NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 145/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a
JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, proti
žalovaným 1) V.K., a 2) městu Jilemnice, o zaplacení částky 1,208.922,80,- Kč,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 312/99, o dovolání
druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března
2004, č.j. 9 Cmo 47/2003-165, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č.j. 9 Cmo
47/2003-165, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
druhému žalovanému žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(III. a IV. výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předmětem řízení je pohledávka z
úvěrové smlouvy č. 1625/92, kterou žalobkyně uzavřela s prvním žalovaným dne
30. listopadu 1992 (dále jen „smlouva o úvěru“) a na základě které žalobkyně
poskytla prvnímu žalovanému úvěr v celkové výši 1,900.000,- Kč. Žalovaná částka
představuje neuhrazenou jistinu úvěru 1,058.000,- Kč a úroky 150.992,80 Kč.
Vůči druhému žalovanému se žalobkyně domáhala úhrady žalované pohledávky z
titulu jeho ručitelského prohlášení ze dne 30. listopadu 1992.
Důvodem, pro který soud prvního stupně shledal žalobu ve vztahu k druhému
žalovanému neopodstatněnou, byl závěr, že ručitelské prohlášení je neplatné,
neboť jako dlužník je v něm uvedena neexistující osoba.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2004, č.j. 9 Cmo 47/2003-165,
rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vztahu mezi žalobkyní
a druhým žalovaným změnil tak, že uložil druhému žalovanému zaplatil žalobkyni
částku 1,208.922,80 Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v
rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a
prvním žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, přičemž první žalovaný závazky
z této smlouvy přes výzvu nesplnil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil,
že i přes nepřesnosti v označení dlužníka je nepochybná spojitost ručitelského
prohlášení se smlouvou o úvěru, neboť je zde shoda v osobě věřitele i ve výši
poskytnutého úvěru. Kromě toho smlouva o úvěru v článku II. obsahuje
údaj, že úvěr je zajištěn prohlášením ručitele, přičemž toto prohlášení je její
přílohou a nedílnou součástí. Prohlášení ručitele pak v bodě 1. jednoznačně
„uvádí“, že ručení se vztahuje k úvěrové smlouvě. Proto odvolací soud uzavřel,
že ručitelský závazek druhého žalovaného vznikl platně, pročež žalobě i vůči
druhému žalovanému vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního
posouzení věci.
Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost
ručitelského prohlášení. Přitom zdůrazňuje, že řádné označení dlužníka je
podstatnou náležitostí ručitelského prohlášení, a že jeho absence způsobuje
neplatnost tohoto právního úkonu. Navíc, pokud by dlužníkem byla neexistující
osoba, neměl by ručitel ani možnost domáhat se úhrady plnění, které za dlužníka
poskytl. Právní úkon musí splňovat kriteria stanovená ustanovením § 37
občanského zákoníku a jde-li o úkon obce, musí být podložen hlasováním
zastupitelstva. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a požaduje, aby
dovolání druhého žalovaného bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popř.
zamítnuto.
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal zejména správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Zajištění závazku ručením upravuje obchodní zákoník komplexně v ustanoveních §
303 a násl.; pro obchodní závazkové vztahy se tudíž nepoužijí ustanovení § 546
až § 550 občanského zákoníku o ručení.
Podle § 303 obchodního zákoníku, kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí,
jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým
ručitelem.
Ručitelský závazek - ve smyslu shora citovaného ustanovení - vzniká
jednostranným písemným prohlášením ručitele, z něhož musí být jednak zřejmé
určení věřitele, dlužníka a ručitele a jednoznačné vymezení zajišťovaného
závazku, jednak musí obsahovat konkrétní prohlášení ručitele o tom, že splní
závazek dlužníka, nesplní-li jej dlužník sám.
Pokud jde o námitku neplatnosti ručitelského prohlášení z důvodu nedostatečné
identifikace dlužníka, Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího
soudu, že z kontextu ručitelského prohlášení a úvěrové smlouvy je zřejmé, že
dlužník je identifikován jednoznačně.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu (a jeho závěr o platnosti ručitelského
prohlášení) neobstojí.
Odvolací soud totiž ponechal stranou skutečnost, že zajištění závazku ze
smlouvy o úvěru poskytlo město Jilemnice jako veřejnoprávní korporace, a
nezabýval se již tím, zda tehdejší starostka města mohla platně takový právní
úkon učinit.
Přitom Ústavní soud již v nálezu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS
721/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu
23/2001, formuloval a odůvodnil závěr, že starosta obce ani podle zákona č.
367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů - dále
jen „zákon o obcích“ - nemohl vytvářet vůli obce, ale mohl tuto vůli
navenek sdělovat a projevovat. Starosta obce tudíž nemohl platně učinit úkon
závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního
zastupitelstva, případně rady obce (§ 36a, § 45 a § 52 odst. 2 zákona o
obcích).
Poskytnutí zajištění závazku k peněžitému plnění ručitelským prohlášením (§ 303
obchodního zákoníku) je nepochybně majetkoprávním úkonem obce, který je
podřaditelný ustanovením § 36a zákona o obcích. K jeho platnosti tak bylo
nezbytné rozhodnutí obecního zastupitelstva [§ 36a odst. 1 písm. d) zákona o
obcích], popř. obecní rady [§ 45 písm. p) zákona o obcích].
Jestliže odvolací soud při řešení otázky platnosti ručitelského prohlášení
nevzal v úvahu specifické postavení druhého žalovaného jako veřejnoprávní
korporace, její vnitřní strukturu a mechanismus tvorby právně relevantní vůle,
jež vyplývají ze zákona o obcích, je jeho právní posouzení věci neúplné a
tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.)
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu