29 Odo 1645/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní
věci žalobce JUDr. R. W., proti žalované A. o. S. F., a. s., o zaplacení částky
630.000,- Kč ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm
392/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15.
července 2004, č.j. 5 Cmo 54/2004-52, takto:
I.Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č.j. 50 Cm
392/2002-27, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky
630.000,- Kč s 6 % úrokem od 29. prosince 2000 do zaplacení a
odměny ve výši jedné třetiny procenta směnečného penízu, tj. 2.100,- Kč a
útraty za provedení protestu notářem ve výši 2.450,- Kč, vše ze směnky č. 05 ze
dne 18. května 2000 na částku 630.000,- Kč (dále též jen „sporná směnka“).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování - odkazuje na ustanovení
čl. I. § 4, § 75 a § 76 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný
zákon“) - uzavřel, že směnka může být splatná v určitém místě, a to jediném,
anebo může být splatná u třetí osoby, rovněž v místě jediném. Sporná směnka
uvádí splatnost u pokladny Československé obchodní banky, a. s. bez bližšího
určení, dále uvádí náhradní místo platby Na Poříčí 24, Praha 1 a též převodem
na bankovní účet, takže v sobě obsahuje již tři platební místa, resp.
platební místo jediné - náhradní a dva blíže neurčené domicily.
Jelikož ze sporné směnky nelze dovodit platební místo a směnka trpí vadou
neurčitosti a „určité rozpornosti“ a není tudíž pro absenci náležitosti
týkající se platebního místa směnkou vlastní (nejde o směnku), shledal soud
prvního stupně žalobou uplatněný nárok neopodstatněným.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. července 2004, č.j. 5 Cmo 54/2004-52,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit
žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 41.100,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud, ztotožňuje se se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že „směnka jednak obsahuje údaj ve
své základní náležitosti, místa plnění, odkazem na jinou listinu, což odporuje
zákonu, jednak obsahuje alternativní platební místo“. Z obsahu
směnečné listiny - pokračoval odvolací soud - se v tomto případě dokonce
podává, že v ní byl inkorporován úmysl platit něco mimo směnku a nelze z ní
vůbec dovodit, kde by směnka měla být prezentována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož směnka není platná,
přičemž akcentuje, že takový závěr nerespektuje zásady, jež jsou určující pro
správnost právního posouzení věci, a to:
1) povinnost aplikovat právní řád jako celek, nikoli pouze jeho část, a i při
aplikaci směnečného zákona posuzovat směnku jako právní úkon a nevykládat ani
domnělé vady jednostranného právního úkonu ve prospěch jeho původce;
2) povinnost respektovat při úsudku logiku, tj. neprohlásit jednu část právního
úkonu za neplatnou a současně jí přisoudit právní význam - v daném případě
specifikaci místa placení odkazem na jinou listinu mimo směnku prohlásit za
zákonu odporující a vzápětí tentýž údaj použít jako platné a tedy chybně
alternující místo placení a požadovat jedno a totéž místo placení pro platby
bezhotovostní a hotovostní;
3) povinnost respektovat jazykové zákonitosti psaného textu a potud neoddělovat
smysl následujícího řádku od smyslu řádku předchozího a „pokládat hlubotiskový
otisk razítka za otisk zcela chybějící“;
4) povinnost vypořádat se se všemi návrhy a námitkami obou procesních stran.
Z hlediska porušení shora uvedených „zásad“ dovolatel konstatuje, že
žalovaná je výstavcem směnky a tudíž nese za tento svůj právní úkon
„právní odpovědnost“, které se nemůže zprostit. V opačném případě by
se totiž dlužník, vystavivší jednostrannou závazkovou listinu s vědomými
formálními nedostatky, s odkazem na vady svého vlastního projevu vůle dostal
„do výhodnější pozice“, než dlužník, který vůli projevil způsobem formálně
perfektním. V této souvislosti žalobce odkazuje na ustanovení § 2 o. s. ř.,
považuje postup žalované za „zřejmé zneužití práva na obranu v soudní při“.
Dále dovolatel uvádí, že směnka „u bezhotovostního způsobu placení uvádí
bankovní účet odkazem na jinou listinu (smlouvu)“, přičemž v této souvislosti
soudy nižších stupňů vyslovily závěr, že takto určené místo placení odporuje
zákonu. Vycházeje z této úvahy - pokračuje dovolatel - jde o údaj neplatný a
jeho uvedení v textu směnky nemá právní význam; nemůže tudíž být důvodem
neplatnosti směnky. Navíc v této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že „odkaz na
mimosměnečnou listinu nemůže zákonu odporovat, když v řadě jiných případů má
směnka přídavné relevantní listiny“. Dává-li směnka svobodu ve formě placení,
nemůže neudat různá místa pro jednotlivou formu, když „logicky nelze požadovat
jedno a totéž místo placení pro platbu bezhotovostní a pro platbu hotovostní“.
S poukazem na obsah směnky a „jazykové zákonitosti psaného textu“ dovolatel
dospívá k závěru, že na směnce je uvedeno pouze jedno platební místo a to
„Praha 1, Na Poříčí 24, splatno u pokladny Československé obchodní
banky, a. s.“, neboť pokladna výše zmíněné banky se nachází právě na dané
adrese (na směnce uvedené). Přitom údaj „náhradní“ vložený mezi slova „místo
platby“ je bez jakéhokoli významu.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho
námitkami prezentovanými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a
„přehlédl skutečnost, že závěr soudu prvního stupně nevzešel z právního
posouzení samotné směnečné listiny, ale z posouzení protestní listiny pořízené
notářem, který z důvodu opatrnosti protestoval na obou místech podle formy
placení a navíc ještě v sídle dlužníka“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
přípustné - v řešení otázky náležitostí (a platnosti) vlastní směnky co do
údaje o platebním místu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případne ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje:
1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v
jazyku, ve kterém je tato listina sepsána;
2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu;
3. údaj splatnosti;
4. údaj místa, kde má být placeno;
5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;
6. datum a místo vystavení směnky;
7. podpis výstavce.
Ustanovení čl. I. § 76 směnečného zákona dále určuje, že listina, ve které
chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako
vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích
(odstavec 1). O vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je
splatná na viděnou (odstavec 2). Není-li zvláštního údaje, platí, že místo
vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště
(odstavec 3). Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla
vystavena v místě uvedeném u jména výstavce (odstavec 4).
Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že nezbytnou náležitostí vlastní
směnky je údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v
platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto
platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je
tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně
také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno,
nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem
alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez
jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní
povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat.
Na shora uvedeném závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že směnka může být
zaplacena jednak v hotovosti, jednak bezhotovostním převodem, když samotný
způsob plnění závazku ze směnky na zásadě, podle níž může být na směnce uvedeno
pouze jedno platební místo, ničeho nemění.
Opodstatněnou neshledává Nejvyšší soud ani výhradu dovolatele, podle níž
odvolací soud, ač posoudil uvedení platebního místa za rozporné se směnečným
zákonem (viz odkaz na mimosměnečnou listinu), tj. považoval takové ujednání za
neplatné, přesto tomuto údaji přisoudil právní význam.
Pro řešení otázky důsledků skutečnosti, že směnka obsahuje údaj o místu, kde má
být placeno, nikoli výslovně, nýbrž odkazem na jinou listinu, je totiž určující
závěr o neurčitosti takto vymezeného platebního místa. Ta má za následek
neplatnost směnky a nikoli - jak se mylně domnívá dovolatel - to, že k takovému
údaji, ač se na směnce nachází, nebude přihlíženo.
Z hlediska výše uvedených právních závěrů pak Nejvyšší soud shledává
irelevantní výhradu dovolatele co do „odpovědnosti“ výstavce vlastní směnky za
její formální správnost (rozuměj za to, že směnka je z hlediska jejích
náležitostí platnou směnkou). Je tomu tak již proto, že akceptace takové
výhrady by v podstatě znamenala, že by každá vlastní směnka, jejíž text
koncipoval výstavce, musela být i při absenci některé z náležitostí podle čl.
I. § 75 směnečného zákona směnkou platnou; takový závěr ale podle přesvědčení
Nejvyššího soudu přijatelný není.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž z
obsahu spisu se nepodávají ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší
soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a
žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu