29 Odo 156/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové, v konkursní věci
dlužníka V. V., o návrhu věřitelky obce V. T., zastoupené advokátkou, na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 27 K 16/2000, o dovolání navrhující věřitelky proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č. j. 1 Ko 449/2004-123, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č. j. 1 Ko
449/2004-123 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2004, č. j. 27
K 16/2000 - 89, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. června 2004, č. j. 27 K 16/2000-89,
prohlásil k návrhu věřitelky obce V. T. konkurs na majetek dlužníka V. V. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že navrhující věřitelka doložila vůči dlužníku
splatnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 450.000,- Kč s příslušenstvím v roce
1999 přiznanou jejímu právnímu předchůdci (V. s. p.) usnesením Okresního soudu
Plzeň - město ze dne 18. února 1999, které nabylo právní moci 19. března 1999.
Dále uzavřel, že pohledávka nezanikla započtením, jelikož údajná dlužníkova
pohledávka (vznikla-li vůbec) byla v době započtení již promlčena. Soud měl za
osvědčený i úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti dle § 1 odst. 2
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), s tím, že
dalšími věřiteli s pohledávkami po lhůtě splatnosti jsou Finanční úřad v P. (s
pohledávkou ve výši 2.248,81 Kč) a Z. p. m. v. (s pohledávkou ve výši 6.833,-
Kč) a dlužník k úhradě svých splatných závazků schopen není.
K odvolání dlužníka pak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. října 2004, č.
j. 1 Ko 449/2004-123, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl. Odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že legitimaci navrhující věřitelky k
podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nelze míti za
osvědčenu. S poukazem na to, že dlužník a právní předchůdce navrhující
věřitelky (V. s. p.) byli podnikateli, především uvedl, že pohledávku dlužníka
uplatňovanou k započtení z titulu náhrady škody je nutno z hlediska promlčení
posuzovat podle ustanovení § 397 a § 398 obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že o vzniku případné škody se dlužník dozvěděl
nejpozději 26. května 1997, je úkon směřující k započtení ze dne 29. května
2001 proveden po uplynutí čtyřleté promlčení lhůty dle § 397 obč. zák. S
přihlédnutím k ustanovení § 388 odst. 2 písm. b/ obch. zák. to však započtení
nebránilo. Tvrzenou dlužníkovu pohledávku je proto nutno vzít v potaz při jeho
obraně a zabývat se její existencí.
Na tomto základě odvolací soud uvedl, že povaha řízení o návrhu na prohlášení
konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné,
prováděl dokazování o tom, zda pohledávka navrhujícího věřitele skutečně
existuje, eventuálně zda nezanikla jinak, např. zaplacením, ovšem pouze v
rozsahu, v němž lze provedením dokazování odstranit pochybnosti soudu o tom,
zda dlužník je v úpadku. Konkursní soud však není povolán k tomu, aby v řízení
o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele
v právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši
pohledávky věřitele proti dlužníkovi. Jestliže tedy konkursní soud zjistí, že k
závěru o existenci splatné pohledávky věřitele (navrhovatele konkursu) je
zapotřebí provést dokazování (dlužník pohledávku popírá a předložené listiny
existenci pohledávky neosvědčují), pak návrh na prohlášení konkursu zamítne
proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil (potud odvolací soud v
podstatě přejímá závěry vyslovené v bodu VIII., str. 176 /352/. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále též jen „stanovisko“). V návaznosti na uvedené pak odvolací
soud poukázal na to, že dlužník se brání tím, že proti pohledávce navrhující
věřitelky započetl pohledávku z titulu náhradu škody, kterou dokládá uznáním
závazků V., s. p., podepsaným J. M. jako osobou oprávněnou jednat za státní
podnik. Navrhující věřitelka dlužníkovu pohledávku způsobilou k započtení
popírá. Za této situace je nutné se zabývat tím, zda došlo k řádnému uznání
pohledávky; kdyby ano, její existenci by vzhledem k ustanovení § 558
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) byla povinna vyvrátit navrhující
věřitelka. Nemá-li uznání všechny nutné náležitosti, je doložení existence
tvrzené pohledávky na dlužníku. Odtud dle odvolacího soudu plyne, že o tom, zda
pohledávka navrhující věřitelky existuje (a nezanikla započtením) je nutno vést
složité dokazování, jehož rozsah jde nad rámec konkursního řízení.
Navrhující věřitelka podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání,
namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Konkrétně dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že konkursní soud
by v tomto řízení musel provést rozsáhlé dokazování o tom, že její pohledávka
v právu vůbec existuje. K tomu dodává, že splatnou pohledávku za dlužníkem
prokázala vykonatelným soudním rozhodnutím, které je dle § 159 odst. 2 o. s. ř.
závazné pro účastníky a všechny orgány, takže konkursní soud nemůže existenci
pohledávky znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Potud odkazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1248/99 (jde o
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
- dále též jen „R 9/2003“). Za nesprávný pokládá dovolatelka i závěr odvolacího
soudu, že dlužník může právo na náhradu škody uplatnit v konkursním řízení
jako obranu proti její pohledávce, s tím, že takovou obranu měl dlužník
uplatnit již v nalézacím řízení, kde namísto toho uzavřel s právním předchůdcem
dovolatelky soudní smír. Podle dovolatelky měl odvolací soud bez rozsáhlého
dokazování posoudit listinu datovanou 26. května 1997 (označenou jako „uznání
závazků firmy V., s. p.“) podle ustanovení § 323 obch. zák. (a nikoli dle §
558 obč. zák., které nelze užít na závazky z obchodních smluv). Podle
ustanovení § 323 obch. zák. pak uvedenou listinu nelze míti za řádné uznání
závazku, jelikož není opatřena souhlasným projevem právního předchůdce
dovolatelky (je z ní patrno jen to, že její právní předchůdce listinu uvedeného
dne převzal). Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za
správné a dovolací námitky za nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s.
ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se věcí nejprve zabýval v rovině dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 věty první ZKV (ve znění účinném v době vydání
napadeného rozhodnutí, jež je i stávajícím znění zákona), jde-li o návrh
věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku,
a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka.
Nejvyšší soud především uvádí, že dovolatelka se mýlí, jestliže - odkazujíc na
R 9/2003 - tvrdí, že soud nebyl oprávněn posuzovat, zda její vykonatelná
pohledávka vůči dlužníku zanikla započtením. Závěry přijaté v R 9/2003 se
týkaly situace, kdy soud v konkursním řízení nesprávně znovu zkoumal (a jinak
vyhodnotil) ty skutečnosti, které nalézací soud vedly k rozhodnutí, jímž
věřiteli přiznal uplatněnou pohledávku (zkoumal znovu, zda pohledávka vznikla).
S problematikou zániku vykonatelné pohledávky tyto závěry spojovat nelze. I ve
vykonávacím řízení se lze proti výkonu rozhodnutí bránit tím, že vykonatelná
pohledávka přiznaná oprávněnému soudním rozhodnutím po vydání tohoto rozhodnutí
zanikla (např. tím, že ji povinný /dlužník/ uhradil, nebo tím, že proti ní
započetl svou pohledávku vůči oprávněnému) a platí to i tehdy, byla-li
započítávaná pohledávka způsobilá k započtení již v době vydání exekučního
titulu (srov. ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ a h/ o. s. ř. a výklad k těmto
ustanovením podaný např. v díle Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z.
a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl., 7. vydání, Praha, C. H. Beck
2006, str. 1465-1466). Uplatnění této obrany je tudíž plně možné i v
konkursním řízení.
V posuzované věci se tudíž odvolací soud dlužníkem uplatněnou námitkou
započtení správně zabýval. Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že obecně správná
východiska řešení „sporu“ o pohledávku navrhující věřitelky, přejatá odvolacím
soudem z bodu VIII. výše označeného stanoviska, byla v daném případě
aplikována nesprávně.
Ve věci nebylo pochyb o tom, že pohledávka, o kterou navrhující věřitelka
opírá svou aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu, jí
byla přiznána pravomocným soudním rozhodnutím a stala se vykonatelnou. Ani
dlužník sám přitom v řízení nezpochybnil, že tato pohledávka vznikla a že ji
neuhradil (k tomu, že takový závazek má, se výslovně přihlásil ve vyjádření z
29. května 2001 /č. l. 9/), nicméně poukázal na to, že sám má vůči navrhujícímu
věřiteli (tehdy vůči státnímu podniku) pohledávku vyšší (671.600, Kč), kterou
si podáním datovaným téhož dne (29. května 2001) započetl (č. l. 9 10).
Jinak řečeno, navrhující věřitelka svou splatnou pohledávku vůči dlužníku
doložila (usnesením o schválení smíru); jde jen o to, zda tato pohledávka v
důsledku dlužníkova úkonu směřujícího k započtení (z 29. května 2001, tj. za
trvání konkursu), zanikla. K tomu, aby soud mohl navrhujícímu věřiteli upřít
aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto
důvodu takový návrh zamítnout), je proto nezbytné prokázat opodstatněnost
dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený). Závěr o tom,
že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhující věřitelce pohledávku
způsobilou k započtení vůbec má (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování),
ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka
zanikla, neuspěl a na jeho základě návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek
aktivní věcné legitimace navrhující věřitelky zamítnout nelze.
Dlužno dodat, že tvrzení, že dlužník sám má vůči navrhující věřitelce
pohledávku vyšší, může mít pro věc význam, i když nebude učiněn závěr o zániku
vzájemných pohledávek započtením. Srov. k tomu usnesení uveřejněné pod číslem
53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud na dané
téma uzavřel, že osvědčí-li dlužník, že sám má vůči navrhujícímu věřiteli
splatnou pohledávku a současně by bez rozsahem nižší pohledávky navrhujícího
věřitele nebylo možné osvědčit úpadek dlužníka ve smyslu § 1 odst. 2 věty první
ZKV, je namístě uzavřít, že návrh podaný tímto věřitelem má šikanózní povahu.
Nelze též pominout, že dlužník existenci pohledávky vůči právnímu předchůdci
dovolatelky dokládal toliko listinou datovanou 26. května 1997 (uváděje, že jde
o písemné uznání závazku státním podnikem) a kopií zápisu z jednání se státním
podnikem ze dne 10. dubna 1997. Za této situace bylo povinností odvolacího
soudu se při úvaze o opodstatněnosti dlužníkovy obrany vyslovit alespoň k tomu,
zda uvedené listiny z hlediska toho, co je v nich uvedeno, splňují požadavky
kladené na uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. (potažmo /jde-li o obchodní
závazkový vztah/ na uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák.). Toto posouzení,
jež (se závěrem, že závazek takto uznán nebyl) učinil soud prvního stupně, z
mezí přezkumné činnosti odvolacího soudu nevybočovalo, samo o sobě žádný nároky
na další dokazování nekladlo, a vzhledem k důvodu, pro který byl návrh
zamítnut, učiněno být mělo. Teprve na jeho základě totiž bylo možné činit
úsudek o tom, zda se existence pohledávky tvrzené dlužníkem odvíjí od uvedeného
uznání (a zda má případně být zkoumán úmysl osob, jež uznání podepsaly) a pokud
by odpověď na tuto otázku byla záporná, zodpovědět otázku, jaké skutečnosti
tuto pohledávku vlastně osvědčují.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce aktivní věcné legitimace
navrhující věřitelky tudíž správné není a dovolání je důvodné.
Řízení před soudy nižších stupňů je nadto postiženo zmatečnostní vadou uvedenou
v § 229 odst. 3 o. s. ř., ke které Nejvyšší soud u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V intencích závěrů
formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek totiž ve věci nebylo ani v jednom stupni
nařízeno jednání, ačkoliv skutkový stav věci byl (z hlediska tvrzeného zániku
pohledávky navrhující věřitelky započtením) mezi účastníky sporný, a ačkoliv
(jak vysvětleno výše) rozsah sporných skutečností a míra jejich prokazování (se
zřetelem k dosavadní procesní aktivitě účastníků) nevedl k závěru, že jejich
projednáním při jednání by konkursní soud nahrazoval sporné řízení. V takovém
případě ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod platí, že jde o situaci, kdy nařízení jednání ukládá
konkursnímu soudu zákon (srov. dikci § 66a odst. 2 věty druhé ZKV).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil krajskému soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. března 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu