NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1611//2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně Č. k. a. proti žalované R.-R. a S. v. o. s., o zaplacení částky
10,763.304,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 25 C 20/2005, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 27. června 2006, č.j. 15 Co 417/2006-37, takto:
Dovolání se zamítá.
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě - odkazuje na
ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
- potvrdil usnesení ze dne 22. května 2006, č.j. 25
C 20/2005-27, jímž Okresní soud v Opavě připustil, aby do řízení
na místo dosavadní žalobkyně Č.k. a. vstoupila společnost S. O., s. r. o., se
sídlem v O. (dále jen „společnost“). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně v závěru, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vstup
společnosti (nabyvatelky práva) do řízení na místo žalobkyně. K námitce
překážky věci rozsouzené uvedl, že podmínkami
řízení podle ustanovení § 103 a násl. o. s. ř., jakož i dalšími uplatněnými
námitkami, se bude moci soud prvního stupně zabývat po vyřešení otázky
účastenství na straně žalobkyně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že nelze
platně postoupit neexistující pohledávku a poukazujíc na v průběhu řízení
uplatněnou námitku překážky věci rozsouzené, když v řízení vedeném u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 625/96 se žalobkyně domáhala vydání
směnečného platebního rozkazu na směnečnou sumu 9,300.000,-
Kč ze směnek zajišťujících úvěr, jehož zaplacení je předmětem
sporu. Současně vyjadřuje pochybnost ohledně aktivní legitimace společnosti s
tím, že smlouva o postoupení pohledávky „nemusela nabýt účinnosti, když mohla
být uzavřena podmíněně“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s.
ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §
107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s
tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo
toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s
podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem
řízení o návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda
tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na
jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoliv, popř. zda podle označené
právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se
týká již posouzení věci samé. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím,
že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a o. s. ř.), je i smlouva o
postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku.
Odvolacímu soudu tak nelze důvodně vytýkat, že se při řešení otázky procesního
nástupnictví nezabýval existencí postoupené pohledávky, platností smlouvy o
postoupení pohledávky a aktivní věcnou legitimací původní žalobkyně, popř.
společnosti.
Nejvyšší soud však nesdílí závěr odvolacího soudu, podle něhož „se soud bude
moci zabývat“ podmínkami řízení až po vyřešení otázky „účastenství v řízení“.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda
jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. dále určuje, že jde-li o takový
nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Z výše citovaných ustanovení je tak zřejmé, že uplatněnou námitkou překážky
věci rozhodnuté se měl odvolací soud zabývat. Posoudil-li by tuto námitku jako
opodstatněnou, musel by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit
tomuto soudu k rozhodnutí podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. např.
mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nicméně nesprávný právní názor odvolacího soudu co do (ne)možnosti posoudit,
zda jsou dány podmínky řízení, není důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí. Závěr,
podle kterého pravomocné rozhodnutí ve věci samé vydané v řízení o plnění ze
zajišťovací směnky není překážkou věci rozhodnuté ve vztahu k řízení, v němž je
(a to i mezi týmiž účastníky) uplatněn nárok na zaplacení směnkou zajištěné
pohledávky, totiž Nejvyšší soud formuloval již v rozhodnutí uveřejněném pod
číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož se dovolatelce věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu