29 Odo 1575/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému G. f. o. s c. p.,
zastoupenému advokátem , o zaplacení 201.325,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 45/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 9 Cmo 263/2005 -
94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení 6.965,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 47 Cm 45/2004 - 66, Městský soud v Praze
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 153.715,75 Kč s 3% úrokem z prodlení
od 22. června 2002 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 36.963,80 Kč
od 22. června 2002 do 30. března 2005 a co do částky 47.609,25 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl (bod I. výroku). Rozhodl též o nákladech řízení
(body II., III. a IV. výroku).
Soud prvního stupně především dovodil, že nárok žalobce (zákazníka
obchodníka s cennými papíry) je třeba posuzovat podle zákona č. 591/1992
Sb., o cenných papírech (dále též jen „zákon o cenných papírech“), ve znění
účinném do 12. července 2002. Uzavřel, že základním předpokladem vzniku nároku
na výplatu náhrady z G. f. o. s c. p. – žalovaného (dále jen „G. f.“) je
naplnění podmínek ustanovení § 81c odst. 1 zákona o cenných papírech. V
projednávané věci ke splnění těchto podmínek došlo, jak prokazují rozhodnutí
Komise pro cenné papíry ze dne 14. února 2002 o předběžném opatření a usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, jakož i tvrzení mezi účastníky
nesporná a skutečnosti soudu známé z jeho úřední činnosti (o tom, že dne 22.
března 2002 byl na majetek obchodníka s cennými papíry K. Q., a. s. prohlášen
konkurs a že dne 21. května 2002 Komise pro cenné papíry oznámila žalovanému,
že úpadce není z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací schopen
plnit své závazky vůči zákazníkům za zákonných a smluvních podmínek). Dále
dospěl soud prvního stupně k závěru, že zákaznický majetek není majetkem úpadce
a není součástí konkursní podstaty.
Na tomto základě měl soud prvního stupně za to, že žalovaný byl povinen zahájit
výplatu náhrad podle § 81c odst. 10 zákona o cenných papírech nejpozději do
tří měsíců od ověření přihlášených nároků, nejpozději do deseti měsíců od
„uveřejnění“ oznámení Komise pro cenné papíry o neschopnosti obchodníka s
cennými papíry z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací dostát svým
závazkům vůči klientům za zákonných a smluvních podmínek; k žádosti žalovaného
bylo možné tuto lhůtu prodloužit ještě o tři měsíce.
Soud prvního stupně konstatoval, že úprava náhrad z G. f. je kusá a není
konzistentní s úpravou obsaženou v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“), přesto však lze z této úpravy, jakož i z účelu
sledovaného zřízením žalovaného dovodit, že povinnost výplaty náhrad za
zákaznický majetek vznikla žalovanému i v případě, že úpadce ani správce
konkursní podstaty zákaznický majetek nevydali, nebo že došlo k zajištění
zákaznického majetku orgány činnými v trestním řízení.
Důvodnou však soud prvního stupně shledal obranu žalovaného, že součástí
zákaznického majetku není smluvní pokuta ve výši 52.900,- Kč; za prokázané vzal
i to, že pro výpočet náhrady nemůže být zohledněna nominální cena akcií M. B.,
a. s., ale pouze částka, svěřená zákazníky úpadci (tj. K. Q., a. s.) k nákupu
těchto akcií na vlastní účet. Přihlédl rovněž k tomu, že k datu rozhodnutí
byla žalobci žalovaným vyplacena částka 36.963,80 Kč. Proto žalobu co do částky
47.609,25 Kč s příslušenstvím zamítl.
K odvolání žalovaného odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku ve
věci samé a ve výroku o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení je požadavek
žalobce – zákazníka obchodníka s cennými papíry – směřující proti žalovanému,
právnické osobě „vytvořené na základě novely zákona č. 591/1992 Sb.“, na
zaplacení náhrady plynoucí z neschopnosti obchodníka s cennými papíry splnit
své závazky z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací (dále též jen
„náhrada“). Žalovaný vznikl jako instituce, jejímž účelem bylo mj. odškodnit
zákazníky obchodníků s cennými papíry v případech stanovených zákonem. Nárok na
náhradu tedy zakládá zákon a žalovaný je povinen za podmínek stanovených
zákonem náhradu poskytnout.
V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno – pokračoval odvolací soud –
že žalobce byl zákazníkem obchodníka s cennými papíry, na jehož majetek byl
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2001 (správně 22. března
2002), sp. zn. 91 K 12/2001, prohlášen konkurs. Dne 27. září 2002 přihlásil
žalobce u žalovaného svůj nárok na náhradu.
Odvolací soud neshledal důvody pro doplnění dokazování nebo jeho
opakování.
Pro posouzení otázky splatnosti náhrady dovodil odvolací soud právní základ
uplatněného práva. Tím byla podle jeho názoru ustanovení zákona o cenných
papírech účinná v době vzniku práva žalobce na náhradu. Tato ustanovení měl
odvolací soud za rozhodná pro posouzení splatnosti náhrady. S odkazem na
ustanovení § 81c odst. 1 zákona o cenných papírech přitom za soudní rozhodnutí
„přímo související s finanční situací obchodníka s cennými papíry, které má za
následek, že zákazníci nemohou účinně uplatňovat své nároky“, považoval
usnesení o prohlášení konkursu na majetek obchodníka s cennými papíry; odtud
dovodil, že žalobci prohlášením konkursu vzniklo právo na poskytnutí náhrady,
které včas a za podmínek daných zákonem přihlásil.
Podle § 81c odst. 10 zákona o cenných papírech musí být výplata náhrad z G. f.
zahájena nejpozději do tří měsíců od ověření přihlášených nároků a stanovení
částky nároku, nejpozději však do deseti měsíců od uveřejnění skutečnosti podle
§ 81c odst. 1 zákona o cenných papírech, přičemž na žádost žalovaného může
Komise pro cenné papíry ve výjimečných případech prodloužit tyto lhůty nejvýše
o tři měsíce.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že
ustanovení § 81d odst. 1, 2 a 3 zákona o cenných papírech vymezuje
okamžik splatnosti náhrady, argumentuje nejen výkladem označeného ustanovení z
hlediska jeho obsahu, ale rovněž z hlediska účelu a smyslu zákona v části
vymezující postavení a práva a povinnosti žalovaného. Jím je podle odvolacího
soudu nesporně reparace škod, které vznikly zákazníkům obchodníků s cennými
papíry a tento účel nemůže být naplněn, není-li současně vymezena dospělost
závazku žalovaného náhradu poskytnout. Je-li dále v § 81d odst. 3 zákona o
cenných papírech stanoveno, že se právo zákazníka na plnění z fondu promlčí
uplynutím pěti let ode dne stanoveného jako den zahájení výplaty náhrad, pak to
svědčí o určení okamžiku dospělosti závazku (splatnosti náhrad), v souladu s §
81c odst. 10 zákona o cenných papírech. Ostatně, následná úprava poskytování
náhrad provedená zákonem č. 256/2004 Sb. správnost tohoto výkladu potvrdila.
Odvolací soud nesouhlasil ani s názorem žalovaného, že pro výpočet náhrady je
rozhodující pouze ten rozsah zákaznického majetku, který správce konkursní
podstaty objektivně nemůže vydat. V souvislosti s tím poukázal nejen na akcie
M. B., a. s., ale i na podíl žalobce na finančních prostředcích evidovaných
na zákaznickém účtu vedeném úpadcem – obchodníkem s cennými papíry. Jak shora
uvedeno, účelem zákonné úpravy postavení žalovaného je, v relaci na příslušné
směrnice Evropské unie, ochrana malých investorů v případě, kdy „investiční
podnik“ není schopen splnit své závazky vůči svým klientům. Podle odvolacího
soudu by bylo zcela proti smyslu této úpravy, nastane-li zákonem předvídaná
situace – prohlášení konkursu na majetek obchodníka s cennými papíry s
následkem, že zákazníci nemohou účinně uplatňovat svá práva vůči obchodníkovi s
cennými papíry – aby v případě, že činnost úpadce je i předmětem šetření orgánů
činných v trestním řízení pro podezření z kriminální činnosti a účinnému
uplatnění nároků zákazníky brání zajištění tohoto majetku pro účely trestního
řízení, žalovaný odmítal poskytnout zákazníkům již splatnou náhradu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázky zásadního právního významu
dovolatel výslovně označil:
1. Určení, co je zákaznickým majetkem ve smyslu § 81b odst. 1 zákona o cenných
papírech, tedy rozhodnutí, zda cenné papíry, které obchodník s cennými papíry
nakoupil za prostředky svěřené mu zákazníkem při poskytování smluvené
investiční služby, jsou zákaznickým majetkem či vlastním majetkem obchodníka s
cennými papíry. Rozsah a charakter zákaznického majetku má přitom podle
dovolatele rozhodující význam i pro posouzení dalších nároků, zejména nároku na
jeho vydání, na výpočet jeho hodnoty a na stanovení náhrady z G. f.
2. Rozhodnutí, zda se náhrada z G. f. vztahuje na zákaznický majetek,
který není možno zákazníkům vydat z důvodů přímo souvisejících s finanční
situací obchodníka, nebo i na majetek, který je možno vydat, avšak zákazník o
jeho vydání nežádal, popřípadě na majetek, který dočasně není možno vydat,
avšak z důvodů, které přímo nesouvisejí s finanční situací obchodníka.
3. Určení, zda přechod věřitelských práv zákazníků vůči obchodníkovi s
cennými papíry podle § 81d odst. 1 a 2 zákona o cenných papírech se týká i
práva na vydání zákaznického majetku, za který byla vyplacena náhrada.
4. Rozhodnutí, zda lze považovat za investiční službu ve smyslu § 8
zákona o cenných papírech to, že si obchodník v souladu se smlouvou půjčuje
peněžní prostředky zákazníka k vlastním obchodům.
V odůvodnění dovolání pak formuluje další zásadně právně významné otázky, o
kterých by měl dovolací soud rozhodnout. Namítá rovněž, že řízení ve věci bylo
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadu řízení spatřuje v tom, že soud neprovedl důkazy, které navrhoval, a že
nesprávně hodnotil důkazy v řízení provedené. Dále v tom, že odůvodnil své
rozhodnutí skutečnostmi, které jsou zřejmě nesprávné. Tyto své závěry dovolatel
podrobně odůvodňuje.
Dovolatel napadá i závěr soudů obou stupňů, že akcie M. B., a. s. ani
další akcie vedené v zákaznickém účetnictví K. Q., a. s. jako tzv. subportfolio
nebyly zákaznickým majetkem ve smyslu § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech.
Soudy jako jediné kritérium pro své rozhodnutí, které akcie tvoří zákaznický
majetek žalobce, použily skutečnost, že tyto akcie nebyly jako zaknihované
cenné papíry ve smyslu § 1 odst. 3 zákona o cenných papírech evidovány ve
Středisku cenných papírů na účtech jednotlivých zákazníků, ale společně na
jednom účtu na jméno K. Q, a. s. Dovolatel dovozuje, že je-li prokázáno, že
obchodník s cennými papíry nakoupil dané investiční instrumenty za prostředky
svěřené mu zákazníkem při poskytování investiční služby, je zároveň prokázáno,
že tyto hodnoty nejsou součástí jeho majetku.
Dovolatel rovněž namítá, že oba soudy nesprávně posoudily právní význam
ustanovení všeobecných podmínek a dodatku ke smlouvě a předestírá vlastní
závěry o tom, co vyplývá z textu těchto dokladů.
K otázce vydání zákaznického majetku dovolatel tvrdí, že G. f. je povinen
vyplatit náhradu, jde-li o závazky, které není obchodník s cennými papíry
schopen plnit z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací. Oba soudy
však v projednávané věci dospěly k názoru, že G. f. je povinen vyplatit náhradu
i za zákaznický majetek, který nebyl vydán z jiného důvodu, v daném případě pro
jeho dodatečné zajištění v rámci trestního řízení.
Ohledně splatnosti náhrady dovolatel uzavírá, že oba soudy dospěly k názoru, že
lhůta uvedená v § 81c odst. 10 zákona o cenných papírech je lhůtou, ve které je
náhrada z G. f. splatná. Tento právní názor je podle dovolatele v rozporu se
zákonem. Především odporuje výslovnému znění daného ustanovení, které jasně
stanoví, že v daných lhůtách musí být výplata náhrad z G. f. zahájena. Slova
použitá v zákonném textu nelze ani při nejextremnějším jazykovém výkladu chápat
jako splatnost náhrady. Splatností se podle dovolatele rozumí lhůta, ve které
je G. f. povinen vyplatit všechny náhrady, tedy jejich výplatu ukončit.
Dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu, že si mohl vyžádat údaje potřebné
pro výpočet náhrady u správce konkursní podstaty.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní
význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená
právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s
hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již
v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání
nezakládají.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla
v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání z
hlediska uplatněných otázek zásadního právního významu.
Otázkami předestřenými dovolatelem se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze
dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006, které dovolateli musí být známo,
jelikož se onoho sporu účastnil rovněž jako dovolatel, ve kterém rozlišil mezi
otázkami, kterými se může dovolací soud zabývat v rámci posuzování přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podrobně odůvodnil
závěr, že předestřené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s
aplikovanými právními předpisy a jeho posouzení těchto otázek není ani v
rozporu s hmotným právem. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvodu se
odchýlit ani v projednávané věci.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a
dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a
přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6 a §
14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 31. srpna
2006) a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. (ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 14. března 2007
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu