29 Odo 1613/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Ing. I. M., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně A. p. spol. s r. o., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti žalovanému PhDr. P. S., zastoupenému JUDr. E. Z., advokátem, o zaplacení částky 220.847,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 22/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2006, č. j. 3 Cmo 402/2005-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.282,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 35 Cm 22/2003-45, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadkyně A. p. spol. s r. o.) domáhala vůči žalovanému (PhDr. P. S.) zaplacení částky 220.847,10 Kč s příslušenstvím (specifikovaným úrokem z prodlení od 31. ledna 2003 do zaplacení).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Žalovaný je od vzniku pozdější úpadkyně jejím jediným jednatelem a společníkem.
2/ Pozdější úpadkyně uzavřela se společností F.Č. r. s. r. o. (dále též jen „společnost F.“) 10. prosince 1997 smlouvu o reklamním servisu, podle které se pozdější úpadkyně zavázala poskytovat společnosti F. část reklamního servisu, za což jí bylo společností F. poskytováno školení pracovníků. Ve smlouvě byl dohodnut způsob účtování školení pro případ, že pozdější úpadkyně nedodá reklamní činnost v požadovaném rozsahu 4 miliony Kč za rok 1998.
3/ Žalovaný uzavřel za pozdější úpadkyni se společností F. dne 21. srpna 1998 dohodu o započtení pohledávek. Proti pohledávce pozdější úpadkyně ve výši 220.847,10 Kč byla takto započtena pohledávka společnosti F. ve výši 224.175,- Kč, za provedené školení, vyúčtovaná fakturou ze dne 19. srpna 1998, s udaným datem splatnosti 20. srpna 1998, s tím, že rozdíl bude uhrazen pozdější úpadkyní).
4/ Usnesením ze dne 3. září 1998 prohlásil Městský soud v Praze na základě dlužnického návrhu konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty ustavil JUDr. V. C.; usnesení bylo tomuto správci doručeno uložením na poště 21. září 1998 a osobně je jmenovaný převzal 8. října 1998.
5/ V seznamu majetku a závazků sestaveném úpadkyní 11. září 1998 je u pohledávky úpadkyně s hodnotou 220.847,10 Kč uvedena společnost F. s. r. o. a tento údaj je přeškrtnut.
6/ Údaj o pohledávce vůči společnosti F. byl v seznamu uvedeném pod bodem 5/ přeškrtnut již v době, kdy jej JUDr. V. C. převzal od žalovaného. Žalovaný jmenovanému jako důvod vyškrtnutí při předání seznamu sdělil, že „už je to vyřízeno“, neřekl mu proč, a jmenovaný se neptal.
7/ V době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně se nacházely doklady a dokumentace úpadkyně v její kanceláři; po vyklizení kanceláře část těchto dokladů převzal JUDr. C., ostatní si odvezl žalovaný někam na chalupu.
8/ Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2002 byla správkyní konkursní podstaty úpadkyně ustavena žalobkyně.
9/ Pozdější úpadkyně měla v době od 1. ledna do 30. září 1998 pojištěno 6 zaměstnanců.
Na tomto skutkovém základě soud především uzavřel, že pozdější úpadkyni bylo v roce 1998 vskutku poskytnuto (společností F.) účtované školení, přičemž pohledávka společnosti F. byla vyúčtována předčasně. To však neměl za významné, vzhledem k námitce promlčení uplatněné žalovaným, již shledal důvodnou. Podle soudu běžela subjektivní čtyřletá promlčecí doba ve smyslu § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) od října 1998 a skončila nejpozději 1. listopadu 2002 (žaloba byla podána až 30. ledna 2003). V průběhu října totiž původní správce konkursní podstaty úpadkyně získal od žalovaného seznam majetku a závazků úpadkyně, ve kterém byla přeškrtnuta pohledávka společnosti F. Bylo na správci konkursní podstaty, aby se zajímal o důvody vyřazení pohledávky ze seznamu; kdyby tak učinil neprodleně, mohl a měl se seznámit s doklady a dokumentací umístěnou v té době v kanceláři úpadkyně. Na tom podle soudu nic nemění ani skutečnost, že společnost F. Č. r. s. r. o. nebyla v seznamu uvedena správně plnou firmou a že žalobkyně v době převzetí funkce správce konkursní podstaty neměla k podání žaloby dostatek podkladů. Pro počátek běhu promlčecí doby není důležitá situace samotné žalobkyně, nýbrž situace jejího předchůdce ve funkci správce konkursní podstaty, který se s rozhodnými skutečnostmi mohl a měl včas seznámit.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud pokládal za nadbytečné provádět důkazy nabízené odvolatelkou zejména k prokázání toho, jak dlouho jí trvalo zjistit pohledávku a to, kdo za ni odpovídá.
Odvolací soud měl za rozhodné, že zatímco v návrhu na prohlášení konkursu byla pohledávka pozdější úpadkyně vůči společnosti F. zahrnuta mezi aktiva, v soupisu majetku předaném původnímu správci konkursní podstaty úpadkyně v průběhu října 1998 již byla přeškrtnuta.
Původní správce konkursní podstaty úpadkyně si mohl a měl ověřit důvody, pro které byla pohledávka vyřazena ze seznamu majetku, a kdyby své povinnosti plnil, mohl nárok včas zjistit a uplatnit. Okolnosti týkající se započtení pohledávek a především skutečnosti týkající se tvrzeného zmenšení majetku o započtenou pohledávku v důsledku jednání žalovaného se tento správce mohl dle odvolacího soudu při řádném výkonu funkce zcela bezpečně dozvědět v časovém horizontu několika týdnů po svém jmenování. Před 30. lednem 2003 tak lhůta čtyř let od rozhodného data (lhostejno, zda se tak stalo či mohlo stát do 31. října 1998 nebo do 31. prosince 1998) uplynula. Námitka promlčení je proto důvodná a zkoumání podmínek pro náhradu škody ve smyslu § 373 obch. zák. již nadbytečné.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázky, zda soud může určit počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění náhrady škody podle § 398 obch. zák. volnou úvahou (odhadem) bez jakékoli „objektivizace“ délky promlčecí doby.
Uvedené je rovněž podstatou dovolací argumentace vážící se k uplatněnému dovolacímu důvodu. Konkrétně šlo o vymezení doby, která musela stačit předchozímu správci konkursní podstaty úpadkyně k tomu, aby se mohl dozvědět o tom, že žalovaný jako jednatel pozdější úpadkyně způsobil pozdější úpadkyni škodu při výkonu své funkce (§ 194 odst. 5 obch. zák.) tím, že započetl nedospělou pohledávku ke škodě majetku pozdější úpadkyně (čímž její majetek zmenšil).
Pochybení soudů spatřuje dovolatelka v tom, že délku této doby určily odhadem, ač jim to žádný právní předpis neumožňuje.
Podle dovolatelky pro určení délky této doby nepostačuje zjištění soudu, že předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně se dozvěděl o prohlášení konkursu a o tom, že byl ustaven do funkce správce konkursní podstaty 8. října 1998 a to, že v průběhu října 1998 převzal od úpadkyně seznam jejího majetku, pohledávek a závazků, ve kterém byla škrtnuta pohledávka úpadkyně za společností F.
S odvolacím soudem souhlasí dovolatelka jen potud, že předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně si v rámci řádného plnění svých povinností měl ověřit důvody, pro které byla pohledávka vůči společnosti F. vyřazena ze seznamu majetku. Dovolatelka však kritizuje závěr, že předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně se mohl zcela bezpečně dozvědět (při řádném výkonu své funkce) o okolnostech týkajících se započtení pohledávek (a především o skutečnostech týkajících se tvrzeného zmenšení majetku o započtenou pohledávku v důsledku jednání žalovaného) v časovém horizontu několika týdnů po svém ustavení (mezi 8. říjnem 1998 a koncem října 1998).
Odvolací soud - veden nesprávným právním názorem o tom, že začátek běhu promlčecí doby může určit vlastní úvahou (odhadem) a nesprávným výkladem pojmu „dozvědět se o škodě“, obsaženém v § 398 obch. zák. - pak podle dovolatelky neprovedl jí navržené důkazy směřující k objektivizaci délky doby, kterou by potřeboval předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně při řádném výkonu funkce k tomu, aby se dozvěděl o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě (podle dovolatelky 5 měsíců). Odtud dovolatelka usuzuje též na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
skutečnosti nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž brojí proti nesprávným skutkovým zjištěním (o délce trvání rozhodné doby potřebné pro zjištění relevantních skutečností).
Dovolatelka se podle něj také mýlí, má-li za to, že žádný právní předpis soudům nedovoluje, aby na základě své úvahy (odhadu) určily délku doby potřebné k tomu, aby se předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně mohl dozvědět o tom, že žalovaný jako její jednatel způsobil pozdější úpadkyni škodu. V tomto ohledu žalovaný poukazuje např. na ustanovení § 121 o. s. ř. Za rozhodující však pokládá, že dovolatelka neunesla v řízení před soudem prvního stupně břemeno tvrzení a břemeno důkazní, když rozhodné skutečnosti o délce trvání této doby ani netvrdila, ač byla řádně poučena dle § 119a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v „plném rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolání v tomto rozsahu ovšem není přípustné (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je proto potud bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Skutkový charakter dovolacích námitek (jež z obsahového hlediska vystihují právě nezpůsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dokládá i formulace právní otázky, o jejíž řešení dovolatelka žádá (její řešení by mělo smysl jen za předpokladu, že Nejvyšší soud přehodnotí skutkové závěry soudů nižších stupňů).
Napadené rozhodnutí totiž zjevně nespočívá na právním závěru, podle kterého lze počátek běhu promlčecí doby ve smyslu § 398 obch. zák. určit volnou úvahou nebo odhadem, nýbrž na závěru (podloženém specifickými skutkovými okolnostmi případu odvíjejícími se od změn provedených v seznamu majetku úpadkyně), že při řádném výkonu funkce se původní správce konkursní podstaty úpadkyně (jenž se o změnách seznamu majetku u pohledávky vůči společnosti F. dozvěděl v říjnu 1998) v každém případě mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, před 30. lednem 1999 (takto je nutno chápat závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba uplynula před 30. lednem 2003 a že je nadbytečné určit, zda správce konkursní podstaty tuto vědomost nabyl nebo mohl nabýt do 31. října 1998 nebo například do 31. prosince 1998).
Důvod připustit dovolání k prověření tohoto úsudku, jenž v daném skutkovém rámci vyznívá jako samozřejmý, Nejvyšší soud nemá.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného i v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání i potud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje (vzhledem k době zahájení dovolacího řízení) podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“).
Sazba odměny za dovolací řízení se pak určuje podle § 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky částkou 15.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 7.500,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006 (podle doby vyjádření), činí 300,- Kč. S náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 1.482,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem částku 9.282,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. října 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu