. Dovolateli není známo, proč odvolací soud označil
jeho tvrzení, že kdyby věděl, že se společnost prakticky nachází v úpadku,
přepravní smlouvu by neuzavřel, za spekulativní. Nepravděpodobnou spekulací by
podle něj spíše bylo, kdyby takové vědomosti nepřikládal význam.
K výši škody dovolatel uvádí, že ta sestává, jednak z přímých nákladů, které
vynaložil jako dopravce (pohonné hmoty, mzdy, řidičů, dálniční a spediční
poplatky apod.), jednak z ušlého zisku (§ 379 obch. zák.). Součet těchto
položek tvoří výši smluveného a společnosti vyúčtovaného dopravného.
Je jistě otázkou, poznamenává dovolatel, v jaké výši by byl uspokojen, kdyby
žalovaná splnila svoji povinnost a podala včas návrh na prohlášení konkursu
úpadkyně. Vzhledem k okolnostem tohoto případu by žalobce v takovém případě
smlouvu vůbec neuzavřel a škoda by nevznikla. I kdyby šlo - jak uvedl odvolací
soud - o spekulativní tvrzení, je na žalované, aby prokázala, že i při včasném
návrhu na prohlášení konkursu by dovolateli vznikla škoda alespoň částečně. To
podle dovolatele jednoznačně plyne z ustanovení § 3 odst. 2 ZKV. Jinak řečeno,
je na žalované, aby unesla důkazní břemeno o tom, že i při včasném návrhu na
prohlášení konkursu na majetek společnosti by dovolateli vznikla škoda (ať již
zčásti nebo zcela).
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení zjištěného skutkového stavu a
je proto správné.
Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatel svá tvrzení výslovně nepřiřazuje žádnému z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., posuzováno podle obsahu je
však dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž
je vyhrazen dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., pro posouzení všech otázek dovoláním otevřených, jelikož
napadené rozhodnutí je v rozporu s jeho dřívějším rozsudkem ze dne 27. září
2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, vydaným v obdobném sporu týchž účastníků.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle
kterých:
1) Společnost A. s. r. o. si dne 12. listopadu 2001 objednala u
dovolatele písemně (objednávkou č. 115100/01378) mezinárodní přepravu.
2) Dovolatel přepravu řádně provedl a dne 30. listopadu 2001 fakturou
č. 21102637 vyúčtoval společnosti přepravné ve výši 54.000,- Kč.
3) Společnost byla k 15. listopadu 2001 v prodlení s úhradou závazků
vůči S. P. (ve výši 42.000,- Kč) a V. Z. (ve výši 53.000,- Kč a 42.796,60 Kč);
v prodlení s úhradou většího množství peněžitých závazků byla i vůči
společnosti M. T. spol. s r.o.
4) Společnost žalobci přepravné neuhradila.
5) Žalovaná byla v době sjednávání přepravní smlouvy jednatelkou
společnosti.
Podle ustanovení § 3 ZKV, právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel, která
je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení
konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost jen je-li předlužena
(odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické
osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní
zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají
věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu
nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (odstavec
2). Povinnost podle odstavce 1 a 2 není splněna, jestliže řízení o návrhu na
prohlášení konkursu bylo vinou navrhovatele zastaveno nebo jestliže byl návrh
zamítnut (odstavec 3). Místo návrhu na prohlášení konkursu mohou osoby uvedené
v odstavci 1 a 2 podat návrh na vyrovnání; jestliže však vyrovnání nebylo
povoleno nebo potvrzeno, jsou povinny do 15 dnů podat návrh na prohlášení
konkursu (odstavec 4).
Ustanovení § 420 obč. zák. pak určuje, že každý odpovídá za škodu,
kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a
občanského zákoníku jak v době, kdy měla být uzavřena přepravní smlouva
(listopad 2001), tak v době vydání napadeného rozsudku; jde i o stávající znění
těchto zákonů.
Ve výše označeném rozsudku sp. zn. 29 Odo 1220/2005, od kterého nevidí důvodu
se odchýlit ani v této věci a na který v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud
k povaze a předpokladům odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti
podat návrh na prohlášení konkursu, formuloval následující závěry:
1/ Odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat
návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní
odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možnosti dotčených
osob se této odpovědnosti zprostit (průkazem, že jejich zavinění není dáno).
2/ Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na
prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi
částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu,
kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých
pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující
pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly
splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob
uvedených v § 3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit
věřiteli a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této
pohledávky
3/ Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v § 3 ZKV nemůže
uspět, (není dán znak protiprávnosti) nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě
takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen
úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání,
případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
Napadené rozhodnutí je sice v souladu se závěrem č. 1, leč v rozporu se
závěrem č. 2. Aspekty věci promítnutými do závěru č. 3 se napadené rozhodnutí
nezabývalo (potud je neúplné a proto nesprávné).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný. V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu