29 Odo 1457/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně F. T., proti žalované Podpůrnému a garančnímu rolnickému a
lesnickému fondu, a. s., o zaplacení částky 42,500.000,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 281/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č.j. 19 Co
142/2005-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č.j. 19 Co
142/2005-80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. ledna 2005, č.j. 25 C
281/2003-59, zamítl žalobu o zaplacení částky 42,500.000,- Kč a žalobkyni
zavázal k náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že 22. května 1996
byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, akciovou
společností a M. N. (dále jen „dlužník“) uzavřena smlouva o úvěru č. 221196020,
ve znění dodatků (dále též jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), kterou byl
dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 50,000.000,- Kč. Splnění závazku dlužníka do
výše 85 % jistiny poskytnutého úvěru, tj. do částky 42,500.000,- Kč,
bylo - vedle dalších způsobů - zajištěno ručením žalované, založeným
ručitelským prohlášením ze dne 11. června 1996. V článku 15 smlouvy o úvěru
bylo dohodnuto, že smlouva je platná podpisem smluvních stran a nabývá
účinnosti po předložení dohodnutých podkladů prokazujících zajištění úvěru a
splnění dohodnutých podmínek uvedených pod písmeny a) až d) tohoto článku.
Dlužník závazek ze smlouvy o úvěru (a dalších smluv o úvěru) písemně uznal dne
2. února 2001 v celkové výši 121,699.956,82 Kč. Po výzvě k úhradě dluhu však
nezaplatil a ručitelský závazek nesplnila ani žalovaná. Pohledávka ze smlouvy o
úvěru postupně přešla smlouvou o prodeji podniku na Československou obchodní
banku, a. s. a následně smlouvami o postoupení pohledávek na žalobkyni.
Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) dospěl k závěru, že uznání závazku dlužníkem ze dne 2.
února 2001 (dále jen „uznání závazku“) je neurčité a proto neplatné, pročež
nemá účinky předpokládané ustanovením § 407 odst. 1 obch. zák. a právo
žalobkyně je promlčeno.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2005,
č.j. 19 Co 142/2005-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
uzavřel, že rozhodnutí je věcně správné, byť z jiných důvodů, než na kterých
založil své právní posouzení věci soud prvního stupně.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že uznání
závazku je platným právním úkonem, neboť z jeho obsahu je nepochybné, jaké
závazky, ze kterých smluv o úvěru a v jaké výši dlužník uznal. Uznáním závazku
je založena vyvratitelná domněnka trvání závazku v době uznání a podle
ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. začala plynout od tohoto uznání nová
promlčení lhůta; právo žalobkyně tak není promlčeno.
Uznání závazku podle § 323 odst. 3 obch. zák. - pokračoval odvolací soud - má
účinky i vůči ručiteli a s ohledem na vyvratitelnost domněnky trvání závazku,
tvrdí-li žalovaná, že závazek v době uznání neexistoval, má důkazní břemeno k
tomuto tvrzení. Žalovaná se bránila tvrzením o neúčinnosti smlouvy o úvěru
opírajícím se o znění článku 15 smlouvy, podle něhož byla účinnost odložena na
dobu po předložení dohodnutých dokladů věřiteli. V této situaci bylo na
žalobkyni, aby prokázala, že smlouva nabyla účinnosti a bylo plněno dle účinné
smlouvy, když na žalované nelze požadovat, aby prokázala negativní tvrzení.
Jelikož žalobkyně nabytí účinnosti smlouvy o úvěru neprokázala, plnila na
základě neúčinné smlouvy a za takové plnění „žalovaná neručí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje v
závěru, podle kterého smlouva o úvěru nenabyla účinnosti a proto plnění
poskytnuté podle této smlouvy, je plněním bez právního důvodu, za které
žalovaná neručí. Posoudil-li odvolací soud uznání závazku dlužníkem jako
platné, pak otázka nabytí účinnosti smlouvy o úvěru je nadbytečná a předložení
listin, na něž byla účinnost smlouvy vázána, není pro přiznání žalovaného
nároku relevantní. V důsledku uznání závazku přešla důkazní povinnost o
neexistenci závazku v době uznání na žalovanou, která důkazní břemeno v tomto
směru neunesla. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000,
sp. zn. 29 Cdo 2854/99, dovolatelka zdůrazňuje, že existuje-li platné uznání
závazku, nemůže soud své rozhodnutí opřít o to, že nelze učinit spolehlivý
závěr o existenci právního vztahu, ale musí vycházet ze skutečnosti, zda v
řízení byla vyvrácena domněnka existence uznaného závazku. Není-li tato
domněnka vyvrácena, musí mít soud existenci závazku za prokázanou.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně
dovolává, je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. l písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
přípustné, ve výkladu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. a řešení otázky
důkazního břemene ohledně (ne)existence uznaného závazku.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má
se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky
nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena
(odstavec 1). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (odstavec 3).
Uznáním závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. je založena vyvratitelná právní
domněnka o trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání. Důkazní břemeno
trvání závazku v době uznání se tak přesouvá na dlužníka, který - má-li se
zprostit povinnosti plnit - musí prokázat, že uznaný závazek neexistuje.
V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v
ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v
zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou,
pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127,
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož založilo-li uznání dluhu
vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání
trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku,
spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném).
Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 323 odst. 3 obch. zák. má uznání závazku
účinky i vůči ručiteli, platí tento závěr i pro případ, je-li žalovaným
ručitel.
V rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněném v témže
časopise č. 7, ročník 2003, pod číslem 113, pak Nejvyšší soud uzavřel, že
kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být
založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§
133 o. s. ř.), tímto účastníkem.
Dovodil-li odvolací soud, že uznání závazku dlužníkem je platným právním
úkonem ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák., je jeho (následné)
právní posouzení věci co do řešení otázky důkazního břemene nesprávné a
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl
dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu