29 Odo 155/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A., s. r. o.,
proti žalované C., s. r. o., o zaplacení 365.487,10 Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 305/99, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2001, č. j. 8
Cmo 101/2001 - 114, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2001, č. j. 8 Cmo 101/2001 -
114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 7. června 2000, č. j. 34 Cm 305/99?67, zastavil řízení ohledně
částky 115.192,- Kč (bod I. výroku), vrátil žalobkyni přeplatek na soudním
poplatku ve výši 2.304,- Kč (bod II. výroku), uložil žalované do tří dnů od
právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 250.295,10 Kč s příslušenstvím
(úrokem z prodlení) specifikovaným pro jednotlivá období ve výroku (bod III.
výroku) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 35.583,40 Kč (bod IV. rozsudku). Soud
prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání, uzavíraje, že předvolání k
prvnímu jednání bylo žalované doručeno dle § 48 odst. 2 občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř“) 17. dubna 2000, žalovaná se k prvnímu jednání bez
včasné a řádné omluvy nedostavila, žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro
zmeškání a z tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci
vyplývala odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna
2001, č. j. 8 Cmo 101/2001 - 114, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v
napadených bodech III. a IV. výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání
rozsudku pro zmeškání. V okamžiku, kdy byla k ústnímu jednání předvolána, již
původní žalobkyně nebyla účastnicí řízení (žalobu podala společnost B. a. s.,
identifikační číslo … a před prvním jednáním pohledávku postoupila společnosti
A., s. r. o., identifikační číslo …). I když soud prvního stupně o této
skutečnosti nemohl vědět, nelze takové předvolání k ústnímu jednání považovat
za řádné. Odvolací soud vysvětlil, že za situace, kdy soud prvního stupně
vyjasňoval se žalobkyní otázku účastenství v řízení, měl postupem dle § 5 o. s.
ř. žalovanou poučit, že v řízení na straně žalující bude pokračovat se
společností A., s. r. o, a že se nařízené ústní jednání uskuteční.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání,
uvádějíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán
dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Dovolatelka
namítala, že žalovaná v podání ze dne 2. května 2000 označeném jako „Odvolání
proti předvolání ve věci“, neuvedla žádný důvod, který by jí znemožňoval
účastnit se jednání a z jednání se navíc neomluvila. Skutečnost, že pohledávka,
která je předmětem řízení, byla postoupena, nezabraňovala žalované v účasti na
prvním jednání ve věci. Žalovaná se z neúčasti na prvním jednání neomluvila,
natož aby šlo o omluvu důvodnou. Dále dovolatelka upozornila na to, že odvolání
proti rozsudku pro zmeškání je přípustné, jen byl-li vydán přesto, že proto
nebyly splněny podmínky; ty však podle jejího přesvědčení splněny byly. K tomu,
zda předvolání k jednání před soudem prvního stupně bylo řádné, dovolatelka
argumentovala závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna
1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2,
ročník 1997, pod číslem 11), s tím, že v rámci zachování veškerých procesních
práv a povinností musely být v daném případě zachovány i účinky úkonu, kterým
soud prvního stupně předvolal dosavadní účastníky řízení k prvnímu jednání na
7. června 2000. Nebylo-li třeba o procesním nástupnictví rozhodovat, nemusel
soud prvního stupně informovat žalovanou ani o tom, že se jednání bude konat a
o výsledku korespondence s dovolatelkou. Dovolatelka proto navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání nepokládala podmínky pro vydání
rozsudku pro zmeškání za splněné, majíc za to, že nebyla řádně předvolána k
prvnímu jednání ve věci. Předvolání k jednání ze dne 14. dubna 2000 jí bylo
doručeno 17. dubna 2000 a obsahovalo informaci, že účastníkem řízení na straně
žalující je společnost B., a. s. Přípisy doručenými dne 18. února a 1. března
2000 však byla informována, že došlo k postoupení předmětné pohledávky z
původní věřitelky B., a. s. na věřitelku A., s. r. o. V době, kdy soud prvního
stupně nařídil jednání ve věci, tedy již původní žalobkyně nebyla z důvodu
singulární sukcese účastnicí řízení. Jelikož v předvolánce byl jako žalobce
uveden jiný subjekt, než který žalobcem byl, nešlo o řádnou předvolánku.
Upozornila též, že vzhledem k tomu, že ji soud prvního stupně před prvním
jednáním neupozornil na singulární sukcesi, neměla právo se k ní vyjádřit, čímž
byl narušen princip rovnosti účastníků řízení. Proto navrhla, aby dovolání bylo
jako zjevně nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve
shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. –
odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je – v intencích závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněném pod číslem 38/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
přípustné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu;
nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním
zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že
nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. určuje, že zmešká-li žalovaný,
kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání
má konat (§ 47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a
včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to
žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v
žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto
základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 10/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že předpoklady, za kterých může
soud vydat rozsudek pro zmeškání (§ 153b odst.1 o. s. ř.), musí být splněny v
době prvního jednání, které bylo ve věci nařízeno. Správnost závěru soudu
prvního stupně, že tyto předpoklady jsou splněny, se váže výlučně k tomuto
okamžiku. Ani odvolací soud nemůže přihlédnout k okolnostem, jež nebyly známy v
době, kdy soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání rozhodl.
Z obsahu spisu je zřejmé, že žalované bylo dne 17. dubna 2000 doručeno
předvolání k prvnímu jednání ve věci žalobkyně B., a. s. proti žalované C., s.
r. o. na den 7. června 2000 (srov. č. l. 44 p. v.). Podáním ze dne 2. května
2000 nazvaným „Odvolání proti předvolání ve věci 34 Cm 305/99“ žalovaná sdělila
soudu prvního stupně, že žalobkyně B., a. s. postoupila svoji pohledávku
společnosti A., s. r. o., a zároveň požádala o přezkoumání těchto skutečnostní
a následné vyrozumění o dalším postupu (srov. č. l. 45). Společnost A., s. r.
o. potom podáním ze dne 5. června 2000 doručeným soudu prvního stupně faxem dne
7. června 2000 před zahájením prvního jednání uplatnila svoje procesní
nástupnictví ve věci z titulu singulární sukcese (srov. č. l. 54). Žalovaná se
k nařízenému jednání nedostavila a nová žalobkyně podala návrh na vydání
rozsudku pro zmeškání.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. platí, že pokud účastník ztratí
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda
v něm může pokračovat.
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy,
jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního
řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. výše
cit. § 107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální
sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník
způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž
účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení
trestu propadnutí majetku podle § 51 a § 52 tr. zák.). Závěr o tom, že
universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho
předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna
(tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v
tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto
vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem
sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v
oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen
k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo (podle právní
úpravy účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi, přecházela na
sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu
ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti
dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo
bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o
přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo,
aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese
byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese lišila jen
tím, že při ní na nabyvatele přecházela jen jednotlivá práva a povinnosti
vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální
sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu,
nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna
1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, jakož i
nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I.,
pod číslem 171). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem
záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro
případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl
již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení).
Z uvedeného je zřejmé, že občanský soudní řád ve znění účinném před 1.
lednem 2001 spojoval účinky singulární sukcese teprve s uplatněním procesního
nástupnictví u soudu. Do té doby se okruh účastníků řízení neměnil. Skutečnost,
že původní žalobkyně B., a. s. svoji pohledávku vůči žalované postoupila
společnosti A., s. r. o. smluvně již 27. prosince 1999, tedy nemohla mít vliv
na to, od kterého data se stala společnost A., s. r. o. účastnicí řízení na
straně žalující, jelikož procesní nástupnictví formou singulární sukcese bylo u
soudu uplatněno teprve 7. června 2000. Do tohoto dne byla účastnicí řízení na
straně žalobkyně společnost B., a. s. (byť jí od 27. prosince 1999 již
nesvědčila aktivní věcná legitimace /od 27. prosince 1999 přestala být
věřitelkou žalované/). Předvolání k jednání ze dne 14. dubna 2000, doručené
žalované dne 17. dubna 2000 bylo tedy předvoláním řádným, když v době jeho
vyhotovení i doručení byla účastnicí řízení (žalobkyní) stále společnost B., a.
s.
Zbývá určit, zda podání žalované ze dne 2. května 2000 obsahovalo
omluvu z nařízeného jednání. Podání obsahuje jednak informaci, že žalované bylo
oznámeno postoupení vymáhané pohledávky společnosti A., s. r. o., jednak žádost
žalované „o přezkoumání výše uvedených skutečností u žalobce, a následné
vyrozumění o dalším postupu“. Obsahem podání tedy nebyla informace o tom, že se
žalovaná nařízeného jednání nezúčastní, ani informace, z níž by vyplynul důvod,
který by jí v účasti na jednání bránil. Fakt, že žalovaná žádala soud o
„vyrozumění o dalším postupu“, ji nezbavil povinnosti se k nařízenému jednání
dostavit a v případě, že tak bez řádné a včasné omluvy neučiní, nést procesní
důsledky s touto nečinností spojené (o nichž byla poučena). To, že soud
žalovanou nevyrozuměl, že nařízené jednání se nekoná, mělo být pro žalovanou
dostatečným potvrzením faktu, že je povinna se řídit podle obdrženého
předvolání.
Argument žalované, že neměla možnost se k procesnímu nástupnictví na
straně žalobkyně vyjádřit, je zjevně nesprávný. Námitky proti tomu, aby soud
jako s procesní nástupkyní původní žalobkyně z titulu singulární sukcese dále
jednal s dovolatelkou, totiž žalovaná mohla uplatnit právě u jednání, k němuž
se nedostavila. To, že žalovaná zanedbala své procesní povinnosti, nedbala
řádného předvolání k jednání a k tomuto jednání se bez důvodné omluvy
nedostavila, čímž přišla o možnost realizovat procesní práva s účastí na tomto
jednání spojená, nelze přičítat na vrub soudu. Ostatně, obranu proti závěru, že
novou žalobkyní ve sporu se v důsledku singulární sukcese stala dovolatelka,
mohla žalovaná uplatnit v odvolání proti rozsudku pro zmeškání (vyhodnocení
otázky, zda soud rozhoduje vůči skutečnému účastníku řízení, je totiž součástí
předpokladů, za nichž může být rozsudek pro zmeškání vydán).
Odvolací soud se proto mýlil, měl-li za to, že podmínky pro vydání
rozsudku pro zmeškání nebyly splněny proto, že žalovaná nebyla k prvnímu
nařízenému jednání řádně předvolána; a dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř. byl tedy uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího )§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu