NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 166/2001-68
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně M. a. s., zastoupené JUDr. M. J., advokátem, proti žalovanému F. N.,
podnikateli, o zaplacení částky 129.892,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Chomutově pod sp. zn. 11 C 391/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2000, č. j. 17 Co 324/99 -
47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2000, č. j.
17 Co 324/99 - 47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 14. června 1999, č. j. 11 C
391/94 - 32, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní
moci rozsudku částku 64.964,- Kč (bod I. výroku) a ve zbytku (to jest ohledně
částky 64.928,- Kč) žalobu zamítl (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl
po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný uzavřel se žalobkyní 12. února
1993 písemnou kupní smlouvu (dále též jen „kupní smlouva“), podle které
žalobkyně řádně a včas plnila (dodala žalovanému zboží), avšak žalovaný zboží
ve lhůtě splatnosti (19. dubna 1993) neuhradil; učinil tak teprve 12. ledna
1994. Součástí kupní smlouvy byl i závazek žalovaného zaplatit pro případ
prodlení s placením kupní ceny smluvní pokutu ve výši 2 % z kupní ceny za každý
den prodlení. Soud prvního stupně neshledal opodstatněnou námitku, že kupní
smlouva je neplatná proto, že ji na straně žalovaného uzavřel neexistující
subjekt, stejně jako námitku, že ujednání o smluvní pokutě je (v intencích § 3
občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) v rozporu s dobrými mravy.
Podle soudu nejde ani o výkon práva, který by byl v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku (srov. § 265 obchodního zákoníku - dále též jen
„obch. zák.“). Žalobu o zaplacení smluvní pokuty soud pokládal ve smyslu
ustanovení § 544 a § 545 odst. 1 obč. zák. a ustanovení § 301 obch. zák. za
důvodnou, využil však práva moderovat výši smluvní pokuty a žalobkyni přiznal
(jak výslovně uvádí) „polovinu“ požadované částky.
K odvolání žalovaného, jež směřovalo pouze proti bodu I. výroku
rozsudku, Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. června 2000, č. j.
17 Co 324/99 - 47, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku tak,
že žalobu i ohledně částky 64.964,- Kč zamítl. Odvolací soud oproti soudu
prvního stupně uzavřel, že písemná kupní smlouva je neplatná, jelikož účastníci
si řádně nedohodli předmět plnění (v bodě 2. smlouvy bylo sjednáno, že
předmětem kupní smlouvy je prodej řeziva nebo výrobků žalobkyně). Neměl však
pochyb o tom, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu ústně, a že podle ní bylo
následně plněno. Při neplatnosti kupní smlouvy sjednané v písemné formě je
nutno - podle odvolacího soudu - i zajištění závazku, kterým ujednání o smluvní
pokutě uvedené v bodě 6 kupní smlouvy bezesporu je, míti též za neplatné.
Žalobkyni tak právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Konkrétně dovolatelka upozorňuje na to, že odvolací soud v
odůvodnění rozsudku zcela pominul význam ujednání obsaženého v závěru bodu 2.
kupní smlouvy, podle nějž „předmětem této smlouvy je prodej řeziva nebo výrobků
firmy M., s. r. o. specifikovaný na objednávce kupujícího“. Taková objednávka
byla učiněna 4. února 1993 a její existence nebyla žalovaným zpochybňována.
Dovolatelka proto namítá, že předmět kupní smlouvy byl sjednán platně, takže
požadavek na uhrazení smluvní pokuty (která je dle bodu 6. kupní smlouvy
platná) je důvodný. V neposlední řadě dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že
předmětem žaloby byla částka 129.892,- Kč, takže jí není zřejmo, proč by
předmětem řízení před odvolacím soudem neměla být i částka 64.928,- Kč.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření pokládá předmět kupní smlouvy za neurčitý, s
tím, že smlouva obsahuje pouze odkaz na objednávku, aniž by ji specifikovala,
nebo aniž by se objednávka stala součástí uzavřené kupní smlouvy. Dále opakuje
(ve shodě s námitkami z předchozích stadií řízení), že kupní smlouva byla
uzavřena s neexistujícím subjektem, neboť žalovaný podniká pod obchodním
jménem F. N. - F. Za dovolatelku kupní smlouvu podepsal V. Ch., přičemž dosud
nebylo prokázáno, že by tento byl statutárním orgánem dovolatelky. Tvrdí též,
že dovolatelka mu nedodala žádné zboží dle uzavřené kupní smlouvy. Dovolání
proto není důvodné.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
V průběhu dovolacího řízení zanikla dovolatelka – M. s. r. o. (jak se podává z
údajů zapsaných v obchodním rejstříku) bez likvidace výmazem z obchodního
rejstříku ke dni 1. února 2001 tím, že se přeměnila na obchodní společnost M.
a. s., ; Nejvyšší soud proto jako s dovolatelkou jednal dále s označenou
akciovou společností.
Dovolání je ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Jelikož vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly v
dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, je pro výsledek dovolacího
řízení rozhodné, zda je dán (v hranicích právních otázek formulovaných v
dovolání) dovolatelkou uplatněný dovolací důvod (dle § 241 odst. 3 písm. d/ o.
s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o
smluvní pokutě, založeném (bez dalšího) na závěru o neplatnosti kupní smlouvy
sjednané v písemné formě.
S přihlédnutím k době uzavření písemné kupní smlouvy a k tomu, že šlo o
obchodní závazkový vztah, je pro další úvahy Nejvyššího soudu o platnosti
tohoto písemného právního úkonu rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném k 12. únoru 1993 (to jest ve znění zákonů
č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990
Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č.
264/1992 Sb.) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k
12. únoru 1993 (to jest ve znění zákonů č. 264/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb.).
Podle § 409 obch. zák. platí, že kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat
kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a
převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit
kupní cenu (odstavec 1). Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v
ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže strany ve
smlouvě projeví vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je
kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle § 448 (odstavec 2).
Ustanovení § 544 obč. zák. pak určuje, že sjednají-li strany pro případ
porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost
poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením
povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně
a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení
(odstavec 2).
Dle ustanovení § 545 obč. zák., nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco
jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno
smluvní pokutou, i po jejím zaplacení (odstavec 1). Věřitel není oprávněn
požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje
smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco
jiného. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní
pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto (odstavec 2). Nevyplývá-li z
dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže
porušení povinnosti nezavinil (odstavec 3).
Pro obchodní závazkové vztahy jsou ustanovení občanského zákoníku o smluvní
pokutě modifikována úpravou obsaženou v ustanoveních § 300 až § 302 obch. zák.
Z ustanovení § 300 obch. zák. plyne, že okolnosti vylučující odpovědnost (§
374) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu; ustanovení § 545 odst. 3
obč. zák. tedy pro obchodní závazkové vztahy neplatí.
Ustanovení § 301 obch. zák. pak přiznává soud právo snížit (moderovat)
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu
zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního
rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.
K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty
podle § 373 a násl.
Podle § 302 obch. zák. dále platí, že odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku
na zaplacení smluvní pokuty.
Z citovaných ustanovení se podává, že zatímco pro ujednání o smluvní pokutě
předepisuje zákon (v § 544 odst. 2 obč. zák.) písemnou formu, neplatí totéž pro
kupní smlouvu ve smyslu ustanovení § 409 a násl. obch. zák. Přitom není
vyloučeno (ač to není obvyklé), aby písemné ujednání o smluvní pokutě
zajišťovalo plnění povinnosti z ústně uzavřené smlouvy (pro kterou zákon
písemnou formu nepředepisuje).
Podle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí dále platí, že smluvní
pokuta je samostatným peněžitým nárokem akcesorické povahy, který zajišťuje
právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. V právní teorii srov. např. Jehlička,
O. - Škárová, M. - Švestka, J. - Vodička, A. a kol: Občanský zákoník. Komentář.
2. vydání. Praha. C. H. Beck 1994, str. 335 a v rozhodovací praxi soudů např.
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
a důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 6/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Akcesorická povaha zajištění se projevuje
tím, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného
(hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat.
V posuzované věci odvolací soud jednak uzavřel, že ujednání obsažené v bodě 6.
písemné kupní smlouvy je ujednáním o smluvní pokutě, jednak dospěl k závěru o
neplatnosti kupní smlouvy (proto, že si účastníci řádně nedohodli předmět
plnění). Současně ovšem uzavřel, že není pochyb o tom, že účastníci uzavřeli
ústní kupní smlouvu, podle které bylo následně i plněno.
Listina z 12. února 1993 tedy i podle odvolacího soudu zahrnuje jednak kupní
smlouvu, jednak dohodu o smluvní pokutě. Závěr, že smluvní pokuta je neplatná,
protože je neplatný závazek, jejž zajišťuje (kupní smlouva), by za této situace
obstál, jen kdyby se odvolací soud vypořádal s otázkou, proč ujednání o smluvní
pokutě nepokládá za ujednání zajišťující platně povinnost k úhradě kupní ceny
plynoucí z ústní kupní smlouvy, jejíž existenci měl za prokázánu. Přitom je
zjevné, že i podle odvolacího soudu měla ústně sjednaná kupní smlouva svůj
původ v textu listiny z 12. února 1993 (ač ta sama podle odvolacího soudu
platnou - písemně uzavřenou - kupní smlouvou nebyla).
Jinak řečeno, v úsudku odvolacího soudu je mezera, jež mimo jiné ponechává
stranou dikci ustanovení § 275 obch. zák. To pro obchodní závazkové vztahy
určuje, že je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné
listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně (odstavec 1). Jestliže
však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při
jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé,
vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z
těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění
způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky
(odstavec 2). Ustanovení odstavce 2 se použije obdobně, jestliže z povahy nebo
účelu smluv vyplývá, že pouze jedna nebo více těchto smluv závisí na jedné nebo
více smlouvách jiných (odstavec 3).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který se otázkou, proč písemné ujednání
o smluvní pokutě nemůže zajišťovat povinnost z ústně uzavřené kupní smlouvy,
nezabýval, je tedy neúplné a tudíž i nesprávné.
Z dovolání dále plyne, že dovolatelka jím uplatnila (ač to výslovně netvrdí) i
dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jenž je dán, vychází-li
rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování
Nesprávné právní posouzení věci se (zpravidla) může promítnout i do
nesprávnosti skutkových zjištění, neboť právní názor soudu jednak předurčuje
okruh skutečností, jež jsou předmětem skutkových zjištění, jednak na jeho
základě soud zjištěným skutečnostem přisuzuje určitý právní význam. Uplatněním
dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. však není tvrzení, že
právní posouzení věci je nesprávné, jelikož jsou nesprávná nebo neúplná
skutková zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně; takto dovolatel ve
skutečnosti zpochybňuje skutkový, nikoli právní, stav věci. Vytýká-li tedy
dovolatelka odvolacímu soudu že pominul zjištění plynoucí z bodu 2. kupní
smlouvy, jde o výhradu ke skutkovému (a nikoli právnímu) stavu věci, jež může
být podrobena dovolacímu přezkumu právě v režimu dovolacího důvodu dle § 241
odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Způsobilou námitkou ve smyslu tohoto dovolacího
důvodu je i námitka, že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo).
Pro závěr o existenci označeného dovolacího důvodu je proto podstatné jednak
to, zda odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci vskutku ponechal
stranou část bodu 2. kupní smlouvy, jednak to, zda tato část byla (mohla být)
významná pro rozhodnutí o věci.
Listina ze dne 12. února 1993, označená jako „Kupní smlouva dle obch. zák. §
409 a násl.“ v bodě 2. označeném jako „předmět smlouvy“, stanoví, že
„Předmětem této smlouvy je prodej řeziva nebo výrobků firmy M. s. r. o.,
specifikovaný na objednávce kupujícího.“ Toto zjištění učinil z kupní smlouvy i
soud prvního stupně. Dovolatelce lze tedy přisvědčit v tom, že odvolací soud
při svých úvahách ponechal stranou tu část textu bodu 2. kupní smlouvy, která
specifikaci předmětu smlouvy spojovala s objednávkou žalovaného. Zbývá určit,
zda tato skutečnost byla způsobilá ovlivnit závěr odvolacího soudu o
neurčitosti předmětu písemně sjednané kupní smlouvy (srov. § 409 odst. 1 obch.
zák.).
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., které platí i pro obchodní závazkové
vztahy, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně;
jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže
k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah,
to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu
nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný,
jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním -
jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního
úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co
chtěl účastník projevit.
Soud prvního stupně činil ve věci důkaz objednávkou žalovaného ze dne 4. února
1993, to jest objednávkou, která předcházela kupní smlouvě z 12. února 1993.
Z hlediska řádné konkretizace předmětu plnění kupní smlouvy uzavřené ve smyslu
§ 409 a násl. obch. zák. není vyloučeno ani to, aby prodávající s kupujícím v
písemně uzavřené kupní smlouvě tento předmět určili odkazem na dříve učiněný
(rovněž písemný) právní úkon kupujícího (objednávku). To, zda je takový odkaz
neurčitý (s přihlédnutím k tomu, že v dané věci objednávka, o kterou mělo jít,
nebyla ve smlouvě blíže identifikována), závisí mimo jiné na zjištění, zda v
době uzavření smlouvy zde byly i jiné objednávky žalovaného u M. s. r. o.,
zaměnitelné s objednávkou ze 4. února 1993. Při úvaze o významu dotčené části
bodu 2. kupní smlouvy nelze opomenout ani ustanovení § 266 obch. zák. To
určuje, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento
úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám
(odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1,
vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v
postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním
styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá
(odstavec 2).
Případný úsudek, že odkaz se mohl týkat jen objednávky žalovaného ze 4. února
1993 (protože v době uzavření kupní smlouvy zde jiných objednávek mezi týmiž
účastníky nebylo), nutně musí vést k závěru, že předmět písemně uzavřené kupní
smlouvy byl odkazem na tuto objednávku identifikován dostatečně určitě. Odtud
se podává, že skutečnost obsažená v bodě 2. kupní smlouvy, již odvolací soud
pominul, mohla mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí a dovolací důvod dle
§ 241 odst. 3 písm. c/ byl rovněž uplatněn právem.
Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo ani v rovině právního posouzení věci,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř.
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta
první o. s. ř.).
Pro úplnost se dodává, že námitka dovolatelky, týkající se rozsahu odvolacího
přezkumu, důvodná není, neboť žalovaný (logicky) podal odvolání pouze proti
vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně (srov. i protokol na .č. l.
45). Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně by mohl být podroben
odvolacímu přezkumu, jen kdyby dovolatelka proti němu podala odvolání, což
neučinila (srov. § 206 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. května 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu