29 Odo 1660/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
navrhovatelů a) Ing. M. Ch., narozeného, bytem v , a b) O. S. D. A., se sídlem
v , zastoupeného JUDr. M. B., advokátem se sídlem v , o vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady Č., a. s., se sídlem ve, zastoupené JUDr. P. D., Ph.D.,
LL.M, advokátem, se sídlem v , o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 78/2005, o dovolání
navrhovatele b) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července
2006, č. j. 8 Cmo 129/2006 –41, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července
2006, č. j. 8 Cmo 129/2006–41, a usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2006, č. j. 42 Cm
78/2005 - 33, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2006, č. j. 42 Cm 78/2005 – 33,
kterým tento soud zastavil řízení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení, navrhovateli a) vrátil soudní poplatek (výrok I.) a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že návrhem doručeným
soudu dne 5. října 2005 se navrhovatel a) domáhal vyslovení neplatnosti
usnesení mimořádné valné hromady společnosti Č., a. s. (dále též jen
„společnost“), konané dne 10. srpna 2005, kterým bylo rozhodnuto o přechodu
akcií ve vlastnictví ostatních akcionářů na hlavního akcionáře. Návrhem došlým
soudu dne 1. listopadu 2005 se domáhal téhož navrhovatel b). Ke dni 30.
listopadu 2005 byla společnost vymazána z obchodního rejstříku s tím, že
zanikla bez likvidace v důsledku sloučení s nástupnickou společností O., a. s.
se sídlem v , na základě smlouvy o fúzi sloučením ze dne 21. listopadu 2005.
Dle názoru odvolacího soudu není, v řízení o vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady, procesní nástupnictví na straně společnosti, jejíž
valná hromada přijala napadené usnesení, možné. Za situace, kdy účastník v
průběhu řízení zanikl, byť s právním nástupcem, proto soud prvního stupně podle
ustanovení § 107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
řízení pro nedostatek podmínky řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý navrhovatel dovolání,
přičemž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel tvrdí, že usnesení valné hromady o přechodu ostatních
akcií společnosti na hlavního akcionáře dle § 183i obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“) je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a
Evropskou úmluvou o lidských právech. Argumentuje tím, že akcie a podíly v
obchodních společnostech spadají pod ochranu článku 1 dodatkového protokolu č.
1 k Evropské úmluvě o lidských právech. Institut práva výkupu účastnických
cenných papírů (squeeze-out) podle ustanovení § 183i až § 183n obch. zák.,
zařazených do obchodního zákoníku novelou provedenou zákonem č. 216/2005 Sb.,
porušuje dle jeho názoru právo na pokojné užívání majetku, je v rozporu s
právem na spravedlivý proces a v rozporu s ústavním principem proporcionality.
Dovolatel snáší argumenty na podporu svých závěrů, které spočívají dle jeho
mínění zejména v nepřezkoumatelnosti vyvlastňovacího opatření rejstříkovým
soudem, v chybějící ochraně menšiny při určení výše protiplnění, v neexistenci
sankce za porušení povinnosti při určení odškodnění, v nezajištění zaplacení
protiplnění, ve vyloučení nepřiměřenosti protiplnění jako žalobního důvodu, v
nejasných pravidlech pro následné přezkoumání přiměřenosti protiplnění, ve
faktické nemožnosti uplatnit nárok na doplacení ostatními akcionáři, v
nerespektování principu proporcionality a principu rovnosti v ochraně práv a v
tom, že protiplnění není úročeno.
Dovolatel akcentuje, že situace je pro „vyvlastněné investory“ tím
horší, že důležité podklady pro ocenění jsou v držení hlavního akcionáře, takže
nepřiměřené riziko sporu je jen na straně poškozených. Podle dovolatele nastává
stav, který je nepřípustný - poškozeným akcionářům je ekonomickými důvody
bráněno zahájit a vést přezkumné řízení.
Dovolatel podrobuje kritice právní úpravu institutu výkupu
účastnických cenných papírů, shledává ji v hrubém rozporu se Směrnicí ES
2004/25 (tzv. Třináctou směrnicí). Dle jeho názoru je evidentní, že vyloučení
žalobního práva podle § 183k odst. 5 obch. zák. je protiústavní a v rozporu s
komunitárním právem a proto je soud povinen ustanovení § 183k odst. 5 obch.
zák. z aplikace vyloučit. Napadá rovněž neadekvátnost protiplnění určeného
hlavním akcionářem, které dle jeho názoru neodpovídá reálné hodnotě akcií,
argumentuje výší zisku na jednu akcii s tím, že akcionáři musí být za odnětí
jeho investice poskytnuta plná náhrada. Namítá dále, že hlavní akcionář zneužil
většiny hlasů ve společnosti za účelem uskutečnění práva výkupu cenných papírů
za nepřiměřenou cenu v rozporu se zákonem.
Proto dovolatel navrhuje, aby napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení
soudu prvního stupně byla zrušena a věc vrácena posledně jmenovanému k dalšímu
řízení a dále navrhuje, aby dovolací soud zrušil výmaz společnosti z obchodního
rejstříku a přerušil rejstříkové řízení o zániku a výmazu společnosti z
obchodního rejstříku, resp. aby vyslovil, že fúze „pravoplatně“ nenastala.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 26. června 2008, sp. zn. 29 Odo
1315/2006, ustanovení § 183 odst. 1 ve spojení s § 131 odst. 3 písm. c) obch.
zák. určuje, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady akciové
společnosti, jestliže byl pravomocně povolen zápis přeměny do obchodního
rejstříku. Citované ustanovení však dopadá pouze na usnesení valné hromady, na
jehož základě došlo k zápisu přeměny do obchodního rejstříku. Nelze z něj
dovodit obecnou překážku pokračování v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení
kterékoli valné hromady, která předcházela rozhodnutí o přeměně společnosti,
byť touto přeměnou společnost zanikla. V těchto řízeních musí mít soud možnost
pokračovat, a to s právním nástupcem společnosti či, je-li jich více, se všemi
takovými nástupci, popřípadě jen s některými z nich.
Závěr odvolacího soudu o tom, že prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady
zaniklé společnosti je řízením, v němž nelze rozhodnout v řízení s právním
nástupcem takové společnosti, není správný.
Právní názor zastávaný odvolacím soudem by v konečném důsledku znamenal, že
osoby dotčené protiprávním rozhodnutím valné hromady společnosti by zánikem
společnosti navždy ztratily možnost dovolat se před soudem této neplatnosti, a
s tím především právních (včetně majetkových) důsledků z ní plynoucích,
jakkoliv by tyto důsledky jinak bylo možné vztáhnout na nástupnické
společnosti. Pro společnosti, které protiprávními rozhodnutími své valné
hromady poškodily akcionáře či třetí osoby (např. členy svých orgánů), by
nebylo nic snazšího, než se takovým důsledkům vyhýbat rozhodnutím o svém zániku
bez likvidace, a tím od těchto důsledků izolovat dokonce své univerzální
sukcesory.
Nelze totiž přehlédnout, že po zápisu přechodu všech ostatních účastnických
cenných papírů do obchodního rejstříku (jakož i po zápisu jiných právních
skutečností – např. o odvolání určité osoby z funkce člena orgánu společnosti,
o prodeji podniku společnosti aj.) mohou soudy přezkoumat správnost rozhodnutí
valné hromady, na jejichž základě tyto skutečnosti nastaly, právě jen v řízení
o vyslovení neplatnosti těchto rozhodnutí podle § 183 odst. 1 ve spojení s §
131 obch. zák. (§ 131 odst. 8 obch. zák.). Automatické zastavení takového
řízení při zániku společnosti, jejíž valná hromada rozhodnutí přijala, s
odvoláním na ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. (a nepokračování v řízení s
právním nástupcem) by znamenalo, že soudy by již následně nikdy nemohly, s
výjimkami stanovenými zákonem, přezkoumat soulad těchto rozhodnutí se zákonem
či stanovami a z jejich případné protiprávnosti vyvozovat patřičné důsledky, i
kdyby tyto důsledky bylo možno vztáhnout na právní nástupce společnosti.
Protiprávně odvolaný člen orgánu zaniklé společnosti by tak např. nemohl
vznášet ani vůči nástupnickým společnostem žádné nároky, když by již nebylo
možné učinit si závěr o tom, že valná hromada jej z funkce odvolala
protiprávně.
Výklad zaujatý odvolacím soudem tak zcela popírá ochranu, kterou zákonodárce
přiznal osobám aktivně legitimovaným k podání návrhu na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady podle § 183 ve spojení s § 131 obch. zák.
Lze tudíž uzavřít, že povaha řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné
hromady společnosti zaniklé s právním nástupcem nevylučuje, ve smyslu § 107
odst. 5 o. s. ř., aby soud v řízení pokračoval s právními nástupci zaniklé
společnosti. Ukáže-li se v takovém řízení, že valná hromada zaniklé společnosti
rozhodla o přechodu všech účastnických cenných papírů této společnosti na
hlavního akcionáře protiprávně a soud z tohoto důvodu vysloví neplatnost
takového usnesení, nebude mít tento závěr sice vliv na platnost a účinnost
následné přeměny společnosti [když ve vztahu k táto přeměně se v plném rozsahu
uplatní shora citované ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obch. zák.], případné
odpadnutí právního důvodu přechodu účastnických cenných papírů dovolatele na
hlavního akcionáře společnosti by nicméně umožnilo nahlížet na dovolatele, jako
kdyby nepřestal být akcionářem zaniklé společnosti a musel se tedy stát též
akcionářem společnosti, s níž se zaniklá společnost sloučila.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že nelze vyloučit, že v mezidobí nastaly právní
skutečnosti, které by navrhovatele jeho akcionářských práv zbavily (např.
jestliže došlo k převodu akcií a k jejich nabytí třetími osobami v dobré víře)
a které by tak i založily překážku vyslovení neplatnosti napadeného usnesení
valné hromady [když podle § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák. soud neplatnost
usnesení valné hromady nevysloví, pokud by tím došlo k podstatnému zásahu do
práv získaných v dobré víře třetími osobami]. Existencí těchto skutečností se
nicméně odvolací soud nezabýval.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, usnesení
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř.
zrušil. Jelikož důvody, pro které zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř.
zrušil též toto rozhodnutí a věc podle téhož ustanovení vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. V tomto řízení bude soud ve smyslu § 107 odst. 3 o. s.
ř. pokračovat s právními nástupci společnosti, kteří v okamžiku jejího zániku
vstoupili do jejích práv a povinností.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu