29 Odo 155/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele K.K., o
neplatnost usnesení valné hromady, R. s.r.o., vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn.13 Cm 1017/99, o dovolání navrhovatele proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000, čj. 7 Cmo
548/2000-72, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000, čj. 7 Cmo
548/2000-72 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.
března 2000, č.j. 13 Cm 1017/99-33 se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27.3.2000, č.j. 13 Cm 1017/99-33, kterým tento soud zamítl
návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, R. s. r. o.
(dále jen „společnost“), konané dne 5.11.1999, kterým valná hromada rozhodla o
zvýšení základního jmění společnosti o 3,200.000,- Kč a návrh na vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady společnosti ze dne 29.12.1999 o převzetí
závazku k novému vkladu ve výši 3,200.000,- Kč společníky panem M.B. a panem
M.Z., rovným dílem.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování a ani
odvolatel je nezpochybnil. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením
věci soudem prvního stupně.
Jestliže ostatní společníci nepřistoupili na návrhy navrhovatele ohledně
ukončení jeho účasti ve společnosti (dohodou, převodem jeho obchodního podílu)
nelze v tom spatřovat nic protiprávního, neboť takovou povinnost neměli.
Protiprávní nebylo ani rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního jmění,
jehož logickým důsledkem bylo, že se obchodní podíl žalobce, který se - na
rozdíl od ostatních společníků na zvýšení nepodílel - snížil. Nebylo ani
prokázáno, že by k rozhodnutí o zvýšení základního jmění došlo jen proto, aby
to přivodilo zmíněný důsledek. V zápisu z valné hromady konané dne 5.11.1999 je
uveden hospodářský důvod zvýšení základního jmění a navrhovatel při své
účastnické výpovědi před soudem prvního stupně potvrdil existenci investičního
záměru. S navrhovatelem nelze souhlasit ani v tom, že rozšíření programu valné
hromady bylo neurčité. „Údaj, že se bude jednat o zvýšení základního jmění, v
zásadě (další) bod programu dostatečně charakterizoval a jeví
se z hlediska ustanovení § 129 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“) jako postačující“.
Usnesením ze dne 5.2.2001, č.j. 7 Cmo 548/2000-96 doplnil odvolací soud
protokol o jednání ze dne 22.11.2000 tím, že po poradě senátu, ale
ještě před vyhlášením rozsudku „požádala zástupkyně navrhovatele o možnost
požádat o připuštění dovolání. Předseda senátu to odmítl, s tím, že je pozdě.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel v otevřené lhůtě dovolání.
Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm.
f) , a § 239 odst. 2 o. s. ř., co důvodů na ustanovení § 241 odst. 3
písm. a), c) a d) o. s. ř.
Dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. je podle
dovolatele dán proto, že řízení je postiženo vadou dle § 237 odst. 1 písm. f)
o. s. ř.
Odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje dovolatel v tom, že poté, co bylo
nařízeno jednání před odvolacím soudem na 22.11.2000, onemocněl a proto důvodně
a s týdenním předstihem žádal o odročení odvolacího jednání, neboť opakovaně
trval na svém právu být přítomen jednání, jež se týká jeho osobních poměrů.
Onemocnění doložil průkazem pracovní neschopnosti ze dne 9.11.2000. Soud zamítl
jeho žádost o odročení mimo jiné proto, že od rozhodnutí
uplynula dlouhá doba. Tím byl zbaven jednoho ze svých základních práv - práva
zúčastnit se řízení. Dále spatřuje dovolatel naplnění uvedeného dovolacího
důvodu v tom, že soud nevyhověl jeho žádosti o připuštění dovolání podaném po
poradě senátu, ale před vyhlášením rozsudku s tím, že připuštění navrhl pozdě.
To je v rozporu s ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. spočívá podle
dovolatele v tom, že ačkoliv navrhoval důkaz spisem zn. 13 Cm 1018/99 Krajského
soudu v Českých Budějovicích, odvolací soud při ústním jednání pouze
konstatoval v zápisu, že se k důkazu čte rozhodnutí 13 Cm 1018/99-67-KS-ČB a
zápisy sporných valných hromad. K faktickému čtení těchto dokumentů však
nedošlo. Přitom spis, který byl navržen k důkazu, obsahuje např. výpověď svědka
A., jehož svědectví výslovně dokládá hrubé chování vůči dovolateli. Dovolatel
navrhl důkaz uvedeným spisem proto, že soud nevyhověl ani návrhu na provedení
důkazu výslechem tohoto svědka. K důkazu navrhuje dovolatel výslech svědkyně,
Ing. D.K., své manželky, která byla jednání přítomna. Pro uvedené tvrzení
svědčí i časové údaje, tj. začátek jednání, délka porady senátu a skončení
jednání a následně i sama strohost protokolu.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom,
že pozvánka na valnou hromadu obsahovala rozšíření programu valné hromady o
další bod „zvýšení základního jmění“, bez jakéhokoli bližšího určení jakým
způsobem má ke zvýšení dojít. Dovolatel považuje za otázku zásadního právního
významu, zda pozvánka na valnou hromadu musí být určitá a srozumitelná, zejména
zda pozvánka na valnou hromadu, která má rozhodovat o zvýšení základního jmění,
musí obsahovat způsob a rozsah zvýšení základního jmění. V tom směru cituje
dovolatel odbornou literaturu a odkazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 1 Odon 2/97, publikované v Právních rozhledech č. 8/1997, kde dovolací
soud v obecné rovině konstatoval, že „za povinný obsah pozvánky zákon označuje
mimo jiné i uvedení jejího programu, přičemž ten musí být vymezen konkrétně,
určitě a srozumitelně.“ K tomu soud prvního stupně uzavřel, že pozvánka na
valnou hromadu nemusí splňovat náležitosti právního úkonu, tj. být určitá a
srozumitelná.
Dále se pak dovolatel domáhá posouzení právní otázky, „zda platnost jednání
může být vyložena pouze na základě doslovného jazykového výkladu zákona nebo
zda je soud povinen zkoumat zřetelné zneužití některého ustanovení zákona
většinou proti menšině, tedy rozpor s dobrými mravy; v této souvislosti pak,
zda odvolací soud může po navrhovateli důvodně požadovat splnění povinností,
jež mu obecně závazný předpis v žádném případě neukládá a odpůrci naopak
přiznat jako nepopiratelná práva, která nejsou podložena žádným platným
ustanovením obecně závazných předpisů.“
102
Soud prvního stupně se sice zabýval námitkou dovolatele, že napadená usnesení
valných hromad jsou v rozporu s dobrými mravy, když jimi většinoví společníci
chtěli právě jen docílit poškození menšinového společníka, ale poté co uzavřel,
že rozhodnutí o zvýšení základního jmění je v souladu s obchodním zákoníkem a
společenskou smlouvou, rozhodl, že toto usnesení dobrým mravům neodporuje, byť
právě v jeho důsledku dojde k nezvratnému poškození menšinového společníka,
který zřetelně projevil záměr ukončit svoji účast ve společnosti
jakýmkoli ze zákonem připuštěných důvodů. Přitom zbývající
společníci se zvýšením základního jmění snažili zabránit slušnému
vypořádání s navrhovatelem. Dovolatel upozorňoval soud i na to, že rozhodnutí o
zvýšení základního jmění bylo rozhodnutím simulovaným a že většinoví společníci
nesplatili vklady na toto zvýšení ve stanovené lhůtě. Dále uvedl,
že většinoví společníci nikdy před datem převzetí pozvánky na valnou hromadu ze
dne 5.10.1999 zvýšení základního jmění nenavrhovali, a to ani na valné hromadě
23.8.1999, kdy společníci projednávali investiční záměry. Navíc je po
provedeném dokazování zřetelné, že dva zbývající společníci s vystoupením
navrhovatele ze společnosti přímo počítají, a snaží se
jen zmenšit jeho vypořádací podíl.
Dovolatel rovněž poukazuje na to, že většinoví společníci sice do jednoho
měsíce od valné hromady dne 5.11.1999 převzali písemným
prohlášením závazky k novým vkladům, nepřevzali však tímto způsobem závazek k
novému vkladu nepřevzatému navrhovatelem.
Společnost ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje jak skutková zjištění,
tak právní posouzení věci oběma soudy za správná a úplná. Společnost se
nedomnívá, že by navrhovatel byl zkrácen na svých procesních právech. Naopak
právní zástupkyně navrhovatele jak v řízení před soudem prvního stupně tak v
řízení před odvolacím soudem využila veškerých možností právem daných.
Společnost zastává názor, že ve věci nejsou zásadní právní otázky, které by měl
dovolací soud řešit. Dovozuje, že pozvánka na valnou hromadu sice může mít
formální vady, nemůže však být neplatná. V projednávané věci byla pozvánka
jasná a určitá o čemž svědčí i to, že navrhovatel se valné hromady zúčastnil a
poté, co byly projednány otázky, které sám navrhl, jednání valné hromady
opustil. Jednání valné hromady dne 22.11.1999 se nezúčastnil, ač mu byla řádně
zaslána pozvánka. Společnost dále uvádí, že dovolatel se sice odvolává na dobré
mravy, avšak poté, co dne 5.11.1999 opustil jednání valné hromady pokusil se
bez souhlasu zbývajících společníků vybrat z účtu společnosti 1,000.000,- Kč a
převést je na účet své manželky. Navrhovatel se tedy pokusil poškodit
společnost poté, co nebyly schváleny body programu valné hromady, které navrhl.
Rozdílné názory společníků na chod a řízení společnosti jsou věcí
přirozenou, takže pokud názor jednoho společníka neuspěje při zachování všech
jeho práv, nelze hovořit o zneužití postavení většiny proti menšině. Tvrzení
dovolatele, že jednání většinových společníků při zvýšení základního jmění je
jednáním simulovaným, je nepravdivé, neboť návrhy na změnu zápisu v obchodním
rejstříku v souladu s usnesením napadaných valných hromad byly předloženy dne
22.11. 2000, dovolatel však provedení změn zablokoval s odkazem na probíhající
soudní spor. V současné době však již změny provedeny byly.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se především zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Tvrzený důvod přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spočívající v
tom, že odvolací soud odmítl rozhodnout o návrhu připuštění dovolání
navrhovatele není v projednávané věci naplněn, neboť jestliže účastník řízení
navrhl připuštění dovolání včas, tj. nejpozději před vyhlášením rozsudku ve
věci samé, což se v projednávané věci stalo a odvolací soud to - byť dodatečně
- učinil součástí protokolu o jednání - má takový postup odvolacího soudu
stejné právní účinky, jako kdyby návrhu účastníka nevyhověl; o tom, zda je
dovolání přípustné rozhodne podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolací
soud. Byť by tedy postup odvolacího soudu nebyl správný, účastník na svých
procesních právech jeho jednáním zkrácen není.
Pokud jde o druhý tvrzený důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. f) o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jestliže odvolací
soud při jednání, o jehož odročení účastník žádal, neprováděl žádné nové
důkazy, ke kterým by se účastník nemohl vyjádřit, ale pouze v přítomnosti
zástupce účastníka opakoval důkazy, ke kterým se účastník mohl vyjádřit před
soudem prvního stupně, není tento dovolací důvod naplněn.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená
právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom
otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným
závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde,
jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v
projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v
rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není
řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o
případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s
publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat
takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou
soudní praxí.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl
v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Argumenty, které dovolatel snáší na podporu závěru o existenci dovolacího
důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jsou tedy pro výsledek dovolacího
řízení bezcenné.
103
Zásadní právní význam odvolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné)
především v řešení otázky, jak podrobně musí být specifikovány jednotlivé body
programu, aby bylo možno považovat pozvánku na valnou hromadu za určitou,
zejména, zda musí pozvánka na valnou hromadu, která má rozhodovat o zvýšení
základního jmění, obsahovat určení způsobu a rozsahu zvýšení základního jmění.
S přihlédnutím k datu pozvánky i k datu konání obou valných hromad je pro další
úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku ve znění před 1. 1.
2001.
K uvedené právní otázce Nejvyšší soud uzavřel, že pozvánka na valnou hromadu
určitá a srozumitelná být musí, neboť tato pozvánka je právním úkonem
společnosti vůči společníkům a je tedy podrobena stejným pravidlům, jako
kterýkoli jiný právní úkon. Jinou otázkou však je nezbytná míra podrobnosti
pozvánky. Obchodní zákoník sice v § 129 odst. 1 ukládá, že pozvánka na valnou
hromadu musí obsahovat program valné hromady, o míře podrobnosti tohoto
programu však nestanoví nic. Při výkladu toho, zda je program valné hromady v
pozvánce uveden dostatečně určitě a srozumitelně, proto bude třeba
vycházet ze zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník (§ 1 odst. 2)
a z teleologického výkladu uvedeného ustanovení. Účelem posuzovaného ustanovení
je zcela nepochybně, umožnit společníkům, aby se mohli včas a se znalostí
obsahu jednání valné hromady rozhodnout, zda se valné hromady zúčastní,
aby si mohli zajistit podmínky pro tuto účast a připravit se na
jednání valné hromady. Formulace jednotlivých bodů programu valné hromady proto
musí být do té míry určitá, aby dosažení tohoto cíle umožňovala. Za situace kdy
obchodní zákoník umožňuje zvýšení základního jmění společnosti s ručením
omezeným jednak novými vklady a jednak z vlastních zdrojů společnosti, přičemž
každý z uvedených způsobů má zcela jiný dopad do vnitřních poměrů společnosti a
do práv společníků, Nejvyšší soud uzavřel, že aby byl naplněn požadavek
určitosti pozvánky je nezbytné, aby bylo v programu uvedeno, který z uvedených
způsobů má být použit. To platí i o určení rozsahu zvýšení, neboť jestliže z
ustanovení § 143 odst. 1 obch. zák. vyplývá právo společníka na přednostní
převzetí vkladů, musí mít společník možnost uvážit, zda je schopen a ochoten
vklady na zvýšení základního jmění převzít, popřípadě v jakém rozsahu, což může
v řadě případů záviset právě na rozsahu zvýšení základního jmění. Pokud by se
pak zvyšovalo základní jmění z vlastních zdrojů společnosti, musí mít společník
možnost zvážit, popřípadě konsultovat s odborníky, jaký dopad do hospodářských
poměrů společnosti bude mít navrhované zvýšení, což bude opět mimo jiné záviset
na rozsahu tohoto zvýšení.
Protože usnesení valné hromady o převzetí vkladu na zvýšení základního jmění
lze platně přijmout jen tehdy, jestliže je platně přijato usnesení o zvýšení
základního jmění, týká se uvedený důvod neplatnosti obou napadených usnesení.
Co do druhé označené právní otázky navržené dovolatelem k posouzení, dovolací
soud uzavřel, že ohledně této otázky shora uvedené podmínky přípustnosti
dovolání splněny nejsou.
Odvolací soud se otázkou rozporu přijatého usnesení s dobrými mravy zabýval a
dospěl k závěru, že navrhovateli se nepodařilo prokázat, že by k rozhodnutí o
zvýšení základního jmění došlo jen proto, aby ho poškodilo při stanovení výše
vypořádacího podílu. Jestliže tedy dovolatel předestírá jako právní otázku, zda
soud musí při posuzování platnosti usnesení valné hromady brát v úvahu i rozpor
usnesení s dobrými mravy, nelze než uzavřít, že odvolací soud tuto otázku
posuzoval a při hodnocení důkazů dospěl k závěru pro dovolatele nepříznivému.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze
stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 1, části
věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Ačkoliv rozhodnutí soudů obou stupňů mají formu rozsudků, přikročil Nejvyšší
soud k jejich zrušení usnesením. Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř.
ve spojení ustanovením § 9 odst. 4 písm. j) o. s. ř. měly totiž usnesením o
věci rozhodnout také soudy nižších stupňů. To, že soud rozhodl jinou –
kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou
rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem
45) a nezbavuje dovolací soud práva odklidit takové rozhodnutí usnesením (dle §
243b odst. 5 o. s. ř.).
Neobstálo-li napadené rozhodnutí již v rovině právního posouzení, pokládal
Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se tvrzenými vadami řízení. Vypořádat se s
těmito námitkami dovolatele bude úkolem soudu, jemuž se věc vrací k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního
stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. září 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu