ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny,
CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci
žalobkyně A., a. s. v likvidaci, proti žalovanému JUDr. S. L., zast.,
advokátem, o 6,122.392,79 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 53 Cm 431/98, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. října 2000, čj. 5 Cmo 156/2000-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení 6,122.392,79 Kč z důvodu
nesplacení úvěrů, poskytovaných na základě dvou úvěrových smluv ze dne 30. 9.
1991. Vymáhaná částka zahrnuje nesplacenou jistinu i příslušné úroky.
Shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, bylo
rozhodnuto v předmětné věci, že napadený rozsudek Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 9. 11. 1999 čj. 53 Cm 431/98-34, se v zamítavé části mění tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2,726.392,79 Kč (výrok I.), v
ostatním se zamítavý výrok potvrzuje (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl
odvolací soud o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před
soudy obou stupňů. Ve výroku IV. odvolací soud vyslovil, že se připouští
dovolání k otázce účinků zástavních práv zřízených podle občanského zákoníku na
promlčení závazků hospodářskoprávních.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního
stupně, vyšel především z jeho skutkových zjištění a zopakoval dokazování oběma
úvěrovými smlouvami, na jejichž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěry v
celkové výši 4,250.000,- Kč. Od obou úvěrových smluv pak žalobkyně odstoupila k
30. 9. 1994 pro nedodržení smluvních podmínek ze strany žalovaného. Dále
odvolací soud vycházel ze zjištěné dlužné částky úvěrů a úroků, jakož i ze
skutečnosti, že mezi účastníky byla v roce 1992 uzavřena zástavní smlouva na
nemovitosti – dům čp. 45 se staveb. parc. č. 117/1,2 v kat. úz. V. k zajištění
dluhů žalovaného a z toho, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem sp. zn. 12 C
415/99 určil, že žalovaný již není vlastníkem zastavených nemovitostí. Z
dalších písemných důkazů odvolací soud učinil zjištění, že výše uvedené
nemovitosti byly vydány O. M. z P. 6 v rámci restitučního řízení podle zák. č.
229/1991 Sb., této oprávněné osobě bylo k nemovitostem zaznamenáno vlastnické
právo v katastru nemovitostí, přičemž zůstalo vloženo zástavní právo k těmto
nemovitostem pro žalobkyni.
Odvolací soud konstatoval, že právní vztah obou účastníků z úvěrových
smluv se řídí hospodářským zákoníkem, jak správně dovodil i soud prvního stupně.
Odvolací soud se nejprve zabýval existencí zástavního práva jako
otázkou předběžnou, významnou pro posouzení námitky promlčení. Podle učiněných
skutkových zjištění byla zástavní smlouva mezi účastníky uzavřena v roce 1992 a
i když zástavní právo směřuje k zajištění hospodářskoprávních závazků (z
úvěrových smluv), je nutno na vztah ze zástavní smlouvy vztáhnout již ust. §
151a an. občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, dále též „obč. zák.“), zejména též ust. § 151d obč. zák. o
vzniku zástavního práva u věci cizí (zde nemovitostí, jejichž vlastníkem se
stala restituentka), byl-li zástavní věřitel v dobré víře, kterážto presumpce v
daném případě platí, protože nebyl prokázán opak. Vložením zástavního práva na
nemovitost pak platí věc za odevzdanou.
Odvolací soud dále dovodil, že podle ust. § 130 hospodářského zákoníku
(zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.“)
majetkové právo zabezpečené zástavním právem se nepromlčí, pokud trvá zástavní
právo, což nasvědčuje tomu, že nedošlo ani k promlčení sporné pohledávky.
Naproti tomu občanský zákoník v § 100 odst. 2 zastává jinou koncepci, když
stanoví, že zástavní právo se nepromlčí dříve, než zajištěná pohledávka.
Současné použití obou předpisů by znamenalo, že ani smluvní pohledávka ani
zástavní právo by se nemohly promlčet nikdy. Proto dospěl odvolací soud k
závěru, že z hlediska ust. § 130 hosp. zák. jsou významná jen zástavní práva,
vzniklá podle téhož předpisu (ust. § 129c an. hosp. zák.) a nelze pod toto
ustanovení podřadit zástavní práva, byť trvající, založená po 1. 1. 1992 podle
občanského zákoníku.
Dále odvolací soud posuzoval otázku platnosti a účinnosti
odstoupení od smlouvy (od úvěrových smluv.) Pokud došlo k platnému
odstoupení od smlouvy, stal se tím okamžikem splatný celý dluh a promlčení
počalo běžet ohledně celé částky. Z ust. § 139 hosp. zák. je zřejmé, že má-li
být platně odstoupeno od smlouvy, musí věřitel nejprve vyzvat povinného k
plnění v přiměřené lhůtě s upozorněním, že při nedodržení náhradní lhůty od
smlouvy odstoupí. Tento postup v daném případě dodržen nebyl. Žalobkyně
jednala, jako by šlo o závazek obchodněprávní, a neurčila žádnou náhradní lhůtu
plnění. Zcela chybí i jakékoliv upozornění. Takové odstoupení od smlouvy
nemohlo být platné. Nejde však o žádný z důvodů relativní neplatnosti podle
ust. § 22 hosp. zák., ale o rozpor s předpisem a tedy neplatnost absolutní
podle ust. § 21 hosp. zák. Proto je nepodstatné, kdo tuto neplatnost odstoupení
od smlouvy způsobil.
Odvolací soud měl dále za to, že pokud některé splátky byly splatné v
době tří let před podáním návrhu, nebyly by promlčením dotčeny. To se vztahuje
u obou smluv na splátky splatné ke konci června a ke konci září 1995, tj.
celkem na Kč 854.000,-.
Pokud žalobkyně odkazovala na ust. § 384 hosp. zák., podle kterého
promlčení neběží, pokud nejsou na účtu, ze kterého mají být pohledávky
uhrazeny, dostatečné prostředky, pak ze smluvních ujednání ohledně jistiny
vyplývá, že úvěr byl sice čerpán převodem na běžný účet žalovaného, ale hrazen
měl být splátkami na příslušný úvěrový účet bez určení zdroje. Zejména nebylo
dohodnuto, že by úhrady měly být prováděny z běžného účtu žalovaného, anebo že
by měl věřitel ohledně jistiny právo si dlužné částky odepisovat z běžného účtu
žalovaného. Proto na promlčení jistiny nelze toto ustanovení vztáhnout.
Jinou situaci odvolací soud shledal ohledně placení úroků. Obě smlouvy
obsahují ujednání, že úroky si bude věřitel (žalobkyně) odepisovat z běžného
účtu žalovaného. Jestliže se, jak bylo zjištěno, běžný účet nacházel v rozhodné
době v debetu resp. bez kreditního zůstatku, pak podle cit. ustanovení u úroků
až do podání návrhu promlčecí lhůta neběžela. Nárok na úroky proto promlčen
není a všechny uplatněné úroky byly přiznány, u první smlouvy ve výši Kč
1,377.340,19 a u druhé smlouvy Kč 495.052,60, když výši nároků ověřil svým
dokazováním již soud prvního stupně a nebyla ostatně ani sporná.
Odvolací soud proto v rozsahu nepromlčené jistiny a uvedených úroků
napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ust. § 220 o. s. ř. a v
tomto rozsahu návrhu vyhověl. V ostatním rozsudek podle ust. § 219 o. s. ř.
jako věcně správný potvrdil.
Pokud jde o potvrzující část výroku svého rozsudku odvolací soud
připustil dovolání podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. k výše uvedené otázce,
neboť jde o problém neobvyklý, byť taková kolize dvou proti sobě jdoucích
ustanovení nebude zřejmě častá.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to proti té
části výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci
2,726.392,79 Kč. Jako důvody uvádí jednak nesprávné právní posouzení věci (ust.
§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), jednak to, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.).
Žalovaný především poukazuje na porušení dispoziční zásady, podle níž
je soud vázán žalobou. Žalobkyně se domáhala zaplacení 6,122.392,79 Kč jako
dluhu ze smlouvy o úvěru, avšak poté, co byla namítnuta neplatnost odstoupení
žalobkyně od smlouvy o úvěru, se nestal v důsledku tohoto absolutně neplatného
úkonu splatným celý dluh. Soud zjistil, že poslední dvě splátky z obou smluv o
úvěru ke dni podání žaloby promlčeny nebyly. Ačkoli žalobkyně nezměnila svůj
žalobní návrh a nespecifikovala požadované plnění, rozhodl soud o povinnosti
žalovaného zaplatit dosud nepromlčené splátky. Soud však nesměl jít ultra
petita partium, v zákoně vyjádřené zásady v § 153 odst. 2 o. s. ř., a proto
nemohl přiznat žalobkyni více nebo něco jiného, než co požadovala v žalobním
petitu a nemohl přiznat ani požadované plnění z jiného skutkového základu.
Případná změna žalobního návrhu učiněná žalobkyní by znamenala, že běh
promlčecích lhůt ohledně takto uplatněných práv by se stavěl až dnem změny
návrhu a tudíž by byly promlčeny všechny splátky žalovaného.
Dále dovolatel namítá, že porušením jedné z právních zásad je i to, že
soud přiznal žalobkyni dlužné úroky, které byly příslušenstvím promlčených
pohledávek, ačkoli příslušenství zásadně sdílí právní osud hlavní věci. Úvěrová
smlouva obsahuje ujednání o odepisování úroků z běžného účtu žalovaného. Soud
se zřetelem k § 384 hosp. zák. presumoval, že u těchto úroků neběžela promlčecí
lhůta, neboť na běžném účtu nebyly v rozhodné době žádné prostředky. Výjimku ze
zásady shora uvedené by si však museli účastníci ve smlouvě vymínit, a to se
nestalo a žalobkyně tak bezesporu nemá nárok na úroky z promlčených splátek.
Dovolatel dále nesouhlasí s výpočtem dlužných úroků. Jedna z úvěrových
smluv stanoví splatnost úroku měsíční a druhá čtvrtletní. Při výpočtu však soud
v obou případech vycházel ze splatnosti měsíční. Samotný výpočet dlužných úroků
během řízení byl dosti neprůhledný a nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Vzhledem k tomu, že žalovaný se bránil námitkou promlčení a ke
změně žalobního návrhu nedošlo, nebyly skutečnosti týkající se jednotlivých
dlužných částek náležitě rozporovány.
Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že podané dovolání
splňuje zákonem stanovené náležitosti (ust. § 240 odst. 1., § 241 odst. 1 a 2
o. s. ř., zejména bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem),
konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť jím dotčeným výrokem v rozsahu
částky 2,726.392,79 Kč odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé (ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) tak, že žalobě
vyhověl.
Dovolatel se dovolává důvodů ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. c) a d)
o. s. ř.
Dovolacím důvodem podle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze
napadnout výsledek hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soudu
dospěl. Nelze-li v tomto směru soudu vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat z jeho skutkovými závěry. V daném případě z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu spisu je zřejmé, že
skutkové zjištění soudu o výši úroků vyplynulo z přednesu žalobkyně a z
provedených důkazů. Odvolací soud nepominul žádné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo a v hodnocení důkazů,
které byly provedeny, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti žádný logický rozpor. Dovolatel ostatně ani neuvádí
konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že by skutkové zjištění o výši
přiznaných úroků nemělo oporu v provedených důkazech, popř. v jakém směru je to
či ono skutkové zjištění neadekvátní.
Jako druhý uplatnil dovolatel dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá nebo právní normu sice správně určenou nesprávně
vyložil, případně jiný daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel na prvním místě namítá, že odvolací soud přiznal žalobkyni i
plnění ultra petitum v rozporu s ust. § 153 odst. 2 o. s. ř.
S tímto tvrzením dovolatele se nelze ztotožnit.
Žalobkyně se v žalobním petitu domáhala zaplacení celkové částky
6,122.392,79 Kč, která je v žalobě specifikována jednak jako nesplacené úvěry,
poskytnuté na základě dvou smluv o úvěru ze dne 30. 9. 1991 (obě jistiny ve
výši 3,200.000,- Kč a 1,050.000,- Kč nebyly splaceny ani částečně), jednak
úroky z těchto úvěrů.
Byla-li žalobkyni rozhodnutím odvolacího soudu přiznána částka
2,726.392,79 Kč, která zahrnuje jak jistiny úvěru (po odpočtu promlčených
splátek), tak i úroky z nezaplacených splátek, popř. částek obou úvěrů, nelze
dovodit, že soud překročil návrh žalobkyně a přisoudil jí více, než čeho se
domáhala. Předmětem enunciátu je resp. byl nadále nárok, který je předmětem
žalobního petitu, tj. nezaplacené úvěry resp. nesplacené splátky úvěrů a jim
odpovídající úroky.
Námitkou žalovaného, že nelze přiznat žalobkyni nepromlčené splátky z
obou smluv, splatné ke konci června a ke konci září 1995, tj. celkem 854.000,-
Kč bez změny žalobního návrhu, se zabýval již odvolací soud a dovolací soud se
ztotožňuje s jeho závěrem, že „jestliže navrhovatel se domáhá celé nesplacené
části, pak nepochybně nikoli s tím, že požaduje vše nebo nic, ale v celkovém
požadavku je obsažen požadavek na každou jednotlivou splátku“. Navíc dovolatel
svoji argumentaci stavěl na mylném předpokladu, že žalobkyně svůj žalobní návrh
opírala v otázce splatnosti o odstoupení od smlouvy, neboť žaloba žádné tvrzení
v tomto směru neobsahuje.
Nelze souhlasit ani s námitkou dovolatele, že odvolací soud přiznal
žalobkyni úroky, které byly příslušenstvím promlčených pohledávek (splátek), ač
„příslušenství sdílí osud hlavní věci“, a že výjimku by si účastníci museli
sjednat ve smlouvě.
Dovolací soud dovozuje, že hospodářský zákoník – na rozdíl od
občanského zákoníku - příslušenství pohledávky neznal. Úroky na základě smlouvy
o úvěru podle ust. § 382a hosp. zák. proto nejsou příslušenstvím jistiny
(pohledávky), ale samostatným nárokem, která se promlčuje samostatně. To
platilo i pro tzv. majetkové sankce ve smyslu § 141 hosp. zák., popř. i § 378 a
§ 378a hosp. zák.
Odvolací soud dále přesvědčivě dovodil, že na rozdíl od jistiny úvěrů byla
situace ohledně úroků jiná. Obě smlouvy o úvěru obsahují ustanovení (bod I. 5),
že úroky budou hrazeny z běžného účtu žalovaného. Jestliže se běžný účet v
rozhodné době nacházel v debetu, resp. bez kreditního zůstatku, pak ohledně
dlužných úroků ve smyslu § 384 hosp. zák. promlčecí lhůta neběžela.
Odvolací soud tudíž právem i z tohoto důvodu uplatněné úroky jako
nepromlčené přiznal, u první smlouvy ve výši 1,377.340,19 Kč a u druhé smlouvy
ve výši 495.052,60 Kč, když tyto částky ověřil svým dokazováním již soud
prvního stupně a – jak odvolací soud zdůraznil – výše úroků „nebyla doposud
ostatně ani jinak sporná“.
Pokud pak otázku úroků vztahoval dovolatel k zásadě, vyjádřené v ust. §
153 odst. 2 o. s . ř., platí totéž, co bylo již řečeno shora o rozsahu
žalobního petitu v předmětné věci.
Z uvedeného se podává, že nebyl naplněn ani dovolací důvod podle ust. §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud tudíž nedůvodné dovolání zamítl, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je správné (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud v souladu s ust. §
142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na § 224 odst. 1 a §
243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatel neměl v řízení o dovolání úspěch, žalobkyni pak
žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo, v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. prosince 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu