29 Odo 1644/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. A. V., zastoupeného JUDr. I. Z., advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. J. Č., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 29/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2006, č.j. 7 Cmo 58/2006-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. června 2006, č.j. 7 Cmo 58/2006-98, potvrdil rozsudek ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 17 Cm 29/2005-69, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. dubna 2003, č.j. 17 Sm 40/2003-7, kterým soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč s 6% úrokem od 29. února 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu 433,- Kč a náklady řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítaje, že: a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazuje na pochybení soudů nižších stupňů při dokazování a vytýká jim, že neúplně zjistily skutkový stav věci, když vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo a současně pominuly rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. Dále namítá logické rozpory v hodnocení důkazů a s odkazem na ustanovení čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) odmítá závěr odvolacího soudu, že neprokázal nabytí směnky žalobcem „ve zlé víře“. Konečně akcentuje,že byl poškozen v právu na spravedlivý proces a byla porušena jeho práva zaručená článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když mu nebylo umožněno „před soudem vystoupit a vyjádřit se k provedenému dokazování“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatelem uplatněné dovolací důvody - posuzováno podle obsahu dovolání - jsou, s výjimkou níže uvedenou, podřaditelné ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatele odkazující na ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona, když odvolací soud se uplatněnými námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu zabýval a své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož žalovaný neprokázal jejich důvodnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu