29 Odo 156/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v
právní věci žalobce P. V., s. p., proti žalované W D., v. o. s., o zaplacení
částky 183.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.
zn. 3 C 93/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. prosince 2001, č.j. 15 Co
649/2001-104, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze
dne 14. prosince 2001, č.j. 15 Co 649/2001-104, se v potvrzujícím výroku ve
věci samé ohledně částky 106.836,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č.j. 3 C 93/2000-74,
uložil žalované zaplatit žalobci 143.586,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do
částky 5.250,- Kč s příslušenstvím a co do částky 34.492,- Kč zamítl a rozhodl
o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předmětem řízení
byl požadavek žalobce na zaplacení částky 42.000,- Kč s příslušenstvím
z titulu nezaplacených čtvrtletních splátek nájemného za užívání
vodohospodářského díla - jezu S., splatných v období od 16. dubna 1998
do 16. ledna 2000, a na zaplacení částky 141.328,- Kč z titulu smluvní pokuty
(1% z dlužné částky denně od počátku prodlení do 31. ledna 2000) uplatněný s
odkazem na smlouvu o společném užívání věci a o nájmu uzavřenou mezi právním
předchůdcem žalobce - státní příspěvkovou organizací P. V. a žalovanou 3.
června 1993 (dále též jen „smlouva“).
Vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 30.
listopadu 2000, č.j. 15 Co 803/2000-53, soud prvního stupně uzavřel, že původní
žalobkyně (P. V., a. s.) je v řízení osobou aktivně legitimovanou, když jako
akciová společnost byla založena, vznikla dnem zápisu do obchodního rejstříku a
vlastnické právo ke vkladům (popř. jiná práva k nim) na ni přešla dnem jejího
vzniku (§ 60 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku). Pokud na základě
zakladatelské listiny došlo ke vložení majetku do akciové společnosti, jde
o vložení platné a původní žalobkyni, a posléze žalobce (srov. zákon č.
305/2000 Sb., o povodích) tak „je třeba“ pokládat za vlastníka jezu.
Na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně za
prokázáno, že 3. června 1993 byla mezi právní předchůdkyní žalobce
(státní příspěvkovou organizací P. V. P.) a žalovaným uzavřena smlouva, v níž
se právní předchůdkyně žalobce mimo jiné zavázala umožnit žalované užívat k
provozování malé vodní elektrárny vodohospodářské dílo - jez S., a to za roční
nájemné ve výši 20.000,- Kč bez DPH, které měla žalovaná hradit počínaje dnem
uvedení malé vodní elektrárny do zkušebního provozu ve čtvrtletních splátkách
vždy do 15. dne prvního měsíce příslušného čtvrtletí běžného roku. Pro případ
prodlení s úhradou nájemného byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 1% z
nezaplaceného nájemného za každý den prodlení. Výkladem smlouvy dovodil, že
tato byla uzavřela nikoli závodem H. V., který nebyl „nositelem právní
subjektivity“, nýbrž „podnikem“ (správně „státní příspěvkovou organizaci“) P.
V. P. (srov. „označení podniku“ a uvedení identifikačního čísla), za který
tento úkon učinila osoba, jejíž jednání státní příspěvkovou organizaci
zavazovalo ve smyslu ustanovení § 15 obchodního zákoníku, popř. ustanovení § 20
odst. 2 občanského zákoníku.
Jelikož malá vodní elektrárna byla uvedena do zkušebního provozu v červenci
1998, stala se první splátka úplaty za spoluužívání vodního díla splatnou k 15.
červenci 1998, přičemž žalovaná tuto splátku (ani žádnou další) nezaplatila.
Smlouvu ze dne 3. června 1993 soud prvního stupně posoudil jako innominátní
kontrakt ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku s tím, že nejde o
smlouvu o odběru vody či o využití její přirozené síly k výrobě elektrické
energie ve smyslu ustanovení § 43 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (dále jen
„zákon o vodách“), když jejím předmětem je užívání jezu, který svými
technickými parametry využití síly vody k výrobě elektrické energie usnadňuje,
pročež také neakceptoval výhradu žalované o nemožnosti sjednání úplaty pro
nevydání prováděcího předpisu dle ustanovení § 43 zákona o vodách.
Za opodstatněnou soud prvního stupně nepovažoval ani argumentaci
žalované o nutnosti vystavení daňových dokladů podle ustanovení § 12
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a předčasnosti žaloby, když
termíny splatnosti jednotlivých čtvrtletních splátek byly dohodnuty ve smlouvě
a případné porušení daňových předpisů (neexistence daňových dokladů) nemá na
splatnost jednotlivých částek a platební povinnost žalované vliv.
Proto žalobě na zaplacení nájemného počínaje splátkou za třetí čtvrtletí 1998 v
úhrnné částce 36.750,- Kč s příslušenstvím a co do smluvní pokuty za prodlení s
úhradou těchto splátek v rozsahu částky 106.836,- Kč vyhověl.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne
14. prosince 2001, č.j. 15 Co 649/2001-104, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o platební povinnosti žalované a ve výroku o nákladech řízení
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
III.).
Zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu,
důkazy řádně hodnotil podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále též
„o. s. ř.“) a vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry.
Pokud jde o aktivní legitimaci žalobce odkázal na důvody kasačního
usnesení ze dne 30. listopadu 2000 a pouze doplnil, že zákonem č.
305/2000 Sb., o povodích, byly počínaje 1. lednem 2001 transformovány akciové
společnosti na státní podniky s přechodem majetku na stát, aniž by k tomu byl
potřebný vklad do katastru nemovitostí (srov. § 2 zákona č. 344/1992
Sb., o katastru nemovitostí České republiky, a zákon č. 138/1973 Sb., o vodách).
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně, že na smlouvu
uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovanou nedopadá ustanovení § 43
zákona o vodách, když jez je stavbou sloužící ke stabilizaci toku a k
umožnění výroby „vodní energie“, tj. jde o vzdouvací zařízení spočívající v
akumulaci a vzdouvání povrchových vod, které ale neslouží přímo k výrobě
elektrické energie, jak má na mysli citované ustanovení zákona o vodách. Potud
považoval výhrady žalované ohledně nemožnosti sjednání úplaty za
nepřípadné.
Bez výhrad se odvolací soud přihlásil i k závěrům soudu prvního stupně
přijatým ve vztahu k otázce splatnosti jednotlivých splátek nájemného.
Ujednání o smluvní pokutě vyhodnotil jako odpovídající ustanovení § 544
občanského zákoníku, přičemž, vzhledem k porušení smluvní pokutou zajištěné
povinnosti včasného placení „nájemného“, dospěl k závěru o vzniku povinnosti
žalované smluvní pokutu zaplatit. Akcentoval, že možnost snížení smluvní pokuty
občanský zákoník nezná a ani postupem podle ustanovení § 3 občanského zákoníku
není důvod tuto povinnost žalované nijak omezovat, když sjednaná smluvní pokuta
je sice relativně vysoká, nicméně její výši žalovaná dohodla dobrovolně a
„nemůže se nyní dovolávat rozporu s dobrými mravy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci
samé podala žalovaná dovolání, odvozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., a odkazujíc, co do jeho důvodů, na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Namítá, že žalobce není právním nástupcem zrušené státní příspěvkové organizace
P. V., když „tato byla zrušena bez dalšího“. Žalobce nemohl vstoupit do
smluvního vztahu založeného smlouvou ze dne 3. června 1993, neboť ve vztahu k
vodnímu dílu - jezu S. - nejde o nájemní smlouvu, ale o tzv. smlouvu
nepojmenovanou, přičemž v takovém případě „by bylo nutné uzavření smlouvy nové“.
Dovolatelka dále zpochybňuje platnost předmětné smlouvy, když - dle jejího
názoru - byla uzavřena organizační složkou bez právní subjektivity. V této
souvislosti poukazuje rovněž na skutečnost, že ve smlouvě je uvedeno
identifikační číslo státního podniku P. V., který byl „zrušen a vymazán“ k 31.
prosinci 1990, a že jako důkaz oprávněnosti uzavřít smlouvu byl použit
organizační řád z roku 1977 „údajně převzatý“ jako platný pro akciovou
společnost P. V. dle příkazu generálního ředitele č. 12/1994, což není pravda.
Odkazujíc na ustanovení § 43 zákona o vodách, dovolatelka namítá neplatnost
smlouvy pro obcházení zákona, a to z důvodu sjednání úplaty. Rovněž setrvává na
výhradě předčasnosti žaloby vzhledem k „chybějícímu platebnímu titulu“ dle
zákona č. 588/1992 Sb.
Ve vztahu k smluvní pokutě dovolatelka akcentuje rozpor smluvního ujednání s
ustanovením § 3 občanského zákoníku, dovozujíc, že smluvní pokuta nepochybně
nemůže přesahovat to, co by byl limit z hlediska „§ 3“ při hodnocení okolností
případu, včetně zájmu na plnění závazku hlavního.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a zčásti
je i důvodné.
Jelikož vady uvedené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) nebyly v
dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají, přezkoumal Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zejména z pohledu námitek dovolatelky
zpochybňujících správnost právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Výhrady dovolatelky směřující k (ne)existenci aktivní věcné legitimace žalobce
nejsou důvodné.
Závěr odvolacího soudu o právním nástupnictví původní žalobkyně P. V., a. s.
po zrušené státní příspěvkové organizaci P. V., formulovaný odkazem na právní
názor vyslovený v kasačním usnesení ze dne 30. listopadu 2000, č.j. 15 Co
803/2000-53, a vybudovaný na základě zjištění o vkladu majetku, k němuž
měla tato organizace právo hospodaření, do základního jmění P. V., a. s., a o
zápisu této společnosti do obchodního rejstříku k 1. lednu 1994, ve vazbě na
ustanovení § 69b odst. 1 a § 60 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném k
datu vydání tohoto rozhodnutí, je správný.
Samotná povaha vztahu založeného smlouvou ze dne 3. června 1993 v tom směru,
zda se jedná o nájemní smlouvu nebo o smlouvu nepojmenovanou, nemá na právní
nástupnictví ve vztahu mezi výše uvedenými subjekty vliv, přičemž následná
universální sukcese (rozuměj zánik P. V., a. s. a vznik P. V., státního podniku
jako právního nástupce) nepochybně vyplývá z ustanovení § 1, § 2 a § 3 zákona
č. 305/2000 Sb., o povodích.
Dovolací soud neshledává důvodnou ani argumentaci dovolatelky
týkající se neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatku právní
subjektivity účastníka smlouvy a pro obcházení ustanovení § 43 zákona
o vodách.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 46,
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého vada v označení osoby, která
je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud
lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 občanského
zákoníku), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon
učiněn zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy.
Pokud odvolací soud, zkoumaje otázku, kdo byl účastníkem smlouvy, vycházel
nejen z označení této osoby, nýbrž i z dalších údajů - identifikačního čísla
právnické osoby, a následně dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena
státní příspěvkovou organizací a nikoli pouze její organizační složkou, nelze
mu v tomto směru ničeho vytknout. Neobstojí ani výhrada dovolatelky, že
identifikační číslo náleží státnímu podniku P. V. (zrušenému k 31.
prosinci 1990), když toto identifikační číslo bylo následně přiděleno státní
příspěvkové organizaci P. V.
Nepatřičný je rovněž odkaz dovolatelky na nepřevzetí „organizačního řádu z roku
1977“ akciovou společností P. V. příkazem generálního ředitele č. 12/1994, když
smlouvu neuzavírala akciová společnost, nýbrž státní příspěvková organizace a
oprávnění ředitele závodu státní příspěvkové organizace k jejímu uzavření
odvolací soud dále dovodil z ustanovení § 15 obchodního zákoníku, popř. § 20
odst. 2 občanského zákoníku, a tento jeho závěr dovoláním zpochybněn nebyl.
V rámci řešení otázky platnosti smlouvy zbývá posoudit důvodnost námitky
dovolatelky, podle které sjednání úplaty představuje obcházení ustanovení § 43
zákona o vodách.
Podle ustanovení § 43 zákona o vodách, ti, kdož odebírají vodu z vodních toků v
množství přesahující 15 000 metrů krychlových ročně nebo 1250 metrů krychlových
měsíčně nebo užívají její síly k výrobě elektrické energie, jsou povinni platit
správci vodního toku, popř. správci toho jeho úseku, v němž k odběru vodu nebo
k jejímu užívání dochází, úplaty. Úplaty slouží k úhradě nákladů spojených se
správou vodních toků. Rozsah úplat a způsob, jímž se stanoví jejich výše,
určí vláda Československé socialistické republiky (odstavec 1). Povinnost
platit úplaty podle odstavce 1 se nevztahuje na odběry vody pro napouštění
rybníků pro chov ryb a veřejných koupališť, na odběry vody pro požární
potřeby a kluziště, jakož i na odběry okalových vod pro zemědělskou výrobu a
na další odběry, které stanoví vláda Československé socialistické republiky
(odstavec 2). Ústřední vodohospodářský orgán republiky upraví podrobnosti o
měření odběrů, popřípadě užívání vody podle odstavce 1 a způsob ohlašování
odběrů či užití vody a placení za ně (odstavec 3).
Výše citované ustanovení upravuje mimo jiné úplatu za užití síly vody k výrobě
elektrické energie a nikoli, jak je tomu v projednávané věci, úplatu (úhradu)
za užívání vodního díla - jezu. Platnost smlouvy tudíž poměřovat ustanovením §
43 zákona o vodách nelze.
Pro vznik povinnosti zaplatit sjednanou úplatu za užívání jezu a její splatnost
jsou rovněž právně nevýznamné námitky o nevystavení „platebního titulu“ ve
smyslu ustanovení § 12 zákona č, 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, když
povinnost k peněžitému plnění ani jeho splatnost na takovou podmínku vázána
nebyla.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o povinnost žalované zaplatit částku
37.750,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za užívání jezu, zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud v této části dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 106.836,- Kč uplatněné z titulu smluvní
pokuty, nelze dovolání upřít důvodnosti.
Odvolací soud, posuzuje oprávněnost tohoto nároku, dospěl k právnímu závěru, že
ani postupem podle § 3 občanského zákoníku není důvod povinnost žalované k
zaplacení smluvní pokuty nijak omezovat, neboť, i když je smluvní pokuta
relativně vysoká, sjednala ji žalovaná zcela dobrovolně a nemůže se nyní
domáhat rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Smyslem tohoto ustanovení je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu,
avšak odporuje dobrým mravům, které lze vymezit jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62). Není tedy vyloučeno, že i
takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být posouzen jako odporující
dobrým mravům, a že mu z tohoto důvodu bude odepřena právní ochrana. Posouzení,
zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 občanského zákoníku ve
smyslu odepření výkonu práva, je závislé na konkrétních okolnostech
jednotlivých případů.
Spojoval-li odvolací soud úvahy o (ne)možnosti postupu podle § 3 občanského
zákoníku pouze s otázkou, zda si strany smluvní pokutu (a její výši) sjednaly
dobrovolně či nikoli, je jeho následné právní posouzení věci neúplné a
tedy i nesprávné, když jeho akceptace by odepření výkonu práv vyplývajících z
dohod o smluvní pokutě z důvodu „nemravné“ výše sjednané smluvní pokuty
prakticky vylučovala.
Nejvyšší soud proto, maje co do přiznaného nároku na smluvní pokutu za naplněný
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozsudek
odvolacího soudu v této části a v souvisejících výrocích o nákladech řízení
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu