29 Odo 169/2001- 61
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v
právní věci žalobce B.B., zast. advokátem, proti žalovanému Z.d. „D.\" S.-M.
se sídlem v M., zast. advokátem, o zaplacení částky 589.790,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C
85/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.
prosince 2000, čj. 24 Co 477/2000-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Mladé
Boleslavi ze dne 15.6.2000, čj. 7 C 85/2000-22, ve věci samé pokud jde o lhůtu
k plnění soudem uložené povinnosti tak, že soudem stanovenou povinnost zaplatit
žalobci 589.790,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 25. 11. 1999 do zaplacení, ve
lhůtě do 31. 12. 2000, musí žalovaný splnit do tří dnů od právní moci rozsudku,
ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pokud jde o náklady řízení přes
soudem prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil v této
věci dovolání. Dovolání připustil pro posouzení právní otázky, zda v případě,
že nedojde k dohodě o vydání majetkového podílu transformovaného
družstva v jiné formě, vyplývá z ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.
nárok oprávněné osoby na peněžité plnění, když judikaturou byla tato otázka
řešena pouze pokud jde o oprávněné osoby podle ustanovení § 13 odst. 2
zákona č. 42/1992 Sb.
Žalovaný zastoupený advokátem podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího
soudu včas dovolání. V něm namítá, že soudy obou stupňů při rozhodování
vycházely z rozsudku Vrchního osudu v Praze ve věci sp. zn. 7 Cdon 176/93
(uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6/1998), který řeší problematiku
nároků oprávněných osob podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona číslo 42/1992 Sb.
Vzhledem k tomu, že žalobce není podnikatelem ve smyslu posledně uvedeného
ustanovení, nelze při řešení tohoto sporu vycházet z výše uvedeného judikátu, a
žalobce tedy nemůže požadovat úhradu podílu v penězích. Dovolatel napadá právní
posouzení dané věci odvolacím soudem, pokud jde o formu vypořádání, a uplatňuje
tedy dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., není však
důvodné.
Právní závěr odvolacího soudu, že ve všech případech, kdy se o způsobu
vypořádání majetkového podílu z transformace účastníci nedohodli, je nutné
vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích a ustanovení § 13 odst. 2
a 3 zákona č. 42/1992 Sb. zakládá pro takové případy nárok na
zaplacení peněžního ekvivalentu určeného majetkového podílu, je správný. I když
se ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 11. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1154/96, publikované v časopisu Soudní
judikatura č. 6/1998) vztahuje k ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 142/1992
Sb., Nejvyšší soud uzavřel, že tuto judikaturu lze vztáhnout i na způsob
vypořádání podle § 13 odst. 3 cit. zákona. Protože dikce obou těchto odstavců
ukládají shodně povinné osobě „vypořádat“ (před novelou provedenou zákonem č.
144/1999 Sb. „vydat“) majetkový podíl oprávněné osobě, není logického důvodu
vykládat použitý pojem odchylně. Pro úplnost je třeba dodat, že dopad shora
uvedené změny pojmu řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 8. 2001, sp. zn.
29 Odo 134/2001, kde se zabýval důsledky novely zákona č. 42/1992 Sb. provedené
zákonem č.144/1999 Sb. a nálezem Ústavního soudu č. 3/2000 Sb. na danou
problematiku a dospěl k závěru, že uvedená změna pojmu na
dosavadní judikatuře nic nemění.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože dovolací soud nezjistil (a ani dovolatel
netvrdil), že by rozsudek dovolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst.
4, věty první, § 224 odst. 1, 142 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. října 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu