29 Odo 1594/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně L.S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. T. K., advokátem, proti
žalovaným 1) G. M. B., a. s., a 2) A. P., a. s. v likvidaci,
zastoupené JUDr. S. V., advokátkou, o zaplacení částky 678.279,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C
112/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. července 2005, č. j. 20 Co
179/2005-127, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července
2005, č. j. 20 Co 179/2005-127, se odmítá v rozsahu, v němž směřovalo proti té
části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku o
nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
prodlení od 22. července 1999 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 18. ledna 1995 byla mezi společností L. Ch. s. r. o. (dále jen
„dlužník“) a druhou žalovanou uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu
(dále jen „smlouva o běžném účtu“), v níž strany dohodly, že druhá žalovaná je
oprávněna provádět bez příkazu nebo souhlasu majitele účtu mimo jiné zúčtování
exekučních pohledávek podle vykonatelných rozhodnutí správních orgánů;
2) dne 14. srpna 1996 byla mezi dlužníkem a druhou žalovanou uzavřena smlouva o
úvěru, ve znění dodatku č. 1 ze dne 13. října 1997 (dále jen „smlouva o
úvěru“), na jejímž základě byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 17,900.000,-
Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě s úroky stanovenými smlouvou s tím,
že úroky budou hrazeny inkasem z běžného účtu dlužníka vedeného bankou;
3) pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitému a
movitému majetku, jakož i vlastními směnkami společníků dlužníka;
4) dne 25. března 1997 byla uzavřena mezi dlužníkem a Č. z. a r. b., a. s.
(dále jen „záruční banka“) smlouva o poskytnutí programové podpory (dále jen
„smlouva o poskytnutí programové podpory“), v níž se záruční banka zavázala
poskytnout dlužníku finanční příspěvek v celkové výši 2,336.351,- Kč na úhradu
úroků ze smlouvy o úvěru; příspěvek měl být poukázán z účtu záruční banky na
běžný účet dlužníka;
5) přípisem ze dne 21. června 1998 oznámili zástupci první a druhé žalovaných
dlužníku, že došlo k prodeji části podniku druhé žalované první žalované a v
důsledku toho k převodu práv a povinností druhé žalované vztahujících se k
běžnému účtu dlužníka na první žalovanou;
6) smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. června 1999 druhá žalovaná
postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství a práv s ní
spojených společnosti S. spol. s r. o. (původní žalobkyně). Postoupení
pohledávky druhá žalovaná oznámila přípisem doručeným dlužníku dne 17. června
1999;
7) záruční banka poukázala dne 20. července 1999 na úhradu úroků ze
smlouvy o úvěru podle smlouvy o poskytnutí programové podpory
částku 678.279,- Kč na běžný účet dlužníka vedený nyní již první žalovanou;
8) na základě exekučního příkazu Finančního úřadu v S. ze
dne 26. července 1999, č. j. 18303/99/066970/4146 první
žalovaná odepsala z běžného účtu dlužníka částku 678.279,- Kč;
9) smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. října 2002 byla pohledávka,
jejíž zaplacení je předmětem sporu, postoupena společností S. spol. s r. o.
nynější žalobkyni;
10) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. července 2004, č. j. 39 K
20/2004-24, zastavil řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka pro
nezaplacení zálohy na náklady konkursu.
Odkazuje na výše uvedená skutková zjištění, dospěl soud prvního stupně k
závěru, že žalobkyně nemá aktivní věcnou legitimaci k náhradě
škody a věcná legitimace nesvědčí první ani druhé žalovaným. Smlouvou o
postoupení pohledávek ze dne 1. června 1999 postoupila druhá žalovaná původní
žalobkyni pouze pohledávku ze smlouvy o úvěru, přesně konkretizované
příslušenství a práva spojená s pohledávkou, nikoli práva a povinnosti
vztahující se ke smlouvě o běžném účtu. Smlouva o běžném účtu zavazuje pouze
první žalovanou a dlužníka a mezi nimi také z tohoto důvodu existuje právní
vztah. Mezi žalobkyní a žalovanými neexistuje žádný právní vztah, a to ani z
odpovědnosti za škodu či z bezdůvodného obohacení, neboť žalované neporušily
zákonnou povinnost vůči žalobkyni ani se na její úkor neobohatily. Právní vztah
založený smlouvou o běžném účtu je dán jen mezi první žalovanou a dlužníkem a
je nadbytečné - pokračoval soud prvního stupně - zabývat se otázkou, zda první
žalovaná porušila nějakou povinnost vyplývající pro ni z tohoto vztahu či danou
zákonem. Předmětem smlouvy o běžném účtu podle ustanovení § 708 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je poskytnutí bankovních služeb. Ujednání o
inkasu splatných úroků ve smlouvě o běžném účtu se vztahuje výhradně k těm
obchodním případům, kdy banka je současně i stranou smlouvy o úvěru, když jinak
není reálné zúčtovat splatné úroky, o nichž - není-li stranou smlouvy o úvěru
- není informována. Majitelem běžného účtu byl a zůstal dlužník a po postoupení
pohledávky ze smlouvy o úvěru první žalovaná nemohla provést platbu z běžného
účtu bez jeho příkazu, s výjimkou případů výslovně určených zákonem, jakým byl
i exekuční příkaz Finančního úřadu v S.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se musí nejprve domáhat náhrady škody
na dlužníku, jenž se o postoupení pohledávky dozvěděl dne 17. června 1999,
přičemž pro právní posouzení věci je nerozhodné, zda je dlužník
solventní.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července
2005, č. j. 20 Co 179/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a
třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s
právním závěrem, podle něhož žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace.
Smlouvou o úvěru byl založen smluvní vztah mezi dlužníkem a druhou žalovanou, z
něhož má dlužník povinnost vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky spolu
s dohodnutými úroky a věřitel má právo domáhat se jejich vrácení. Postoupením
pohledávky ze smlouvy o úvěru žalobkyně vstoupila do práv věřitele, aniž by
došlo ke změně v obsahu závazkového vztahu. Žalobkyni tak vznikl vůči
dlužníkovi nárok na plnění ze smlouvy o úvěru a žalobkyně se mýlí - pokračoval
odvolací soud - dovozuje-li, že porušením povinnosti z dohody o inkasu úroků,
uzavřené mezi druhou žalovanou a dlužníkem, a povinností vyplývajících z
postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 528 odst. l a 2 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jí vznikla škoda, za kterou odpovídají
žalované. „Mimozávazkovou“ odpovědnost za škodu lze uplatnit až poté, co
majetková újma ze vztahu založeného smlouvou o úvěru vznikla, tj. jakmile
žalobkyní uplatněné právo na plnění z tohoto smluvního vztahu nebylo a již
nemůže být uspokojeno. Neuplatnila-li žalobkyně dosud vůči dlužníkovi své
nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru, není zřejmé, zda její právo na plnění
nebude a nemůže být uspokojeno, a nelze ani dovodit, že žalobkyni škoda, jež je
základním předpokladem odpovědnosti, vznikla. Vzhledem k tomu, že žalobkyni
škoda dosud nevznikla, je žaloba předčasná a žalobkyně nemá aktivní věcnou
legitimaci v tomto řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu
vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje v
závěru, podle něhož porušení povinností z dohody o inkasu a povinností
postupitele dle § 528 obč. zák. neznamená vznik škody a právo
na náhradu škody je možné uplatnit až poté, co majetková újma ze
vztahu založeného smlouvou o úvěru mezi žalobkyní a
dlužníkem vznikla, tj. jakmile žalobkyní uplatněné právo na plnění vůči
dlužníkovi nebylo a již nemůže být uspokojeno.
Dovolatelka má za to, že se stala nejen věřitelkou pohledávky ze smlouvy o
úvěru, ale že na ni s pohledávkou přešlo podle § 524 odst. 2 obč.
zák. i právo věřitele z dohody o inkasu úroků přímo z běžného
účtu dlužníka, když ze smlouvy nevyplývá, že by dohoda o inkasu
pozbývala platnosti, nebude-li banka věřitelem pohledávky ze smlouvy o úvěru.
Tím, že druhá žalovaná prodala část svého podniku první žalované, došlo podle §
477 obch. zák. k přechodu práv a povinností vztahujících se k běžnému účtu
dlužníka, včetně povinnosti druhé žalované k převodům splatných úroků. Druhá
žalovaná podle § 477 odst. 3 obch. zák. ručí za splnění závazků, které přešly
na první žalovanou. Podle dohody o inkasu měl dlužník zajistit na svém běžném
účtu vedeném - po prodeji části podniku - první žalovanou dostatek finančních
prostředků a první žalovaná měla provádět inkaso úroků ve prospěch účtu druhé
žalované. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vstoupila do
celého právního vztahu za smlouvy o úvěru na místo druhé žalované, neboť inkaso
a jiné dispozice s běžným účtem je podle § 692 a násl. obch. zák. oprávněna
provádět pouze banka.
Dále uvádí, že povinnost banky provést inkasní úkon a povinnost dlužníka
zaplatit dlužnou částku a strpět provedení inkasa zůstaly postoupením
pohledávky nedotčeny. Do oznámení změny v osobě věřitele měla první žalovaná
provádět inkaso z běžného účtu ve prospěch účtu druhé žalované. Porušením
povinností banky provést inkasní úkon, se mění právní vztah mezi bankou a
věřitelem na právní vztah z odpovědnosti za škodu. Za otázku zásadního právního
významu považuje dovolatelka otázku přechodu práva věřitele podle § 524 odst. 2
obč. zák. na přímé inkaso dlužné částky z účtu dlužníka vedeného bankou.
Namítá, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník je v likvidaci, má majetek
zanedbatelné hodnoty a závazky přesahující 50,000.000,- Kč a řízení o
prohlášení konkursu bylo zastaveno pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu.
Byl tak „doložen“ úpadek dlužníka ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, hodnota zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru v době
jejího postoupení nedosahovala výše dlužné částky a pohledávka se stala těžko
dobytnou. Proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí dosud žádná škoda
nevznikla. Má za to, že škoda vznikla okamžikem porušení inkasní povinnosti
první žalovanou, neboť byl uspokojen jiný věřitel dlužníka a hodnota majetku
dlužníka spolu s hodnotou zajištění pohledávky dosahuje pouze části celkové
dlužné částky. Neuskutečněné plnění je ušlým ziskem, který nebude dlužníkem ani
osobami poskytujícími zajištění nahrazen, je tedy škodou. Z toho důvodu
poukazovala na nutnost zkoumání úpadku dlužníka a za otázku zásadního právního
významu pokládá otázku okamžiku vzniku škody v případě ušlého zisku a jejího
prokazování jinak, než při skončení konkursu na majetek dlužníka.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v
porušení zásady „dvojinstančnosti“ řízení, neboť soud prvního stupně se
nezabýval příčinnou souvislostí mezi porušením povinností a vznikem škody ani
otázkou škody samotné, neprovedl navrhované důkazy a neposkytl stranám poučení
podle § 118a o. s. ř.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozsudek
odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání
přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit
nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud shledává dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přípustným podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázek otevřených
dovoláním v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i
její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Ujednání, uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem, podle něhož je věřitel oprávněn
inkasovat úroky z úvěru z běžného účtu dlužníka, je dohodou o způsobu plnění
peněžitého závazku plynoucího ze smlouvy o úvěru. Stejně tak může být sjednán i
jiný způsob placení, např. tak, že je dlužník povinen poukázat (prostřednictvím
příkazu k úhradě) příslušnou částku vždy na konkrétní účet věřitele, uvedený ve
smlouvě o úvěru. Není pochyb o tom, že v případě postoupení pohledávky z úvěru
by posléze sjednaný způsob placení nemohl být zachován. Naopak, dlužník by byl
(po oznámení, popř. prokázání postoupení - § 526 obč. zák.)
povinen plnit postupníku a nikoliv postupiteli na jeho běžný účet. Způsob
placení, sjednaný mezi věřitelem a dlužníkem, nelze tedy považovat za „právo“,
jež podle ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. přechází na postupníka. Názor
dovolatelky, podle něhož na původní žalobkyni přešlo „právo věřitele z dohody o
inkasu úroků“, tedy správný není.
Nebyla-li původní žalobkyně oprávněna úroky z úvěru inkasovat z běžného účtu
dlužníka, nesvědčila ani první žalované (jež vedla běžný účet dlužníka)
povinnost umožnit původní žalobkyni inkaso úroků z běžného účtu dlužníka. Z
uvedeného plyne, že původní žalobkyni pro nenaplnění jednoho ze základních
předpokladů (porušení povinnosti) právo na náhradu škody nevzniklo, a proto
nemohlo být ani převedeno na žalobkyni.
Dovolatelkou tvrzenými vadami řízení se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť ty
jsou nevýznamné s ohledem na závěry právního posouzení věci.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je ve výsledku správné, bylo dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu