29 Odo 1456/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně C. F. a. s., proti žalovanému P. Z., za účasti vedlejšího účastníka
na straně žalovaného Z. a. s., o zaplacení částky 73,981.357,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 80/2001, o
dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června
2005, č.j. 6 Cmo 396/2004-113, takto:
Dovolání se zamítá.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení ze dne 20.
srpna 2004, č.j. 47 Cm 80/2001-97, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh, aby
na místo žalobkyně bylo v řízení jednáno se společností G. R., k. s., (dále jen
„společnost“), tak, že „v řízení bude soud pokračovat se společností jako
žalobkyní namísto C. F. a. s.“.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že pokud by byly splněny
podmínky vyžadované ustanovením § 530 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) a žalobkyně by byla aktivně legitimována vymáhat svým jménem na účet
postupníka (společnosti) „předmětnou pohledávku“, a následně „na základě určité
skutečnosti tato aktivní legitimace skončila a došlo k přechodu práv a
povinností, mohla by být tato určitá skutečnost - v daném případě oznámení
postoupení pohledávky dlužníkovi, tou skutečností, s níž právní předpisy
spojují převod nebo přechod práva, o něž v řízení jde“ (§ 107a občanského
soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“)
Dále odvolací soud zdůraznil, že v situaci, kdy žalobkyně byla aktivně
legitimována k vymáhání pohledávky podle ustanovení § 530 obč. zák. a na
základě oznámení o postoupení pohledávky „došlo v souladu s dohodou ve smyslu
§ 530 obč. zák. k přechodu práv a povinností, o něž v řízení jde“, byly splněny
podmínky vyžadované ustanovením § 107a o. s. ř.
Jelikož postupník po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky požádal dosavadní
žalobkyni jakožto postupitele, aby pohledávku vymáhala svým jménem na jeho
účet do doby oznámení postoupení pohledávky dlužníkovi - pokračoval odvolací
soud - je právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo
povinnosti, oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi. Byla-li smlouva o
postoupení pohledávky uzavřena před zahájením řízení, k oznámení postoupení
pohledávky dlužníkovi v souladu s dohodou podle § 530 obč. zák. však došlo po
zahájení řízení, byly splněny podmínky ustanovení § 107a o. s. ř., za nichž lze
návrhu na změnu účastníka na straně žalobce vyhovět. Žalobkyně byla aktivně
legitimována podle ustanovení § 530 obč. zák. vymáhat pohledávku svým jménem na
účet společnosti do doby oznámení postoupení pohledávky dlužníkovi, oznámením
postoupení došlo k přechodu práv a povinností, o něž v řízení jde.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje existenci dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., tj. že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle dovolatele odvolací soud pochybil, změnil-li rozhodnutí soudu prvního
stupně a návrhu žalobkyně na vstup společnosti do řízení vyhověl, neboť ze
smlouvy o postoupení pohledávky a jejich dodatků je zřejmé, že žalobu podal
subjekt, který v době zahájení řízení nebyl aktivně legitimován. Teprve v
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (rozuměj proti usnesení ze dne
17. února 2003, č.j. 47 Cm 80/2001-34, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně, aby
na její místo do řízení vstoupila společnost, a jež bylo usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č.j. 6 Cmo 131/2003-60, zrušeno) žalobkyně
zmínila existenci zmocnění nabyvatelky pohledávky k jejímu vymáhání „původním
vlastníkem“ ve smyslu ustanovení § 530 obč. zák. Tato skutečnost - podle
dovolatele - vzbuzuje pochybnost, zda zmocnění bylo vyhotoveno skutečně dne 24.
května 2000, pročež navrhuje, aby se k datu vyhotovení „předmětného dokladu“
vyjádřil znalec.
Dále dovolatel namítá, že z ustanovení § 530 obč. zák. nevyplývá, že „by
oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi bylo právní skutečností, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva či povinnosti účastníka
řízení, neboť i poté, co je dlužníkovi prokázáno postoupení pohledávky za jeho
osobou, může postupitel pohledávku za splnění zákonem stanovených podmínek
vymáhat dál“.
Konečně dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně rozhodl
správně, zamítl-li návrh na změnu účastníků na straně žalobkyně, když k převodu
práva došlo v době před podáním žaloby. Zjištění odvolacího soudu, podle
kterého žalobkyně podala žalobu, jejímž obsahem bylo vymáhání pohledávky, jež
byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky, považuje za nesprávné, neboť v
žalobě zmínka o postoupení pohledávky na společnost obsažena není.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Společnost a vedlejší účastník, považujíce dovolání za neopodstatněné,
navrhují, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s.
ř.; není však důvodné.
Přestože dovolatel při vymezení dovolacích důvodů výslovně neodkázal na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je z obsahu dovolacích námitek
nepochybné, že zpochybňuje především správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §
107 o. s. ř. (odstavec 1). Soud návrhu vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s
tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo
toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s
podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti soud zkoumá, zda vůbec jde o
právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy
obecně vzato spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde
o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za
následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy
například že smlouva o postoupení pohledávky nebo převzetí dluhu byla skutečně
uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek převod nebo
přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (viz v právní teorii Bureš,
J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl.
6. vydání. Praha: C. H. Beck. 2003, str. 382 až 383 a v soudní praxi rozhodnutí
uveřejněná pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. na žádost postupníka může postupitel
vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka. Jestliže
postoupení pohledávky bylo oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi (§ 526), může
postupitel pohledávku vymáhat pouze v případě, že ji nevymáhá postupník a
postupitel prokáže dlužníkovi souhlas postupníka s tímto vymáháním.
Po změně věřitele následkem postoupení pohledávky ztrácí postupitel (původní
věřitel) oprávnění vymáhat plnění na dlužníkovi, neboť věřitelem se stává
postupník. Ustanovení § 530 obč. zák. dává postupiteli možnost vymáhat
pohledávku svým jménem ve prospěch postupníka, jestliže ho o to postupník
požádá (k tomu srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 671).
V poměrech projednávané věci je nepochybné, že k postoupení pohledávky, jež je
předmětem sporu, žalobkyní na společnost došlo před zahájením řízení, pročež k
datu podání žaloby žalobkyně již nebyla věřitelkou této pohledávky. Dohodou
uzavřenou mezi postupitelem (žalobkyní) a postupníkem (společností) ve smyslu
ustanovení § 530 obč. zák. ale společnost „převedla“ na žalobkyni právo, aby
postoupený nárok svým jménem na účet společnosti vymáhala; aktivní věcná
legitimace žalobkyně tak není založena tím, že žalobkyně je nositelkou hmotného
práva, o něž v řízení jde (věřitelkou uplatněné pohledávky), nýbrž vyplývá
právě a jen z dohody o vymáhání postoupeného nároku (§ 530 obč. zák.).
Jestliže následně v průběhu řízení oprávnění postupitele vymáhat postoupený
nárok zaniklo splněním podmínky, na jejíž existenci bylo vázáno (§ 36 odst. 2
věta druhá obč. zák.), tj. oznámením postoupení dlužníku (žalovanému),
nositelem práva vymáhat postoupenou pohledávku se stala společnost (postupník).
Právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva
vymáhat postoupenou pohledávku (§ 107a o. s. ř. ve spojení s § 530 obč. zák.)
z postupitele na postupníka tak je - podle názoru Nejvyššího soudu - i zánik
tohoto práva postupitele splněním rozvazovací podmínky.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. tak naplněn není.
Namítal-li dovolatel existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř., pak tento může být uplatněn pouze u dovolání přípustného podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.), a nikoli u dovolání, jehož
přípustnost je založena ustanovením § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Opodstatněnou neshledává Nejvyšší soud ani výhradu dovolatele, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel totiž konkrétní vadu řízení nezmiňuje, přičemž žádná z vad, k nimž
dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 věta druhá o. s. ř.), se nepodává ani z obsahu spisu.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu