U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele Ing. V. F., , zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, , o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady společnosti C. k. F., a. s., , zastoupené
Prof. JUDr. Z. Č., CSc., advokátem vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
39 Cm 54/2004, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 11. května 2006, č. j. 7 Cmo 451/2005 – 112, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 7 Cmo 451/2005 –
112 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 13. dubna 2005, č. j. 39 Cm 54/2004 – 65, kterým tento soud zamítl návrh na
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti C. k. F., a. s. (dále
jen „společnost“) konané dne 3. března 2004 (dále jen „valná hromada“).
Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně,
zejména pak co do závěru, že usnesení valné hromady společnosti ze dne 3.
března 2004 o zvýšení základního kapitálu není v rozporu s právními předpisy
ani stanovami společnosti a neshledal ani jeho rozpor s dobrými mravy. V
odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že účelem ustanovení § 204a odst. 5
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) není, jak dovozuje navrhovatel,
pouze ochrana menšinových akcionářů, ale jeho cílem je ochrana majetkových práv
všech akcionářů. Podle tohoto ustanovení lze přednostní právo akcionářů
vyloučit nebo omezit jen za současného splnění podmínek, že je to v důležitém
zájmu společnosti a že se vyloučení nebo omezení přednostního práva týká všech
akcionářů, resp. ve stejném rozsahu všech akcionářů. Představenstvo pak musí
valné hromadě předložit písemnou zprávu, ve které uvede důvody vyloučení nebo
omezení přednostního práva akcionářů. V daném případě, jak zjistil soud prvního
stupně, stanovy společnosti, přijaté valnou hromadou společnosti v prosinci
2003 za účasti a souhlasu všech akcionářů včetně navrhovatele, výslovně
upravují v důležitém zájmu společnosti vyloučit přednostní právo akcionářů na
úpis nových akcií.
Odvolací soud shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně o prokázání
důležitého zájmu společnosti pro vyloučení přednostního práva akcionářů na úpis
akcií, odůvodňující vstup třetí osoby do společnosti. Tento závěr vychází z
důvodové zprávy představenstva ze dne 3. března 2004, ze zpráv o auditorském
ověření účetních závěrek ke dni 31. října 2002 a 2003 i ze skutečností
uvedených v konsorciální smlouvě ze dne 23. října 2003, uzavřené mezi
navrhovatelem a společností K. a. s.
Za obcházení zákona či za rozpor s dobrými mravy nelze podle odvolacího soudu
pokládat, pokud valná hromada společnosti rozhodne způsobem stanoveným zákonem
a v souladu s § 204a odst. 5 obch. zák. o vyloučení přednostního práva
akcionářů na úpis akcií, když vyloučení přednostního práva akcionářů stanovy
společnosti nejenže nezakazují, ale naopak možnost vyloučení přednostního práva
akcionářů upravují.
Dále pak odvolací soud uzavřel, že zákon ani nezakazuje, aby předem určeným
zájemcem byla společnost patřící do stejného koncernu jako některý z akcionářů.
Z této skutečnosti pak dle odvolacího soudu nelze dovozovat, že by tím
stávající akcionář (některý z akcionářů) získával výhodu oproti druhému
akcionáři (ostatním akcionářům).
Na závěr odvolací soud dodal, že na věci nic nemění, že soud prvního stupně v
odůvodnění zamítavého rozhodnutí (dle názoru odvolacího soudu nesprávně) uvedl
i to, že by nemohl o neplatnosti usnesení valné hromady rozhodnout i vzhledem k
ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obch. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jsou
postavena na odlišných právních závěrech. Pokud jde o dovolací důvody, namítá
dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a dále namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, specifikuje tedy
dovolací důvody podřaditelné ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst.
3 o. s. ř..
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není namístě, navrhuje dovolatel, nechť je
vyslovena přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž současně
formuluje následující otázky zásadního právního významu:
1. Lze považovat, za určitých skutkových okolností, postup, kdy valná hromada
vyloučí přednostní právo akcionářů na úpis nových akcií a rozhodne o zvýšení
základního kapitálu úpisem nových akcií předem určeným zájemcem, jímž je osoba
jednající ve shodě se stávajícím akcionářem, za obcházení zákonného zákazu
vyloučení přednostního práva jen některých akcionářů?
2. Je pro případnou aplikaci § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák. rozhodné, zda
případná újma osob v dobré víře může nastat až s výrazným časovým odstupem od
napadeného rozhodnutí valné hromady a nikoli přímo na základě napadeného
rozhodnutí, čímž se významným kritériem pro aplikovatelnost § 131 odst. 3 písm.
b) obch. zák. může stát i délka soudního řízení o žalobě podle § 131 obch.
zák.?
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že použil nelogickou formulaci, dle které
„ke zvýhodnění jednoho akcionáře oproti druhému nedošlo proto, že zákon takový
postup nezakazuje“ a jelikož jiné právní úvahy z odůvodnění usnesení patrné
nejsou, má napadené usnesení za nepřezkoumatelné.
Namítá, že „soudy obou stupňů svými rozhodnutími učinily z § 204a odst. 5 obch.
zák. v podstatě zbytečné zákonné ustanovení a všem většinovým společníkům daly
do ruky účinnou zbraň ke snadnému odstranění vlivu společníků menšinových.
Stačí sehnat třetí osobu, která bude hrát roli osoby odlišné od dosavadních
akcionářů a jejíž vstup do společnosti bude v jejím důležitém zájmu. Může to
být právnická osoba náležející do téhož koncernu, stejně jako osoba fyzická
jakkoli spřízněná, např. společník, člen orgánů, jejich příbuzný event. osoba
jinak vázána (např. dlužník). Jakékoli propojení s většinovým akcionářem nebo
jednání ve shodě nebude nutné zkoumat, neboť pro soulad se zákonem postačí
formální odlišnost od osob akcionářů. Ochrana akcionářů sledovaná § 204a odst.
5 obch. zák. se tak stává naprosto fiktivní.“
Dovolatel vyslovuje názor, že ne vždy vstup společnosti z téhož koncernu bude
obcházením zákona, neboť osoby z téhož koncernu dokonce nemusí být ani
považovány za jednající ve shodě, byť zákon vytváří v tomto směru vyvratitelnou
domněnku. Poukazuje však na skutečnost, že v daném případě šlo o sesterské
společnosti ovládané týmž subjektem. Stejně tak – dle dovolatele – může hrát
roli, do jaké míry je skutečně nutné, aby vstupujícím akcionářem byla spřízněná
osoba namísto stávajícího akcionáře. Je hypoteticky možné, aby společnosti
jednoho koncernu byly v odlišné ekonomické situaci, jedna si mohla dovolit
rozsáhlou investici a druhá nikoli. Tyto úvahy však nezazněly. Navíc se
společnost ani nesnažila takovou věc prokázat, ba dokonce ani v řízení
nezakrývala, že důvodem zvýšení základního kapitálu nebylo umožnit investici do
společnosti, ale získání rozhodujícího podílu na rozhodovacích právech.
Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje na podporu správnosti
napadeného usnesení. Dovolání neshledává přípustným, když namítá, že
dovolatelem předestřené otázky postrádají zásadní právní význam. První otázka
nemá zásadní právní význam proto, že její řešení se nemůže projevit v poměrech
navrhovatele a druhá otázka nemá zásadní právní význam již proto, že odvolací
soud na aplikaci ustanovení § 131 odst. 3 písm. b), resp. c) obch. zák. své
rozhodnutí nezaložil. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako
nepřípustné a uložil žalobci povinnost nahradit společnosti náklady dovolacího
řízení.
Dovolatel v projednávané věci namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je
rozhodnutím měnícím, neboť je postaveno na odlišných právních závěrech, než
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pro úvahu, jde-li o rozhodnutí měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací
soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle § 219 o.
s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků
řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. např.
důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Napadené usnesení řeší otázku splnění podmínek pro
zvýšení základního kapitálu shodně s usnesením soudu prvního stupně, a jeho
výrok ve věci samé tak má charakter rozhodnutí potvrzujícího.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu
nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, má-li v něm řešená právní otázka
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnost dovolání
nezakládají.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za
přípustné) v řešení otázky, zda lze, za určitých skutkových okolností,
považovat postup, kdy valná hromada vyloučí přednostní právo akcionářů na úpis
nových akcií a rozhodne o zvýšení základního kapitálu úpisem nových akcií
předem určeným zájemcem, jímž je osoba jednající ve shodě se stávajícím
akcionářem, za obcházení zákonného zákazu vyloučení přednostního práva jen
některých akcionářů.
Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím
prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený
stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem
legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně
dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/2001, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 1999, pod číslem 129).
Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že byly-li v projednávané věci splněny
podmínky ustanovení § 204a odst. 5 obch. zák. nemohlo dojít z důvodu tvrzeného
dovolatelem k obcházení zákona, je tento jeho závěr nesprávný. K tomu je třeba
dodat, že při názoru zastávaném odvolacím soudem by byla úprava právních
důsledků obcházení zákona v občanském zákoníku zcela zbytečná, neboť by k
obejití zákona ve smyslu ustanovení § 39 tohoto zákona nemohlo nikdy dojít.
Za zásadně právně významné dovolací soud nepovažuje požadované posouzení, zda
„je pro případnou aplikaci § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák. rozhodné, zda
případná újma osob v dobré víře může nastat až s výrazným časovým odstupem od
napadeného rozhodnutí valné hromady a nikoli přímo na základě napadeného
rozhodnutí…“, neboť na tomto posouzení odvolací soud napadené rozhodnutí
nezaložil.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, usnesení
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3
o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu