29 Odo 1511/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v konkursní věci
dlužnice N. CZ spol. s r. o., zastoupené advokátkou, o návrhu věřitele „C.“ C.
– E. & E., G., zastoupeného advokátem, na prohlášení konkursu na majetek
dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 K 124/99, o
dovolání věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června
2005, č. j. 2 Ko 41/2003 - 167, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhující věřitel je povinen zaplatit dlužnici na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.934,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám zástupkyně dlužnice.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. února 2003, č. j. 33 K 124/99-117,
odmítl - odkazuje na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a na ustanovení § 43 odst. 2 a § 79 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) -
návrh věřitele (označeného v záhlaví tohoto rozhodnutí) na prohlášení konkursu
na majetek dlužnice (N. CZ spol. s r. o.),
Soud uzavřel, že navrhující věřitel ani přes výzvu (obsaženou v usnesení tohoto
soudu ze dne 6. prosince 2002, č. j. 33 K 124/99-101) doručenou mu 16. prosince
2002 neodstranil vady návrhu na prohlášení konkursu; konkrétně nevylíčil
skutečnosti rozhodné pro závěr, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku (§ 4
odst. 2 ZKV). Z návrhu na prohlášení konkursu není zřejmé, pro jaké pohledávky
věřitel prohlášení konkursu navrhuje a v řízení tak není možno pokračovat.
K odvolání navrhujícího věřitele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
usnesením ze dne 2. června 2005 potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhující věřitel ani
podáním ze dne 6. ledna 2003, jímž reagoval na výzvu soudu, neodstranil vady
návrhu na prohlášení konkursu tak, aby o něm bylo možné věcně rozhodnout.
Usnesení o odmítnutí návrhu pro vady není rozhodnutím ve věci samé, takže
námitky, jež odvolatel proti tomuto rozhodnutí formuloval, jako by o věc samu
šlo, jsou bezpředmětné.
V podání z 6. ledna 2003 odvolatel neuvedl nic o obsahu ústních dohod,
na jejichž základě probíhala spolupráce mezi ním a společností Naturprodukt s.
r. o., ani o obsahu operativních dohod, na jejichž základě této společnosti
poskytoval tvrzená plnění a služby (o těchto službách, kromě toho, že šlo
zejména o celní služby, neuvedl odvolatel nic bližšího). Odvolatel podle
odvolacího soudu nerozlišuje mezi povinností tvrzení a povinností důkazní, když
pro přezkoumání správnosti odvoláním napadeného usnesení je podstatné, že
dovolatel neuvedl nic o obsahu ujednání, ze kterého by vyplývala oprávněnost,
výše a splatnost jím tvrzených pohledávek. Způsob prokázání takových dohod by
pak měl vyplývat právě z těch tvrzení, která v návrhu na prohlášení konkursu
chybí a která nemohou nahradit ani fotokopie předkládaných dokladů (z nichž
nelze obsah těchto ujednání zjistit).
Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka odmítl. Jelikož soud nerozhodl ve věci
samé, nebylo třeba nařizovat jednání ani podle § 115 o. s. ř., takže
skutečnost, že napadené usnesení bylo vydáno v konkursním řízení, neměla vliv
na procesní postup soudu prvního stupně. Odvolateli se přitom dostalo poučení o
vadách jeho návrhu i o způsobu jejich odstranění. Soud též neměl důvod
odstraňovat vady návrhu postupem podle § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV; to by
odporovalo zásadě rovnosti účastníků řízení. Nebyly-li odstraněny vady návrhu
na prohlášení konkursu, nebyl důvod posuzovat tvrzené pohledávky podle hmotného
práva.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhující věřitel dovolání, namítaje, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel poukazuje na to, že soudu prvního stupně spolu s návrhem na
prohlášení konkursu předložil k 27. prosinci 1999 listiny (účetní doklady) dle
tohoto návrhu, další účetní doklady předložil v rámci odvolacího řízení v
červnu 2000 a k výzvě soudu učinil 6. ledna 2003 podání, kterým reagoval na
požadavek soudu. Ve druhém odvolacím řízení se pak kromě doložených příloh
dovolával práva daného článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále též jen „Listina“) a postupu soudu ve smyslu § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV,
upozorňuje současně na závěry auditora konstatujícího v rámci účetních závěrek
za rozhodné období dluhy po lhůtě splatnosti delší 180 dnů ve výši cca 36
miliónů Kč. Z uvedeného dovozuje, že závěry soudů nižších stupňů, že
neodstranil vady svého podání tak, aby o něm bylo možné věcně rozhodnout,
nejsou v souladu s obsahem spisu.
Dovolatel připouští, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím výhradně procesním,
poukazuje však na to, že z jeho pohledu jde o rozhodnutí konečné, fakticky se
rovnající rozhodnutí ve věci. Způsob, jakým se odvolací soud vyrovnal s
hodnocením všech jím předložených důkazů, není dle dovolatele v souladu se
zákonem. Oprávněnost pohledávek je podle dovolatele dána např. podpisem osoby,
která byla jak jednatelem společnosti N. s. r. o., tak jednatelem dlužnice,
obsah ujednání byl vysvětlen v souladu se skutečností a splatnost pohledávek je
dána na účetním dokladu a současně i účetní sestavou dlužnice.
Na podporu svého názoru, že došlo k porušení zákona při hodnocení jednotlivých
důkazů, dovolatel cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. června 2003, IV.
ÚS 283/2000, (jde o nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazku 30, ročníku 2003, části I., pod pořadovým číslem 90) pasáž
týkající se ustanovení § 132 o. s. ř.
K tomu, kdy se dovolával postupu dle § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV, dovolatel
uvedl, že tak činil podáním z 25. června 2000, tedy v době kdy soud měl
povinnost vyzvat dlužníka k sestavení seznamu majetku a závazků, což soud
prvního stupně neučinil; odvolací soud pak takový postup odmítl jako narušující
rovnost účastníků před soudem. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolatel
nesouhlasí, maje za to, že jde-li o návrh na prohlášení konkursu, prolamuje
zákon o konkursu a vyrovnání obecnou zásadu „důkazního břemene“ věřitele
(žalobce), který musí obecně dokázat vše, co tvrdí. Zákon o konkursu a
vyrovnání tuto zásadu prolamuje tím, že soudu vymezuje povinnost vlastního
ověření věřitelem tvrzených skutečností. Zákonné podmínky jsou dle dovolatelky
vymezeny tak, že pro postup ve smyslu ustanovení § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV je
rozhodné, že dlužníku byl doručen návrh na prohlášení konkursu. Tato podmínka
byla v dané věci splněna, takže výzvou soudu dlužníkovi nemohlo dojít k
porušení rovnosti účastníků.
Dovolatel dále namítá, že bylo - ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny - zkráceno
právo jeho účasti na vlastním procesu, a to tím, že ačkoli bylo ve věci od
roku 2000 již čtyřikrát rozhodnuto, soud ani v jednom případě nerespektoval
jeho právo se před vydáním rozhodnutí k věci „osobně vyjádřit“, přesto, že se
tohoto práva dovolával. Usuzuje, že označený článek Listiny nezná výjimku ani
při odmítnutí žaloby.
Dlužnice ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Odkaz
na nález Ústavního soudu neshledává přiléhavým, s tím, že dovolatel ani přes
výzvu soudu neodstranil vady návrhu na prohlášení konkursu. Za irelevantní má
námitku dovolatele týkající se užití § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV, s tím že soud
neměl důvod tímto způsobem odstraňovat vady návrhu. Nedůvodná je podle
dlužnice i výhrada týkající se zkrácení účasti dovolatele na řízení, s tím, že
dovolatel se jí snaží zakrýt vady svého podání a neschopnost prokázat
existenci pohledávek.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním -
zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud především poznamenává, že ačkoli procesní předpisy upravující
náležitosti návrhu na zahájení řízení, doznaly od doby podání zkoumaného návrhu
na prohlášení konkursu do odmítnutí tohoto návrhu změn v důsledku pozdějších
novelizací zákona o konkursu a vyrovnání a občanského soudního řádu,
náležitosti návrhu na prohlášení konkursu je nutno posuzovat podle právní
úpravy účinné v době jeho podání (k 27. prosinci 1999), s tou výhradou, že se
nepřihlíží k těm požadavkům na obsah návrhu, jež byly pozdějšími úpravami
označených norem z jejich textu vypuštěny (vychází se z úpravy pro
„navrhovatele“ příznivější).
Podle ustanovení § 4 odst. 2 věty první ZKV ve znění účinném k 27.
prosinci 1999 platilo, že jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že
má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují, že
dlužník je v úpadku a že má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu.
V době, kdy o věci rozhodoval odvolací soud, platilo uvedené ustanovení
ve znění, podle kterého, jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že
má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují
úpadek dlužníka.
Byl z něj tedy vypuštěn požadavek na uvedení okolností, které osvědčují, že
dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu.
Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. pak jak v době, kdy byl návrh na prohlášení
konkursu podán, tak v době, kdy jej soud odmítl (ve znění účinném před 1.
dubnem 2005), obsahovalo požadavek, aby návrh na zahájení řízení obsahoval
(mimo jiné) vylíčení rozhodujících skutečností; možnost přiměřené aplikace
občanského soudního řádu přitom v době podání návrhu na prohlášení konkursu
upravovalo ustanovení § 3 odst. 1 ZKV a v době vydání napadeného usnesení (ve
znění účinném před 1. dubnem 2005) § 66a odst. 1 ZKV.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, že ve věci mělo
být nařízeno jednání. Nehledě k tomu, že podle ustanovení § 66a odst. 2 věty
druhé ZKV (ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení) jednání se
nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné
(srov. shodně § 3 odst. 2 větu druhou ZKV ve znění účinném k 27. prosinci
1999), platí, že je-li důvod odmítnout návrh na zahájení řízení podle § 43
odst. 2 o. s. ř., soud jednání nařizovat nemá a z hlediska hospodárnosti řízení
ani nesmí. Představa, že by soud nařizoval jednání k věcnému projednání návrhu
na zahájení řízení, jenž vzhledem k nedostatkům svých obsahových náležitostí
způsobilým k věcnému projednání není, vyznívá absurdně. Postup soudu je v tomto
ohledu ostatně v souladu s výslovnou dikcí občanského soudního řádu (ve znění
účinném před 1. dubnem 2005), v tomto ohledu beze zbytku přiměřeně
aplikovatelného. Ten v ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. výslovně určoval, že
předseda senátu připraví jednání, „nebylo-li rozhodnuto podle § 114 odst. 2“.
Mezi rozhodnutími podle § 114 odst. 2 o. s. ř. je pak zařazeno i odmítnutí
návrhu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Jinak řečeno, zákon výslovně (a v souladu s
logikou věci) počítá s tím, že při odmítnutí návrhu na zahájení řízení
postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. se jednání nenařizuje. O rozpor s článkem
38 odst. 2 Listiny nejde (Ústavní soud sám ostatně běžně a bez jakýchkoli
pochybností o ústavnosti svého postupu odmítá neprojednatelné ústavní stížnosti
rovněž bez jednání - srov. § 43 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Nesprávné jsou i úvahy dovolatele o důkazním břemenu v konkursním řízení. Tak
již Ústavní soud v usnesení ze dne 17. března 19997, sp. zn. III. ÚS 363/96,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku
1997, části II., pod pořadovým číslem 7 výslovně uzavřel, že na řízení o
prohlášení konkursu se vztahují základní zásady občanského soudního řízení,
zejména zásada dispoziční, z níž pro účastníky soudního řízení vyplývá, že mají
uvádět své návrhy a dokazovat svá tvrzení. Soud v tomto řízení není veden
zásadou oficiality. Nejvyšší soud pak v usnesení uveřejněném pod číslem 53/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 53/2005“), na něž v
podrobnostech odkazuje, uzavřel, že věřitel, který podal návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka, nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně
všech skutečností rozhodných pro závěr, že byl osvědčen dlužníkův úpadek.
Odtud se podává i zřejmá nesprávnost názoru, že zanedbání povinnosti tvrzení
navrhujícím věřitelem by mělo či mohlo být napraveno tím, že příslušné údaje
budou vyžadovány od dlužníka (postupem dle § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV.). K tomu
lze dodat, že podle ustálené soudní praxe (a v souladu se zásadou hospodárnosti
řízení) se návrh na zahájení řízení, který postrádá předepsané náležitosti a je
proto věcně neprojednatelný, tomu, vůči němuž směřuje, nedoručuje (nemá
doručovat), dokud nejsou odstraněny nedostatky bránící jeho projednání.
Zbývá určit, zda návrh na prohlášení konkursu vskutku trpěl nedostatky
bránícími jeho věcnému projednání.
Nejvyšší soud již pod bodem VII., str. 174-176 (350-352) stanoviska svého
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98,
uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vysvětlil, že ukládá-li ustanovení § 4 odst. 2 ZKV věřiteli, aby v návrhu na
prohlášení konkursu uvedl okolnosti, které osvědčují, že dlužník je v úpadku,
vymezuje tím obsahové náležitosti návrhu (to, co má být v návrhu tvrzeno, aby
byl způsobilý k věcnému projednání). Jinak řečeno, v návrhu musí být tvrzeny
takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá (srov.
str. 174 /350/). Tamtéž pokračoval úvahou, podle níž vedle charakteristiky
vlastní splatné pohledávky proti dlužníkovi (§ 4 odst. 2 věta první ZKV) musí
věřitel v návrhu uvést konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích)
se splatnou pohledávkou proti dlužníku nebo údaje, z nichž usuzuje, že dlužník
zastavil platby, případně konkrétní okolnosti, které jej vedou k závěru o
předlužení dlužníka. Na tyto závěry znovu odkázal např. v R 53/2005.
Požadavkem, aby navrhující věřitel „charakterizoval vlastní splatnou pohledávku
proti dlužníkovi“, se (v návaznosti na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř.)
rozumí, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, z nichž lze usuzovat, že
navrhující věřitel má (a jakou, tedy na jakém skutkovém základě vzniklou a v
jaké výši) konkrétní splatnou pohledávku vůči dlužníku. Tomuto požadavku
neodpovídá pouhé konstatování, že navrhující věřitel má vůči dlužníku splatné
pohledávky ve výši 724.519,59 DEM (srov. bod I. návrhu na prohlášení konkursu,
č. l. 2) nebo tvrzení o tom, že pohledávku v této výši uznala jiná společnost
– N. s. r. o. (srov. podání dovolatele z 25. června 2000, č. l. 36).
Z výše označeného usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. prosince 2002 je
přitom patrno, že ten dovolatele mimo jiné vyzval, aby v určené dvacetidenní
lhůtě doplnil návrh tím, že uvede 1/ kdy a co věřitel dlužnici plnil, 2/ na
základě jakých skutečností (např. smlouvy) bylo plněno a 3/ z jakých ujednání
vyplývala povinnost dlužnice plnit v požadované výši a v požadovaném čase (tj.
kdy přesně a na základě čeho byly pohledávky splatné). Reagoval-li dovolatel na
výzvu (podáním z 6. ledna 2003) jen obecnou charakteristikou „původní obchodní
spolupráce“ s příkladným výčtem služeb a údajem, že se tak dělo na základě
ústních dohod (jejichž obsah nebyl konkretizován, stejně jako doba uzavření),
nevylíčil tím skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na jeho konkrétní
splatnou pohledávku vůči dlužníku. Soudy nižších stupňů pak správně uzavřely,
že o skutkovém základu dovolatelových pohledávek ničeho nevypovídají ani
dovolatelem předložené listiny (což je logické, tvrdí-li dovolatel, že dohody -
jejichž obsah však nebyl vylíčen - byly uzavírány ústně). Takto formulovaný
návrh na zahájení řízení by byl typově neprojednatelný i ve sporném řízení.
Lze tedy uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit
nepodařilo. Jelikož zde nejsou ani vady, k jejichž existenci se u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Má-li dovolatel za to, že dlužnice je v úpadku, nic mu nebrání v tom, aby řádný
(obsahující vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se jeho pohledávky a
osvědčujících úpadek dlužnice) návrh na prohlášení konkursu na majetek
dlužnice podal znovu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem
dlužnice. Dlužnici tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem
za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném před 1. září 2006 (dále jen
„vyhláška“)
Sazba odměny za dovolací řízení se pak určuje podle § 8 písm. b/ vyhlášky, ve
spojení s § 10 odst. 3, § 13, § 14 odst. 2 a § 15 vyhlášky částkou 3.100,- Kč.
Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku
1.550.- Kč, jelikož advokát dlužnice učinil v dovolacím řízení pouze jediný
úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném před 1. září 2006), činí
75,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 309,- Kč) tak
činí částka přiznaná dlužnici k tíži dovolatele 1.934,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu