29 Odo 1604/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobce J. S., proti žalovanému JUDr. P. F., advokátu, jako správci konkursní
podstaty úpadkyně “R. p.“ v. o. s., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13
Cm 8/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 13. června 2005, č.j. 6 Cmo 35/2003-64, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2005, č.j. 6 Cmo
35/2003-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 20.
prosince 2002, č.j. 13 Cm 8/2000-44, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl
žalobu na vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí
(dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně
„R. p.“ v. o. s. (dále jen „úpadkyně“), tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.).
Odvolací soud - cituje ustanovení § 1 a § 476 odst. 1 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) a ustanovení § 532 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) - se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého
ustanovení § 532 obč. zák. nelze aplikovat v situaci, kdy k přechodu závazku
(ke změně v osobě dlužníka) dochází v důsledku smlouvy o prodeji (části)
podniku, když takový závěr odporuje obecné zásadě o aplikaci „norem občanského
práva pro případ absence speciální úpravy v obchodním zákoníku“. V
projednávané věci - pokračoval odvolací soud - žalobce se změnou v osobě
dlužníka nesouhlasil, pročež uzavřením smlouvy o prodeji (části) podniku mezi
P. veřejnou obchodní společností (prodávající obligační dlužnicí - dále jen
„společnost“) a úpadkyní (kupující) ze dne 1. března 1995 (dále jen „smlouva o
prodeji části podniku“) došlo k zániku zástavního práva ke sporným nemovitostem
(rozuměj zástavního práva, jímž byla zajištěna pohledávka I. A P. B., a. s.
/dále jen „banka“/ za společností ze smlouvy o úvěru č. 208893026 ze dne 28.
dubna 1994 v částce 6,500.000,- Kč).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel akcentuje, že přechod závazků, k němuž dochází v důsledku
smlouvy o prodeji podniku, je „přechodem svého druhu“, přičemž
„příslušenstvím a součástí těchto závazků je i jejich zajištění“. K trvání
zajištění závazku „podle této speciální právní úpravy“ tak není potřebný
souhlas zástavce.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Jelikož vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovoláním namítány
nejsou a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - jsa vázán
uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením - především správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle
kterých:
1) dne 27. dubna 1994 uzavřel žalobce (jako zástavní dlužník) s bankou
(jako zástavní věřitelkou) k zajištění pohledávky z výše uvedené smlouvy o
úvěru zástavní smlouvu, podle níž vzniklo (vkladem do katastru nemovitostí) ke
dni 4. května 1994 zástavní právo ke sporným nemovitostem ve vlastnictví
žalobce,
2) na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 1. března 1995
přešel závazek k úhradě zajištěné pohledávky ze společnosti na úpadkyni,
přičemž žalobce (zástavní dlužník) nedal ke změně v osobě dlužníka souhlas,
3) usnesením ze dne 11. prosince 1998, sp. zn. 8 K 47/97, Krajský
obchodní soud v Ostravě prohlásil konkurs na majetek „R. p.“ v. o. s. a ustavil
správcem její konkursní podstaty JUDr. P. F.,
4) správce konkursní podstaty úpadkyně dne 20. ledna 2000 sepsal sporné
nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“),
5) žalobce ve lhůtě třiceti dnů od doručení výzvy konkursního soudu
dle § 19 odst. 2 ZKV podal žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Jelikož konkurs na majetek dlužnice byl prohlášen 11. prosince 1998 a k soupisu
sporných nemovitostí do konkursní podstaty došlo 20. ledna 2000, založil
Nejvyšší soud své další úvahy především na výkladu ustanovení § 19 a § 27 odst.
5 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č.
84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.
Se zřetelem k datu uzavření smlouvy o prodeji podniku (1. března 1995) je dále
rozhodující výklad ustanovení § 476 a násl. obch. zák. a ustanovení § 531 a §
532 obč. zák. ve znění účinném k tomuto datu.
Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty,
zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami
anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu
zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že
žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně
(odstavec 2).
K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu
majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku
pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu
nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu,
který konkurs prohlásil;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 věta druhá
ZKV);
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s.
ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě
(nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen
to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu
zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu
majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
uveřejněné pod čísly 58/1998, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Pro výsledek dovolacího řízení je tak určující, zda je dána poslední z
vypočtených podmínek, konkrétně, že věc neměla být do soupisu zařazena proto,
že zástavní právo ke sporným nemovitostem zaniklo.
Podle ustanovení § 476 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se prodávající
zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné
majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje
převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu
(odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Ustanovení § 477 obch. zák. dále určuje, že na kupujícího přecházejí všechna
práva a závazky, na které se prodej vztahuje (odstavec 1). K přechodu závazku
se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených
závazků kupujícím (odstavec 3).
Ustanovení § 531 obč. zák. pak určuje, že kdo se dohodne s dlužníkem, že
přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá
věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku, nebo tomu,
kdo dluh převzal (odstavec 1). Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh
smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka (odstavec 2).
Dle § 532 obč. zák. obsah závazku se převzetím dluhu nemění, avšak zajištění
dluhu poskytnuté třetími osobami trvá jen tehdy, jestliže tyto osoby souhlasí
se změnou v osobě dlužníka.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia ze dne 5.
října 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněném pod číslem 84/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá
důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje,
podle kterého na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků
souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, s
tím, že zajištění takových závazků trvá, i když třetí osoby nedaly souhlas ke
změně v osobě dlužníka.
Protože právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,je s
výše uvedeným judikatorním závěrem v rozporu a dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s.
ř. a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu