NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 146/2003-153
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobkyně M. M., zast. Mgr. E. K., advokátem, proti žalovanému V. o. d.
D., zast. JUDr. Z. D., advokátem, o vydání vypořádacího podílu,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
10 C 69/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. října 2002, č. j. 6 Co 2168/2002-139, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2002, č.
j. 6 Co 2168/2002-139 a rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3. června 2002, č.j. 10 C 69/2001-119 se
zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3.6.2002, č.j. 10 C 69/2001-119, kterým tento soud zamítl
žalobu, aby rozhodl o povinnosti žalovaného vydat do 14 dnů od právní moci
rozsudku jako vypořádací podíl po J. O. potvrzené dědičce M. M., starší traktor
Zetor ve stáří do 15, let se SPZ, v dobrém technickém stavu, s provedenou
technickou prohlídkou před předáním a traktorový přívěs (vlečný
vůz), ve stáří 15, let se SPZ, nosnost 5 nebo 7 tun, v dobrém
technickém stavu, s provedenou technickou prohlídkou před předáním.
Soud prvního stupně uzavřel, že pro způsob vypořádání mezi účastníky byly
rozhodné stanovy družstva ve znění účinném od 30.3.1996 do 21.11.1998. Z článku
14 těchto stanov vyplývá, že vypořádací podíl se vydává ve věcném plnění, z
majetku, který je ve vlastnictví družstva, a nedojde-li mezi členem a družstvem
k dohodě o způsobu vypořádání, platí, že družstvo vypořádá
člena věcně, případně cennými papíry, poměrně ke struktuře majetku podle své
účetní evidence za rok, ve kterém členství zaniklo. Protože mezi účastníky
nedošlo k dohodě o způsobu vypořádání, uplatní se ustanovení článku 14 v celém
rozsahu. Přitom stanovy neobsahují žádné ustanovení o tom, že by si způsob
vypořádání mohl zvolit člen.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
tom, že pro vypořádání žalobkyně je nutno
použít stanovy platné v době smrti zůstavitele a nikoli stanovy
platné od 30.3.1996 do 21.11.1998. Odvolací soud přisvědčil i dalším závěrům
soudu prvního stupně. Neshledal, že by žalovaný při jednání o vypořádacím
podílu žalobkyni diskriminoval. Dodal k tomu, že nepovažuje stanovy žalovaného
platné v době úmrtí zůstavitele za neplatné a neshledává je ani v rozporu s
dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Tvrdí, že je řízení
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§
241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“] a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v
tom, že soud neprovedl navržené důkazy směřující k prokázání struktury
majetku žalovaného, takže nebyly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení
věci. Soud se nevypořádal ani s návrhem, aby uložil
žalovanému předložit doklady o veškerých převodech z majetku žalovaného od roku
1992 a inventární seznamy od tohoto roku. Na základě těchto dokladů mohl
soud učinit závěr o přiměřenosti navrhovaného způsobu vypořádání, případně
rozhodnout o jiném spravedlivém způsobu vypořádání.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že soud nerespektoval
zásadu rovného právního postavení účastníků občanskoprávních vztahů, která je
jednou ze základních zásad občanského práva. Podstata rovného právního
postavení podle dovolatelky spočívá v tom, že se účastníci vztahu musí o
subjektivních právech a povinnostech zásadně dohodnout, a pokud
se nedohodnou, má každý z nich právo se obrátit na příslušný státní
orgán, zpravidla soud. Dovolatelka tvrdí, že stanovy žalovaného jsou neplatné,
protože diskriminují oprávněné osoby a vytvářejí situaci, kdy si
jednotlivé skupiny vypořádávaných osob nejsou rovny - každé z oprávněných osob
se dostává různé kvality plnění. Tím stanovy také obcházejí princip rovnosti
všech členů družstva. Napadá rovněž způsob přijetí stanov a tvrdí, že nebyl v
souladu s obchodním zákoníkem, neboť o změně stanov rozhodovali pouze členové
družstva a nikoli všechny oprávněné osoby.
Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní
význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla
v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má
dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda mohou
stanovy družstva určit způsob vypořádání vypořádacího podílu tak, aby o něm
mohlo rozhodovat pouze samo družstvo.
V tom směru pak dovolací soud dospěl k závěru, že takový postup není možný.
Tento závěr lze dovodit především z ustanovení § 269 odst. 3 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), když podle ustanovení § 261 odst. 3 písm.
b) cit. zákona se tímto ustanovením řídí i vztahy mezi členy
družstva a družstvem (a tedy i vztah mezi právním nástupcem
člena družstva a družstvem). Podle tohoto ustanovení může být dohoda o určité
části smlouvy nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení
obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany.
V projednávané věci žalovaný dle zjištění soudů obou stupňů využil oprávnění
upraveného v ustanovení § 233 odst. 5 obch. zák. a upravil ve stanovách způsob
vypořádání vypořádacího podílu odchylně o postupu upraveného v ustanovení § 133
odst. 2 až 4 obch. zák.
V teorii není sporu o tom, že stanovy obchodní společnosti či družstva jsou
smlouvou sui generis (viz např. Dědič. J. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl.
POLYGON 2002, s. 1700, Pelikánová I. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Linde
Praha 1995 s. 481). Jestliže tedy stanovy, jako smlouva sui generis, obsahují -
v souladu s ustanovením § 233 odst. 5 obch. zák. - odchylný způsob vypořádání
od způsobu určeného obchodním zákoníkem (ze kterého vyplývá vypořádání v
penězích) - nemůže být tento způsob určen tak, aby umožňoval družstvu
rozhodnutí o tom, jaký způsob vypořádání zvolí; takový způsob je v rozporu s
ustanovením § 269 odst. 3 obch. zák. Způsob vypořádání upravený ve stanovách je
rovněž v rozporu s jednou ze zásad, na které je postavena
právní úprava obchodních společností a družstev, totiž se zásadou rovného
zacházení se společníky či členy družstva za stejných podmínek – odchylná
úprava vypořádání ve stanovách musí být formulována tak, aby tento rovný způsob
členům družstva zajišťovala. Jestliže, jak připustily soudy obou stupňů, ze
stanov družstva v rozhodném období vyplýval způsob vypořádaní nerespektující
ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. a zásadu rovného zacházení se
členy družstva ve stejném postavení, byly stanovy v této části neplatné a
vypořádání mělo proběhnout podle ustanovení § 233 obch. zák. Proto je posouzení
věci soudy obou stupňů nesprávné.
Protože právní posouzení věci co do řešení posuzované otázky není správné,
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.
s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek
soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s.
ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu