29 Odo 147/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery rozhodl v
právní věci žalobkyně V. R., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) S. D.,
2) A. D., o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností,
vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 67/2001, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu
2001 č. j. 20 Co 471/2001 - 55 takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. listopadu 2001 č.
j. 20 Co 471/2001 - 55 potvrdil usnesení ze dne 31. července 2001
č. j. 5 C 67/2001 - 49, jímž Okresní soud v Náchodě zastavil řízení, v němž se
žalobkyně domáhala určení, že je neplatná dohoda o převodu členských práv a
povinností ve S. b. d. N., uzavřená dne 24. února 1993 mezi žalobkyní jako
převádějící a žalovanými jako nabyvateli (dále jen „dohoda“). Odvolací soud
stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání
předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně
rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), jelikož o neplatnosti předmětné dohody bylo rozhodováno
již v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 28/96.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně (zastoupená advokátem)
včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2
písm. a/ o. s. ř., uvádějíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatelka namítala, že i přesto, že předmětné řízení má stejné účastníky a je
v zásadě navrhován i obsahově stejný petit jako v řízení vedeném pod sp. zn. 4
C 28/96, nebrání pokračování v řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté. V
řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 28/96 bylo předmětem
dokazování, zda dovolatelka při uzavírání dohody o převodu členských práv a
povinností jednala svobodně, vážně, bez vlivu tísně a nápadně nevýhodných
podmínek, v duševní poruše a zda platně odstoupila od dohody o převodu
členských práv a povinností k družstevním bytu. Předchozí řízení se týkalo
pouze skutkových tvrzení týkajících se výše uvedeného okruhu otázek. Soudy,
držíce se zásady projednací, ponechaly v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 28/96
stranou otázku, jaký důsledek má ve vztahu k platnosti zmíněné dohody absence
ujednání o vzájemném majetkovém vypořádání účastníků. Tohoto důvodu neplatnosti
se dovolatelka v předchozím řízení nedomáhala a je naopak předmětem daného
řízení. Dovolatelka zdůraznila, že neuvedení této podstatné náležitosti v
dohodě nelze vykládat tím způsobem, že z její strany šlo o darování, jak
nesprávně dovodil odvolací soud ve svém rozhodnutí. Z uvedeného dovolatelka
dovodila, že jí uplatněný důvod neplatnosti předmětné dohody je zcela nový,
dříve nevymezený a netvrzený. Dovolatelka v neposlední řadě upozornila na
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 39/1988“), jež považovalo vydání interního právního
předpisu, kterého se účastník sporu nově dovolával, za důvod, pro který nelze
žalobu neprojednat s odkazem na věci již rozhodnutou. Dovolatelka proto
navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné,
avšak není důvodné.
Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, které
mělo spočívat v tom, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně
nesprávně posoudil existenci překážky věci rozsouzené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. určuje, že jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku
projednávána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) tedy
brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu.
Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení
o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto,
a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení,
zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem
skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po
právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako
vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné
obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné
osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v
jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení
týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu
universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již
skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněných
pod čísly 60/2001 a 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z pohledu shora rozvedených kritérií překážka věci rozsouzené
projednání a rozhodnutí této věci vskutku bránila.
Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, který nebyl dovoláním
zpochybněn a z nějž Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází, se podává, že
rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 11. 1996, č. j. 4 C 28/96 – 73,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 1997, č.
j. 18 Co 126/97 – 101, byla pravomocně zamítnuta žaloba dovolatelky směřující
proti stejným žalovaným o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a
povinností ve S. b. d. N., uzavřené dne 24. února 1993 mezi dovolatelkou jako
převádějící a žalovanými jako nabyvateli. Žalobou ze dne 19. února 2001,
doručenou soudu prvního stupně 27. února 2001, se žalobkyně v této věci opět
domáhala určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností. V
žalobě uvedla, že řízení probíhající u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4
C 28/96 se nezabývalo platností dohody z hlediska chybějících podstatných
náležitostí, nýbrž zkoumalo ji toliko z pohledu ustanovení § 39 obč. zák.
Dovolatelka se mýlí, má-li za to, že překážka věci pravomocně rozsouzené není
dána jen proto, že v předchozím řízení tvrdila toliko neplatnost dohody z
důvodů uvedených v ustanovení § 39 obč. zák. a nikoliv i z důvodu, že nebyly
splněny všechny podstatné náležitosti dohody. Řízení o neplatnosti dohody o
převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu vedené u Okresního
soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 28/96 mělo (jak uvádí sama dovolatelka) stejné
účastníky i stejný předmět sporu. Předmětem obou řízení byl tentýž skutek, a to
uzavření dohody o převodu členských práv a povinností, které je
charakterizováno stejným jednáním (uzavřením dohody o převodu členských
práv a povinností k družstevnímu bytu) a následkem (převodem
členských práv a povinností z dovolatelky na žalované).
K argumentu dovolatelky, jenž se pojí s výkladem R 39/1988, je třeba
uvést, že v citovaném rozhodnutí bývalý Nejvyšší soud ČSR toliko
uzavřel, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159 odst. 3 o. s. ř.) není
dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž
účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti,
které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Od
pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp.
zn. 4 C 28/96 však nevznikly žádné nové skutečnosti, jež by odůvodnily
uplatnění shora vysloveného závěru v této věci. Okolnost, že dohoda o převodu
členských práv a povinností neobsahovala dohodu o majetkovém vypořádání
účastníků, totiž existovala a byla známa již v průběhu řízení vedeného před
Okresním soudem v Náchodě. Přitom součástí žalobních tvrzení v předchozí věci
žalobkyně již při podání žaloby učinila i údaj, že převod členských práv a
povinností provedla zcela bezplatně a neobdržela ničeho ani na vypořádání
zůstatkové hodnoty členského podílu (srov. č.l. 2 p.v. ve spisu Okresního soudu
v Náchodě sp. zn. 4 C 28/96).
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, je správný.
Dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud proto, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř. ), dovolání zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že
žalobkyni, která s dovoláním neuspěla, právo na jejich náhradu nevzniklo a u
procesně úspěšného žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu